Čís. 1131.
Pachtýř, jenž před válkou převzal hospodářský inventář zpachtovaného statku proti jistotě se závazkem, že po skončení pachtu dá proti
vrácení jistoty inventář zpět, je povinen, by bez ohledu na mimořádný
vzestup ceny inventáře inventář po skončení pachtu vrátil proti tomu, ze dostane zpět touž sumu jistoty v Kč.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, Rv I 437,21.)
Pachtovní smlouvou ze dne 1. dubna 1912 převzal pachtýř od vlastníka statku 37 kusů dobytka za 11.170 K a zavázal se v čl. XIV. smlouvy,
že při skončení pachtu přenechá vlastníku za týž kupní peníz týž počet
kusů dobytka, téhož druhu a téže jakosti. Pacht skončil dnem 31. března
1920 a ježto pachtýř onoho závazku nesplnil, domáhal se vlastník žalobou,
by pachtýř byl uznán povinným dodati mu 37 kusů dobytka proti zaplacení 11.170 K. Oba nižší soudy žalobu zamítly v podstatě z toho
důvodu, že plnění žalovaného a žalobcovo jest v křiklavém nepoměru,
(§ 1052 obč. zák.), ježto rakouské koruně z roku 1912 zdaleka se nevyrovná nynější koruna československá (clausula rekus sic stantibus).
Nejvyšší soud žalobě vyhověl.
Důvody:
Dovolaní uplatňuje důvody čís. 4 a 2 § 503 c. ř. s., onomu nelze upříti
oprávněnosti. Při pachtech, datujících z doby předválečné, měl pachtýř,
jak obecně známo, tak bohaté výtěžky, že pachtovné, vlastníku placené,
nebylo k nim v nižádném poměru, což přimělo zákonodárce, aby tuto
křivdu pro budoucnost napravil a přiměřené zvýšení pachtovného dopustil. Stalo se to Opatřením Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n. Byl to prostě příkaz spravedlnosti.
Řečený nepoměr byl tak křiklavý, že se zákon dárce nerozpakoval, samu
základní zásadu soukromého práva, dle které smlouva tvoří právo mezi
stranami a má tedy pro ně moc závazné normy jako zákon, tomuto požadavku spravedlnosti obětovati a jednostranné zvýšení oboustranně umluveného pachtovného dovoliti. Pro minulost zůstala křivda arciť nenapravena; pachtýř podržel všecek onen nepoměrný, hospodářsky i mravně
neospravedlněný užitek, jejž ze jmění vlastníka vytěžil. Trpí-li však
vlastník pro minulost už beztak zjevnou křivdu, jeví se to převrácenou
spravedlností, když pachtýř, jak žalovaný a nižší stolice tomu chtějí, má
na další úkor vlastníka sproštěn býti ještě závazku, jasným a určitým
ustanovením pachtovní smlouvy nepopiratelně a také nepopřeně převzatého, a když se za důvod pro toto oproštění uvádí domnělé obohacení
vlastníka a domnělá škoda pachtýře, jež prý by splnění závazku toho za
následek mělo, a tak místo vlastníka pachtýř líčí se jako strana ukřivděná
a ochrany potřebující, vlastníku pak se vytýká, že jedná proti dobrým
mravům a slušnosti. Působí to tím ostřeji, když se ony bohaté výtěžky
pachtýře ani nepopírají, nýbrž dokonce výslovně uznávají, ale míní se,
že prý mu náležejí právem, roz. v základě smlouvy, kterou mu vlastník
splnil, kdežto o vlastníku se praví, že domáhaje se toho, aby pachtýř zase se své strany jemu smlouvu splnil, činí to neprávem a křivdu u i
pachtýři páše. Věc jest nesporně tato: Pachtovní smlouvou ze dne 1. dubna 1912 převzal žalovaný jako pachtýř statku od žalobce jako vlastníka
kupmo živý inventář t. j. 37 kusů dobytka za 11.170 K a zavázal se v čl. XIV., že při skončení pachtu t. j. dne 31. března 1920 přenechá zpět za
týž kupní peníz 11.170 K, za který je převzal, stejný počet kusů
(37) téhož druhu a téže kvality (dobroty). Ačkoliv žalovaný
