NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13152.

Rozsudek znějící proti kupci jednotlivci nemůže působiti proti jiné osobě jen proto, že nabyla zatím jména, pod nímž vystupoval ve sporu i v rozsudku majitel firmy. Převzetí závodu nemá procesuálního významu v tom smyslu, že by rozsudek proti původnímu majiteli závodu měl již také právní účinek proti majiteli novému.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1933, R I 1233/33.)
Po doručení rozsudku prvé stolice, který zněl proti firmě Karel D. a syn, a po podání odvolání podala strana žalující 29. listopadu 1932 návrh na povolení zajišťovací exekuce jednak proti Wandě D-ové, bývalé majitelce firmy, jednak proti Rudolfu D-ovi, nynějšímu majiteli firmy, a to záznamem zástavního práva na nemovitostech připsaných vlastnicky Wandě D-ové ve vložce číslo 1871 a na nemovitostech připsaných Rudolfu D-ovi ve vložce číslo 67 a na nemovitostech patřících oběma společně, zapsaných ve vl. čís. 1301. K návrhu připojen byl výpis z obchodního rejstříku, podle něhož dne 6. května 1927 zapsána byla firma Karel D. a syn, jejíž majitelkou byla Wanda D-ová a prokuristou Rudolf D. až do 10. března 1930, načež 11. března 1930 stala se tato firma veřejnou obchodní společností a zapsán byl jako společník Rudolf D., to trvalo až do 18. ledna 1931, načež 19. ledna 1931 vystoupila dosavadní veřejná společnice Wanda D-ová a stala se prokuristkou, kdežto majitelem firmy stal se dosavadní společník Rudolf D. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: V době podání žaloby šlo o firmu kupce jednotlivce, jejíž majitelkou byla Wanda D-ová, a v době vydání rozsudku nepatřila tato firma již Wandě D-ové, nýbrž jejímu manželi Rudolfu D-ovi. Tento stav byl tu i v době podání exekučních návrhů, o které jde. Předeslati jest, že návrh stěžovatelův, by napadené usnesení bylo zrušeno, a soudu první stolice bylo uloženo, by především postupoval podle § 11 ex. ř. a vyslechl strany, pokud se týče účastníky, není na místě, protože tento paragraf se týká případů, kde jde o exekuční titul vydaný proti veřejné obchodní společnosti nebo komanditní společnosti, a o případ takový nejde. Rozsudek prvního soudu není exekučním titulem, vyneseným proti veřejné obchodní společnosti (čl. 112, 113 obch. zák.), a nelze proto vyhověti návrhu povolením exekuce bezprostředně na soukromý majetek domnělých jednotlivců osobně ručících společníků domnělé obchodní společnosti na základě výpisu z obchodního rejstříku, ano z něho bylo zřejmo, že Wanda D-ová v době podání exekučního návrhu nepříslušela k žádné veřejné společnosti obchodní jako osobně ručící společnice. Návrh na povolení exekuce opírající se o exekuční titul proti firmě Karel D. a syn, t. j. firmě kupce jednotlivce, domáhá se zajištění na soukromém majetku bývalé jediné majitelky firmy Wandy D-ové, která v době podání návrhu a již od 19. ledna 1931 v obchodním rejstříku jest vymazána, dále zajištění na soukromém jmění Rudolfa D-a, který býval jen prokuristou žalované firmy v době uzavření společenského poměru vymáhající strany s Wandou D-ovou, jako tehdejší jedinou majitelkou žalované firmy a jedinou majitelkou její i v době rozvázání společenského poměru se stranou vymáhající, kterýžto prokurista byl veřejným společníkem žalované firmy až do 18. ledna 1931 a od 19. ledna 1931 jest jediným jejím majitelem. Podle názoru rekursního soudu mohla by exekuce býti povolena jen proti Wandě D-ové, nikoliv však i proti