NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4042.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Pojem »jinakého rozšiřování« (§18 čís. 2 zákona) předpokládá neveřejný způsob sdělování, který způsobí a o němž pachatel ví, že se jím dostává zpráva k vědomosti většího počtu osob individuelně neurčitých, při čemž nezáleží na tom, došla-li zpráva svého rozšíření ve větším či menším okruhu územním.
Sdělena-li zpráva jen jedné osobě (několika málo osobám), byla »rozšiřována« jen tehdy, uvědomil-li si sdělovatel v době sdělení, že zpráva nezůstane omezena na osobu (osoby), jíž ji sdělil, nýbrž že vnikne činností této osoby (osob) v širší kruh obecenstva.
(Rozh. ze dne 7. července 1925, Zm I 378/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Chebu ze dne 6. dubna 1925, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle §u 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Stížnost není sice v právu, namítajíc, že zpráva, o kterou jde, nebyla s to, aby vyvolala překotné hromadné koupě předmětů potřeby. Napadený rozsudek zjišťuje, že velký počet lidí nakupoval 14. srpna 1924 v obci M. větší množství předmětů denní potřeby (celé pytle mouky, homole cukru a jiné věci) a že tyto koupě měly svou příčinu v kolující pověsti, že čsl. koruna klesla o 50% a že nastane zdražování potravin a ostatních předmětů denní potřeby. Je-li takto zjištěno, že zpráva měla v zápětí nákupy, rozměry pravidelných nákupů co do množství a období zdaleka převyšující, tedy nákupy překotné a hromadné, nelze důvodně popříti, že zpráva byla s to, by účinek ten přivodila. Jelikož pak zákonem stihané směry zprávy jsou v §u 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky uvedeny střídavě, takže stačí způsobilost zprávy, přivoditi i jen jediný z účinků tam uvedených, nezáleží na tom, je-li případným i závěr nalézacího soudu, že zpráva byla způsobilá poškoditi bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek a způsobiti zdražování předmětů potřeby. Proto netřeba zabývati se námitkami, že byla v rozhodné době otázka znehodnocení koruny přetřásána veřejně, i ve vážných článcích národohospodářských, a že i vynikající národní hospodáři pokládají pokles koruny hledíc к vývoznímu průmyslu za prospěšný. Ostatně přehlíží stížnost v těchto námitkách, že zpráva nemluvila povšechně o poklesu koruny, nýbrž o jejím znehodnocení na. polovičku, a že případnému prospěchu vývozního průmyslu odpovídala by škoda obyvatelstva, na vývozu nesúčastněného, jež bylo by poklesem kupní síly znehodnocené měny nuceno, by se ve všech svých potřebách uskrovnilo a strádalo. Oproti tomu jest stížnost v právu, pokud větou, že nelze v tomto případě mluviti o rozšiřování zprávy a že šlo o důvěrné rozhovory toho kterého obžalovaného s jednotlivcem beze svědků a o pouhé dotazy, namítá, že zákonná známka rozšiřování zprávy není opodstatněna skutečnostmi v napadeném rozsudku zjištěnými. Pojem jinakého rozšiřování předpokládá neveřejný způsob sdělování, který způsobí a o němž pachatel ví, že se jím dostává zpráva k vědomosti většího počtu osob, individuelně neurčitých (srovnej rozhodnutí sb. n. s. č. 1489), při čemž ovšem nezáleží na tom, zda došla zpráva svého rozšíření ve větším či menším okruhu územním (srovnej rozhodnutí sb. n. s. č. 1572). Rozšiřování může se obzvláště díti vypravováním několika osobám, ba i osobě jediné, ví-li pachatel za daného stavu věcí, že tato osoba zprávu mezi obecenstvem dále rozšíří. Subjektivní složkou pojmu rozšiřování jest tudíž pachatelovo vědomí o účinku širšího kolování zprávy. Sdělí-li zprávu jen osobě jediné nebo jen několika málo osobám, rozšiřoval zprávu jen tehdy, uvědomil-li si v době sdělení, že zpráva nezůstane omezena na osoby, jimž ji sdělil, nýbrž že vnikne činností těchto osob, pokud se týče jediné osoby v širší kruh obecenstva. Pro posuzování, zda byl si pachatel takového účinku svého sdělení vědom, budou významnými obzvláště jednak povaha osoby, jíž pachatel zprávu sdělil, jednak předmět zprávy a důležitost jeho pro kruhy obecenstva, v nichž ona osoba se pohybuje a s nimiž má stejné zájmy; nebude bez významu ani způsob sdělení, totiž zda se stalo ve formě vypravování či ve formě otázky. Touto subjektivní stránkou trestného činu nalézací soud se nezabývá. Rozhodovací důvody vyslovují sice, že sdělování zprávy od osoby k osobě, o němž nutno říci, že ji druhá osoba rozšíří, je rozšiřováním na rozdíl od veřejnosti. Avšak, nehledíc ani k tomu, že není jasno, zda měl nalézací soud v této větě co do činnosti druhé osoby na zřeteli správný výklad pojmu rozšiřování, není tímto povšechným výrokem zjištěno, že si řekli i obžalovaní, co si prý musei říci kdokoliv. Neboť otázku, zda si uvědomil pachatel určitý účinek svého jednání, možno řešiti jen individuelně. Nestejný stupeň inteligence různých pachatelů může míti za následek, že si za těchže nebo podobných okolností jeden pachatel neuvědomí, čeho si byl jiný pachatel jasně vědom. Není-li — jak dovoženo — v napadeném rozsudku zjištěno vědomí obžalovaných, že se přes to, že sdělil zprávu každý z nich jen jednotlivci, zpráva dostane k vědomosti širšího kruhu obecenstva, není skutková podstata přečinu §u 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými, zjištěnými skutečnostmi opodstatněna po subjektivní stránce zákonné známky rozšiřování, takže odsuzující výrok spočívá na nesprávném použití zákona.

Citace:

č. 2042. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 402-404.