musí závazek svůj splniti každým způsobem, ať dá se věci konstrukce
jakákoli, dlužno přece k správnému pojetí této smlouvy především předeslati, že ustanovení sice mluví o převzetí inventáře jako o kupní smlouvě
a nižší stolice pak s žalovaným o vrácení jeho jako o zpětné koupi, že
však v podstatě nejde o nic jiného, než o pachtovní převzetí statku
i s inventářem, případ to, jejž i občanský zákon dobře zná a upravuje
(§ 1109 a 1110 obč. zák.). Převezme-li pachtýř pachtovní smlouvou také
vlastníkův statkový inventář, musí ho při skončení pachtu vrátiti, jak výslovně § 1109 obč. zák. nařizuje a jak je zcela přirozeno. Ale rozumí se,
že inventář při delším trvání pachtu se spotřebovává a musí se tedy nahražovat, pokud se týče doplňovati novým, takže při skončení pachtu
nebudou tu individuelně z pravidla již tytéž kusy, nýbrž jiné, zvláště při
inventáři živém, dobytku. Proto se nemohou vraceti tytéž kusy, nýbrž
stejné, t. j. téhož druhu a téže dobroty, čili jde tu vlastně o zápůjčku
(§ 983 obč. zák.). Vrácení inventáře zajišťuje se zpravidla kaucí, kterou
pachtýř k rukám vlastníka složí a která se rovná zpravidla jeho kupní
ceně. Poněvadž však živý inventář nese užitky, nemůže jej vlastník
půjčovati zdarma, an by o tyto užitky přišel, nýbrž buď se přiměřeně
zvýší pachtovné, nebo se vlastníku dá právo, aby si z kauce, která, jak řečeno, rovná se kupní ceně, vybíral úroky, které tedy takto jsou úplným
ekvivalentem přenechaných užitku. Ježto však dále zapůjčená věc stává
se vlastnictvím vypůjčitele, tedy zde inventář vlastnictvím pachtýře, jest
to jen další důsledný krok, aby zase kauce přešla ve vlastnictví vlastníka
(propachtovatele) a on nemusel vraceti týž obnos, na př. tutéž vkladní
knížku, nýbrž pouze stejný obnos, aby tedy i kauce, která je vlastně depositem v interese vlastníkově, spojeným s právem zástavním za případné náhradní jeho nároky, ustavila se také jako zápůjčka (depositum irregulare § 959 obč. zák.), načež pak ovšem se zdá, jako by inventář
byl koupen a kauce byla kupní cenou. Ale i když se to tak nazve, jak
zde se to stalo, nemění to ničeho na povaze a podstatě věci, neboť pořád
jediným účelem celé transakce je, aby inventář byl po skončení pachtu vrácen, aby se takto vyhovělo hospodářské potřebě,
by na statku chován byl trvale určitý stálý kmen dobytka, tak aby statek
mohl býti nepřetržitě racionelně obhospodařován, účel to, jemuž za všech
okolností musí býti zadosti učiněno. Jde tedy pořád jen o zapůjčení inventáře při uzavření pachtu a vrácení jeho při skončení pachtu, nikoli, jak
to nižší stolice, ulpívajíce na výrazu (»kupmo«) a nehledíce k podstatě
věci, mylně pojímají, o koupi a zpětný prodej jeho, a dokonce pak už neodpovídá úmyslu stran a povaze věci názor jejich, jako by úmluva o tuto
domnělou budoucí zpětnou koupi byla smlouvou předběžnou, pactum de
contrahento dle § 936 obč. zák., která se nemusí držeti, když se poměry
změnily. Takto tuto jedinou a jednotnou úmluvu na dvě kouskovati
naprosto nelze. Odevzdání dobytka v roce 1912 stalo se jen a jen proti tomu, že dobytek v roce 1920 bude vrácen, sn statek bez něho obstáti nemůže. Je to vše dohromady jen jeden smluvní akt; už tenkrát v roce 1912
byl platně a pro vždy založen závazek k vrácení, a nemůže se proto
pachtýř nikdy a nijak z něho vyzouvati; vlastník splnil, když v roce 1912
odevzdal, musí tedy pachtýř v nastalý čas, t. j. v roce 1920 splniti, t. j.