Rudolfu D-ovi. Firma kupce jednotlivce jakožto její kupecké jméno není samostatným právním podmětem, jím jest jen její majitel. Proto má rozsudek proti firmě kupce jednotlivce právní účinnost jen proti kupci jednotlivci bez ohledu k tomu, zda se kupec později firmy vzdal, pokud se týče, zda firma byla z obchodního rejstříku vymazána (srovnej Staub Pisko komentář k článku 15 obchod. zák.). Rozsudek byl vydán proti protokolované firmě Karel D. a syn, o exekuci nebylo na jeho základě žádáno proti firmě jako takové, nýbrž proti Wandě D-ové jako bývalé majitelce firmy a proti Rudolfu D-ovi jako nynějšímu majiteli firmy, v době podáni žaloby byla jedinou majitelkou firmy Wanda D-ová a byla tehdy souzena a žalována jako jediná majitelka této firmy, na čemž nic nemůže změniti, že v době vydání rozsudku měla firma již jiného majitele, ana byla Wanda D-ová dne 19. ledna 1931 z obchodního rejstříku jako vystouplá vymazána, neboť odsouzena byla jen Wanda D-ová, která přes to, že exekuční titul zní proti firmě, jest v exekučním řízení stranou povinnou, poněvadž ve sporu, z něhož vyšel exekuční titul, pod firmou byla ve skutečnosti žalována a odsouzena Wanda D-ová jakožto tehdejší majitelka firmy a nelze za tohoto stavu věci tvrditi, že by Wanda D-ová, když výkonem exekuce byly postiženy předměty, které jsou jejím vlastnictvím, byla výkonem exekuce materielně poškozena ve svých právech způsobem, který by bylo lze napraviti žalobou podle § 37 ex. ř. (srov. rozhodnutí čís. 6351 sb. n. s.). Poukázati jest i k důvodům rozsudku zdejšího soudu jako odvolacího z 1. února 1933, ve kterém se praví, že, když byla v době zahájení sporu vlastnicí žalované firmy Wanda D-ová, zůstala stranou žalovanou, i když později za sporu firmu Rudolfu D-ovi postoupila, což jest pro vedení sporu bez významu, třebas může míti po případě vliv na pozdější vykonatelnost rozsudku ve smyslu § 9 ex. ř. Z posléze citovaného zákonného ustanovení vysvítá, že exekuce proti Rudolfu D-ovi mohla by býti vedena jen, kdyby bylo prokázáno listinami veřejnými, nebo veřejně ověřenými, že závazek v rozsudku zjištěný přešel na něho. Poukázati jest i k vývodům komentáře Staub Pisko svazek I. str. 70 a násl., kde se praví, že právě z toho, že jest firma jménem kupce, plyne, že obchody, které kupec uzavírá v obchodě pod svou firmou, opravňují a zavazují jeho a že firma není než jen jménem kupce, jeho obchodním jménem, a že nestanoví a nepředstavuje žádný jiný právní podmět vedle a mimo něho, a že se u kupce jednotlivce mezi jeho jměním soukromým a jeho jměním obchodním nerozeznává, jakž tomu u obchodních společností, neboť tu jde o dlužníka jediného, který ručí jako jediný majitel své firmy celým svým jměním, a proto ani převod obchodu i s firmou na třetí osobu nezakládá o sobě ručení nástupce. Rozsudek jest účinným a vykonatelným proti tomu, kdo pod firmou byl žalován, bez ohledu k tomu, zda se firmy vzdal nebo (s obchodem) ji na někoho přenesl, nikoliv však proti tomu, kdo firmu jedné ze stran za sporu nebo po právní mocí rozhodnutí nabyl. Změna v osobě majitele firmy nenastupuje, když jedna ze stran přijme společníka do obchodu, rozsudek se nestane účinným a vykonatelným pro a proti vzniklé společnosti (srovnej také Randa, rak. obch. právo svazek 1, str. 127). Wanda D-ová, postoupivši závod za sporu, nesprostila se tím povinnosti zapraviti pohledávku, k jejímuž zaplacení byla firma, jejíž jedinou majitelkou byla ona, odsouzena, a nemůže býti Rudolf