Čís. 4407.

Moravský vodní zákon. Lhůta, do které jest se nespokojenému účastníku obrátiti na soud, by určil výši odškodného, není předepsána. Obdoby o 14 denní lhůtě odvolací dle §u 94 mor. vod. zákona nelze tu použíti.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1924, R II 368/24).
Žádost, by bylo určeno odškodné za vyvlastněný pozemek dle §u 87 moravského vodního zákona, byla oběma nižšími soudy zamítnuta, ježto nebyla podána ve čtrnácti dnech po výměře odškodného správním úřadem. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by znovu rozhodl o návrhu na odškodnění.
Důvody:
Z ustanovení §u 17 říš. zákona vod. a §§ů 37 a 87 vod. zák. mor. plyne, že účastník, který není spokojen s výměrou odškodného vodoprávním úřadem, může navrhnouti určení výše odškodného soudem dle zásad řízení vyvlastňovacího. Zákon praví: »nespokojí-li se tím (výměrou odškodného) účastníci, buď obnos odškodného určen soudním nálezem za přivzetí obou stran«. Tím provádí zákon jenom zásadu, uvedenou v stát. zákl. zákoně ze dne 21. prosince 1867, čís. 144 ř. zák. čl. 15 o moci soudcovské, převzatou i do ústavní listiny rep. Čsl. § 105, dle něhož »ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno je straně, tímto rozhodnutím dotčené, po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva. Podrobnosti upravuje zákon«. Jde o samostatné právo, dané zákonem účastníkům ve správním řízení ohledně jich soukromých práv, které podléhá zásadám promlčení občanského zákoníka pokud zvláštním zákonem není nic jiného stanoveno. Lhůta, do které jest se nespokojenému účastníku obrátiti na soud, by výši odškodného určil, není ve vodním zákoně stanovena a prováděcí zákon k §u 105 ústavní listiny čsl. dosud nevyšel. Poněvadž jde o lhůtu propadnou, jejímž uplynutím, nedodrží-li se, zákonem stanovené právo zaniká, musí býti zákonem přesně a jasně určena, obdoby zde užiti nelze. Proto nelze souhlasiti s náhledem, zastávaným v komentáři Payrera-Grossmanna »Das österr. Wasserrecht, 1886« str. 680 a sl., že dlužno použíti obdobně ustanovení §u 94 vod. zákona mor. o 14 denní lhůtě odvolací, též proto ne, že nelze souhlasiti ani s vysloveným tam názorem, že právo, dovolávati se nápravy pořadem práva, jest prostředkem opravným. Jdeť o dvě zcela různá a samostatná řízení před úřady správními, u nichž lze opravné prostředky vyčerpati (sr. § 105 úst. list. čsl.), a před soudy, kde pořad stolic je rovněž přípustným. Když tedy 14 denní lhůty odvolací nelze použíti, je jasno, že delší nějaká lhůta promlčecí dosud neuplynula a je proto návrh na určení odškodného podán v čas a je o něm jednati a rozhodnouti. Bylo proto dovolacímu rekursu pro zjevné porušení zákona dle §u 16 nesp. říz., 37 a 87 vod. zák. mor. a 24 vyvlastň. zák. žel. ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák. vyhověti.

Citace:

č. 4407. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 680-681.