vrátiti. V pravdě tedy nejde o nic jiného, než o vedlejší úmluvu,
dle které pachtýř převzal živý inventář proti jistotě
11.170 K se závazkem, že po skončení pachtu inventář ten proti zpět splacení jistoty vrátí, t. j. odvede stejný
počet kusů téhož druhu a téže dobroty, při čemž může
žádati složenou jistotu zpět jen in genere, tím jest vyčerpán všecek význam výrazu »kupní obnos«, jímž se jistota ve smlouvě
nazývá, nikoli in specie, a tento závazek musí pachtýř bezpodmínečně splniti. On jej však splniti nechce, že prý by byl zkrácen, ježto
převzatý inventář (dobytek) má nyní mnohem větší cenu, než ve které
jej převzal; on převzal 37 kusů za 11.170 K, při skončení pachtu měl na
statku sice jen 27 kusů, avšak už ty mají cenu 138.000 K roz. Kč, ani ty
tedy nemůže prý dáti, natož ještě prý zbývajících 10 kusů k tomu, a nižší
stolice dávají mu za pravdu, argumentujíce, že poměry se v mezičasí od
uzavření smlouvy do skončení pachtu podstatně změnily, ana cena dobytka enormě stoupla, se změnou tou však strany, nemohěe se jí nadíti,
nepočítaly, že tedy smlouva uzavřena dle úmyslu stran pod t. zv. klausulí
rebus sic stantibus či doložkou stávajících poměru. Plnění (27 kusů dobytka) a protiplnění (11.170 Kč), prý nyní by se hodnotou sobě nerovnaly,
pachtýř prý by dal více než 138.000 Kč a dostal by pouze 11.170 Kč. To
prý by musil, míní odvolací soud, vlastník pachtýři zaplatiti aspoň takový obnos v Kč, který by se hodnotou svou rovnal hodnotě, jakou měl
obnos 11.170 K v roce 1912, což by ovšem vyšlo s nynější cenou dobytka
v Kč na rovno. To jest mylné. Předně zneuznávají nižší soudy obsah
smlouvy, kde se nikoli nepraví, že pachtýř po ukončení pachtu převzatý
dobytek vlastníku zpět přenechá v ceně při ukončení pachtu, což
by se bylo říci musilo, kdyby strany byly měly úmysl, jaký jim soudy
mylně podkládají, nýbrž se výslovně zdůrazňuje, že mu ho přenechá z a
tentýž obnos, za který ho převzal, t. j. za 11.170 K, což úplně
odpovídá shora vysvětlené povaze vedlejších úmluv tohoto druhu, při
nichž úmysl stran nese se k tomu, aby každá vrátila druhé to,co od ní obdržela, pachtýř tedy vlastníku 37 kusů dobytka téhož druhu
a téže dobroty a vlastník pachtýři 11.170 K, nehledě k tomu, jakou cenu
to nyní má, neboť má býti znovuzřízen původní stav a to tak, aby každá
strana měla to, co byla by měla, kdyby smlouva (převzetí inventáře) se
byla nestala. V tomto případě měl by vlastník 37 kusů dobytka a pachtýř
11.170 ne sice K, jež jsou nyní bezcenny, nejsouce již v oběhu, nýbrž Kč,
neboť těch 11.170 K, kdyby je byl podržel, byl by dal okolkovat, a měl
by je nyní v Kč. Jen potud tedy se závazek vlastníkův změnil, že nemůže
vraceti pachtýři přijatých 11.170 K, jež jsou nyní bezcenné, nýbrž Kč,
ježto jako dobrý schovatel byl povinen vše učiniti, aby je zachoval v největší možné ceně (§ 964 obč. zák.), to však je právě jen cena měny Kč.
