Č. 4153.

Sloučení obcí: Jaká práva příslušejí obcím slučovaným v řízení podle zák. 76/1919, 285/1920, 117/1921 a 406/1922 a jaké námitky mohou vznášeti ve stížnosti na nss podané do provedeného sloučení?
(Nález ze dne 25. listopadu 1924 č. 20904).
Prejudikatura: Boh. 3916 adm.
Věc: Obec Ml., obec R. a firma »Česká společnost pro průmysl cukerní v Praze« (adv. Dr. Arnošt Urban z Prahy) proti vládě republiky československé (min. rada Dr. Ant. Tobišek) o sloučení obcí v městem M.
Výrok: Stížnost firmy »Česká společnost pro průmysl cukerní« odmítá se jako nepřípustná; stížnosti obcí Ml. a R. zamítají se jako bezdůvodné.
Důvody: K návrhu městské obce M. povolila vláda podle usnesení min. rady z 12. července 1923 na základě § 1 zák. z 18. března 1921 č. 117 Sb. ve znění zák. z 21. prosince 1922 č. 406 Sb. sloučení obcí Š., Ml. a R. s celým jejich katastrálním obvodem s obcí M. v jednu místní obec pod jménem M.
O stížnostech do tohoto rozhodnutí podaných uvažoval nss takto: — — —
Všechny tři stížnosti namítají, že st-lkám nebyla poskytnuta příležitost, aby se mohly o zamýšleném sloučení obcí vyjádřiti a že nebyly vyhláškou upozorněny, že mohou podati případné připomínky. Stížnost obce R. uplatňuje kromě toho ve věci samé, že její připomínky byly proti zákonu zamítnuty jako bezdůvodné.
Vzhledem k těmto námitkám bylo především uvážiti, jaká subjektivní práva mohou obce, o jichž sloučení jde, nebo jiní zájemníci vyvozovati pro sebe z § 23 zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb., pak ze zákonů ze 14. dubna 1920 č. 285 Sb. a z 18. března 1921 č. 117 Sb. ve znění zák. z 21. prosince 1922 č. 406 Sb. Zákony těmito jest zmocněna vláda, aby sloučení takové provedla i bez souhlasu zúčastněných obcí. Po stránce materielní nemohou tedy ani obce ani jiní zájemníci, zejména jednotliví poplatníci — jakým jest v daném případě cukrovar v R. resp. Česká společnost pro cukerní průmysl v Praze — ani s hlediska ochrany zájmů soukromých, ani s hlediska ochrany veřejných zájmů vyvozovati pro sebe žádných práv na to, aby obec s druhou sloučena byla nebo nebyla.
Po stránce procesní předpisoval souhlasně § 23 zák. č. 76/1919 a § 1 zák. č. 285, aby vláda zamýšlené sloučení neb rozloučení obcí uveřejnila po dobu 8 dnů vyhláškou ve zúčastněných obcích s tím, že v dalších 8 dnech má každý právo podati připomínky u min. vnitra.
K tomu dodaly teprve § 1 zák. č. 117/1921 a č. 406 souhlasně, aby před každým opatřením vlády ve smyslu prvého odst. § 1 byla poskytnuta příležitost zúčastněným osadám, obcím a jiným veřejnoprávním korporacím, aby se mohly k věci vyjádřiti ve lhůtě 30denní. Tyto zákony však nemohou býti aplikovány na daný případ, jak níže bude vysvětleno.
Účelem připomínek a vyjádření k věci jest, aby za účasti korporací veřejnoprávních na věci interesovaných opatřen byl podklad pro rozhodnutí neb opatření vlády. Jen tímto způsobem a v tom rozsahu umožňují cit. zákony zásah zúčastněných obcí do řízení správního o jich sloučení. Mají tudíž obce a osady v řízení tom pouze procesní práva v míře velmi obmezené, totiž právo, aby byly slyšeny a se vyjádřily nebo připomínky podaly. Nemohou tedy obce a osady před nss-em více uplatňovati, nežli že v tomto svém právu byly poškozeny nebo zkráceny. To může ovšem každá obec neb osada činiti jen proprio nomine, toliko za sebe samu.
Stěžuje-li si česká společnost pro průmysl cukerní do toho, že obcím a osadám nebyla poskytnuta příležitost, aby své právo svrchu naznačené mohly vykonati, nehájí tím práv svých, nýbrž práv osob jiných, k čemuž dle výše uvedeného není legitimována. Bylo proto stížnost této společnosti odmítnouti jako nepřípustnou.