To vše zde ale otázkou není, neboť vlastník nezdráhá se platiti obnos ten
v Kč, nýbrž nabízeje K, míní tím Kč, ježto v K dle zákona, o čemž níže, už platit nemůže. Poněvadž jde o vzájemné vrácení daného, nemá tu klausule rebus sic stantibus, s kterou nižší stolice operují, vůbec co činiti.
Neboť vztahuje se jen na případy, kdy jde o splnění smlouvy verbální
(slibu, promisse) a ode dne, kdy slib se stal, až do dne, kdy se splniti má,
poměry se proti nadání tak změnily, že slušně žádati nelze, aby se slib
dodržel a závazek splnil (§§ 936, 1052 n. zn. obč. zák.), nikoli však na případy, kdy jde, jako tuto, o splnění smlouvy reální, jakou je zápůjčka
(též půjčka, deposit, zástava), smlouvy uzavřené přímo re, odevzdáním
věci, a věc má se opět vrátiti, kdy tedy jedna strana už splnila a nyní jde
o to, aby navzájem splnila i druhá. Tu přece nelze říci, že když se poměry změnily, dlužník není povinen plniti, že to, co od věřitele proti vrácení obdržel, vraceti nemusí, nýbrž může si ponechati a takto na
úkor věřitele se obohatiti. To právě by byla převrácená spravedlnost. Nýbrž
dlužník může se tu hájiti jen dle § 1447 (1298) obč. zák., že se mu plnění
stalo bez jeho viny nemožným, o což však se zde naprosto nejedná, ana
taková námitka vznesena nebyla. Žalovaný pachtýř musí tedy vrátiti převzatý, t. j. pouze zapůjčený dobytek každým způsobem, to mu ukládá
smlouva (čl. XIV.) a ukládá mu to zákon (§ 1109, 983 obč. zák.). Že dobytek v ceně stoupl, nevadí pranic, jak § 992 obč. zák. výslovně stanoví.
Ostatně stoupnutí ceny jest jen nesprávným výrazem opačného zjevu,
t. j. znehodnocení peněz. Hodnota věcí v poměru mezi sebou, t. j. hodnota
směnná zůstala v podstatě táž a jen hodnota prodejní (cena peněžitá) v poměru k nezaložené papírové měně se zvýšila. Žalující vlastník musí ovšem
navzájem pachtýři vrátiti peněžitý obnos, k pojištění závazku k vrácení
dobytka přijatý,a pouze o hodnotu tohoto obnosu se jedná. V tom jest
jádro otázky; i při svém názoru, že dlužno přihlížeti k dnešní ceně dobytka, měly nižší stolice žalovaného k vrácení dobytka odsouditi, neboť
pouze o výši reluta měly jednati, vždyť jen o tu může býti spor, nikoliv
o závazek k vrácení inventáře. Vlastník má zpětsplatiti 11.170 K, t. j.
vrátiti kauci in genere. Poněvadž K už nejsou platidlem, měl by tu vlastník
dle obecných zásad dáti stejnou hodnotu ve měně nyní platné (obdoba § 989 obč. zák.), t. j. v Kč, a to by arci bylo více než 11.170, neboť K
v roce 1912, kdy peníze byly převzaty, měly větší hodnotu, než nynější
Kč. Avšak to by byla křivda vůči vlastníku, neboť on nemohl z přijatých
K učinit nic více, než stejný počet Kč, měl-li by tedy dáti více, musil by
to dáti ze svého. Nuže to vše náš pepřevratový zákonodárce dobře ví
a učinil proto již v tom směru poměrům přiměřené opatření. Zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. nařídil (§ 6), že v tuzemsku
splatné závazky, znějící na někdejší K, platí se v Kč za úplné parity 1 Kč s 1 K. Tak nedá vlastník zpět nic více, než co z přijatého obnosu
okolkováním učiniti mohl, t. j. 11.170 Kč, jen za to ručí jako držitel jistoty,
za to, aby nic na škodu pachtýře byl nepromeškal, ale za nic více, neboť
ani pachtýř byl by z peněz těch nemohl učiniti více, než akce okolkovací
dopouštěla, t. j. 11.170 Kč. Tím jest však také již zodpověděna otázka,
není-li to naopak zase křivdou vůči pachtýři, když dostane zpět jen tolik
Kč, kolik kdysi dal v K, ačkoli tato měna byla hodnotnější. Žádné křivdy
tu není. Neboť, kdyby bylo k smlouvě nedošlo a on 11.170 K u sebe byl
podržel, neměl by dnes také více než 11.170 Kč. Bylo tedy stejné, v čí
rukách se obnos nalézal, jen když byl okolkován. Pachtýř sice újmu trpí, ale tu nezavinil vlastník, nýbrž válečné události, poměry; znehodnocení K v Kč nejde tedy na účet vlastníka a on jej proto není povinen pachtýři hraditi. Zákonodárce věděl dobře, že a proč na dlužníka— jímž
zde jest vlastník — ztrátu uvalovati nemůže. V té újmě, jako zde pachtýř,
je přece i každý jiný věřitel; tak kdo před válkou peníze půjčil na př.
10 000 K a splatnost kapitálu nastala až po okolkování, musí se spokojiti
také jen se stejnou sumou v Kč, ačkoliv v čas zápůjčky byl by za těch
10.000 K mohl si každé chvíle opatřiti týž obnos ve zlatě, což mu dnes
možno není. V tom tedy vězí stěžejná vada rozsudku soudů nižších, že
právě citovaný zákon přehlédly a motivy jeho tudíž naprosto zneuznávají, a jen tak dospěly k výtce, že je proti slušnosti a dobrým mravům,
co vlastník žádá, kdežto sám zákonodárce po dobrém uvážení uznal to
za spravedlivé, věda, proč ztrátu ze znehodnocení peněz, v němž právě
jedině spočívá změna poměru, na kterou nižší sondy důraz kladou, uvalil
na věřitele, jímž je zde pachtyř. To se stanoviska mravního. Neméně spravedlivé je to ale se stanoviska hospodářského. Pachtýř obdržel v roce
1912 od vlastníka 37 kusů dobytka, vlastník od pachtýře pak rovnocenný
tehdáž peníz 11.170 K; užitky od dobytka rovnaly se zprvu hodnotou svou
úrokům z tohoto peníze, potom však, jak drahota stoupala, stoupaly cenou
svou užitky od dobytka a pachtýř získával, klesaly však v hodnotě své
úroky z peníze a vlastník ztrácel — užitky z dobytka mnohonásobně převyšovaly výnos peníze: jestliže původně mohl si vlastník z úroku peníze
poříditi všecky užitky předaného dobytka, stačilo to nyní jen na pranepatrnou část jich, a tak pachtýř, jak už z počátku řečeno, ze jmění
vlastníkova bohatnul a vlastník strádal. Aby se to vyrovnalo, byl by musil
pachtýř kapitál (jistotu) vlastníku zvyšovat v tom poměru, jak stoupala
drahota a cena peněz klesala, tak aby kapitál odpovídal pořád kupní ceně
dobytka a úroky z něho pořád stačily na pořízení všech užitků jeho. Tak
by byl kapitál zvýšil povlovně až na dnešní kupní cenu dobytka a mohl
by pak obnos ten ovšem za něj žádati zpět. Toho však neučinil a nyní
nechce ani dobytek vrátiti. Výtku, že se to příčí slušnosti a dobrým mravům, měly tedy nižší stolice adresovati jinam než žalobci. Správně
praví sice odvolací soud, že otázka újmy musí stranou, a že rozhodnouti
jest jen podle zákona a slušnosti, avšak i zákon i slušnost jsou, jak ukázáno, jiné, než jak on za to má, a nejsou na straně žalovaného, nýbrž na straně žalobce. Nakolik jde o otázku slušnosti, nelze ovšem pominouti otázku újmy, újmu však trpěl vlastník.