Zbývá tedy pojednati o stížnostech obcí Ml. a R., jimž legitimaci ke stížnosti upříti nelze. Jak již výše bylo zmíněno, vytýkají tyto obce, že jim nebyla poskytnuta zákonem zaručená příležitost, aby se o zamýšleném sloučení s M. vyjádřily. Ze spisů jest však patrno, že obě jmenované obce byly nejprve individuelně a to výměrem osp-é v M. ze 7. července 1919 a kromě toho později veřejnou vyhláškou min. vnitra z 1. prosince 1920, tedy ediktálně, vyrozuměny o zamýšleném sloučení obcí a spolu vyzvány, aby se k věci vyjádřily.
Již na tomto místě dlužno zdůrazniti, že zákonem č. 285/1920 předepsané řízení vyhláškové bylo provedeno dříve, nežli počal působiti zákon č. 117/1921, kterým poprvé byla vedle všeobecné lhůty 8denní pro vyjádření obcí předepsána zvláštní lhůta 30denní. Na toto již provedené řízení nelze vztahovati zákon č. 117/1921, protože zákony zásadně nepůsobí zpět, leč by obsahovaly opačné ustanovení. V cit. zák. však takového ustanovení není. Bylyť zákony o slučování a rozlučování obcí, jak svrchu byly uvedeny, vydávány postupem času jen k tomu cíli, aby započatá řízení mohla býti ukončena, kterýž účel ostatně i v příslušných zprávách úst. výboru výslovně jest konstatován. Pouhé zakončení zahájeného již řízení, jež postupně vydávané zákony chtěly umožniti, nevyžaduje však, aby po vydání nového zákona řízení slučovací nebo rozlučovací již zahájená, dosud však nezakončená, byla znovu a od počátku zahajována, anebo aby ony části řízení, jež dle dosavadního zákona již byly provedeny, byly opakovány. Opačný výklad zákona znamenal by ztížení účelu zákonem sledovaného, úmysl takový však jest zákonu cizí.
Nemohou tedy stěžující si obce důvodně namítati, že jim po provedeném řízení dle zák. č. 285 z r. 1920 nebyla ještě znovu poskytnuta příležitost, aby se nyní ve lhůtě 30 dnů k věci vyjádřily, jak to ustanovil zák. č. 117/1921 a zák. č. 406/1922.
Ostatně obě stěžující si obce použily příležitosti jim poskytnuté, a vyjádřily se o projektovaném sloučení již v řízení zavedeném dle zák. č. 76/1919, v němž bylo pokračováno dle zák. č. 285/1920, a sice vyjádřila se obec Ml. projevem souhlasu, obec R. pak protestem.
Tím způsobem využily obě obce práva jim cit. zákonem přiznaného a nemohou se cítiti v tomto svém právu zkrácenými, a to tím méně, když — jak již ve zdejším nál. Boh. 3916 adm. bylo vysloveno — zákon neklade váhy na formální stránku, jak byla obci dána příležitost se vyjádřiti, nýbrž jediné na to, aby jí bylo umožněno vyjádření podati. Ani další námitka obce R., vytýkající vadu řízení, poněvadž prý s ní nebylo před rozhodnutím vyjednáváno o podmínkách sloučení obcí a o vybírání obecních přirážek, neshledal nss důvodnou, neboť není předpisu, který by obci poskytoval nárok na to, aby před vydáním výroku o sloučení její s obcí jinou bylo s ní vyjednáváno o modalitách zamýšleného sloučení.
Obec R. uplatňovala ve své stížnosti kromě námitek právě vyřízených ještě námitky věcné, uvádějíc, že žal. úřad, zamítaje její připomínky, nesprávně posoudil důvody, jež byly obcí proti sloučení v připomínkách předneseny, poněvadž prý obec R. jest značně vzdálena od M., má podmínky pro samostatné bytí a bude sloučením finančně zatížena.
Leč všecky tyto důvody uplatněné proti nař. rozhodnutí jsou úvahami o účelnosti vysloveného sloučení obcí, a potírají nař. rozhodnutí jen po této stránce. Důvody vhodnosti a účelnosti, jež žal. úřad čerpal z fakt řádným a bezvadným řízením zjištěných, nemůže však nss věcně přezkoumávati. Jsou tedy tyto námitky obce R. před nss již z toho důvodu nepřípustny, i kdyby bylo v zásadě možno přiznati v řízení před tímto soudem legitimaci k námitkám meritorním. Než již cit. nálezem Boh. 3916 byl vysloven právní náhled, že zúčastněné obce takovýchto námitek před nss-em vznášeti nemohou.
Z těch příčin bylo stížnosti obcí Ml. a R. zamítnouti jako bezdůvodné. — — —

Citace:

č. 4153. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 877-879.