D., na něhož firma za sporu přešla, na základě exekučního titulu na firmu znějícího exekučně stihán, protože nebylo způsobem v § 9 ex. ř. uvedeným prokázáno, že povinnost platební na něho přešla, a nemohl by na tom nic změniti ani poukaz na předpis § 1409 obč. zák., ve kterém ostatně výslovně se praví, že ten, kdo podnik prodá, jest věřitelům na dále osobně zavázán, což mluví proti Wandě D-ové. Odkázati jest i k vývodům Randova obchod. práva, díl II. str. 206 poznámka 133, kde se praví, že kdo vstoupí jako veřejný společník do obchodu provozovaného kupcem jednotlivcem, neručí za závazky povstalé před jeho vstupem, pak ke komentáři Staub Pisko díl I, str. 382, kde se praví, že ručení za dosavadní obchodní závazky předpokládá vstup do již trvající obchodní společnosti, a že ručení místa nemá, když vstoupí někdo do obchodu kupce jednotlivce. Že se záležitost, o niž tu jde, týkala veřejné společnosti dnem 1. ledna 1930 zřízené a dnem 18. ledna 1931 zaniklé, jejímiž společníky byli Rudolf a Wanda D-ovi, ze spisů nevysvítá, tím méně že by se týkala nynější firmy kupce jednotlivce s Rudolfem D-em jako jediným majitelem. Podle toho, co předesláno, mohla by býti exekuce vedena jen proti Wandě D-ové, avšak přes to návrh exekuční jest i ohledně ní zamítnouti, neboť i když osvědčen byl nárok, nebylo osvědčeno jeho ohrožení, které muselo býti osvědčeno proto, že šlo o zajišťovací exekuci na základě rozsudku první stolice, který nebyl ještě tehdy druhou stolicí potvrzen, což se stalo teprve rozsudkem druhé stolice doručeným dne 22. února 1933. Ohrožení spatřuje vymáhající strana v tom, že prý jest ze spisů zřejmá snaha representantů žalované firmy, zkrátiti a poškoditi žalující stranu na jejím společenském vkladu a na případném podílu na zisku, což jest tvrzením příliš všeobecným a neurčitým a nemožno v obraně proti žalobě spatřovat! ještě jednání, které by se mohlo považovati za způsobilé k tomu, aby ohrozilo nebo značně stížilo vydobytí pohledávky, která jest žalována. Totéž platí o tvrzení, že se žalovaná strana snažila spor všemožně protahovati. Ohrožení spatřuje se dále v jednání Rudolfa D-a a ve výrocích, které pronesl, z nichž plyne, že Rudolf D. projevil úmysl závod prodati. Uváží-li se však, že proti němu nelze exekuci povoliti a že závod nepatří již Wandě D-ové, která ho již za sporu svému manželu postoupila, zřejmo, že v tom ohrožení nároku, pokud jde o Wandu D-ovou, spatřovati nelze. Nestačí ani poukaz k tomu, že jde o velmi značnou pohledávku, ani poukaz k nejistým hospodářským poměrům.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacího rekurenta jest poukázati ke správným důvodům napadeného usnesení, a to i ve příčině pasivní legitimace Rudolfa D-a jako nynějšího majitele firmy Karel D. a syn, i co do osvědčení ohrožení pohledávky, protože do volací rekurent správnost těchto důvodů nikterak nevyvrátil. Dovolací rekurent je na omylu, maje za to, že stačí, že Rudolf D. se stal jako kupec jednotlivec majitelem firmy, proti které zní exekuční titul, a neprávem poukazuje k § 9 ex. ř. a k § 1409 obč. zák. Podle § 12 obč. zák. tvoří soudní rozhodnutí právo jen mezi procesními stranami, čehož výrazem je i předpis § 7 ex. ř. Není o tom sporu, že žalovanou byla Wanda D-ová, třebaže pod svým tehdejším kupeckým jménem, pod firmou Karel D. a syn; zůstala žalovanou, i když svého kupeckého jména pozbyla, a nesejde na tom, že je také ještě v rozsudku pod tímto kupeckým jménem uvedena, ana jiná osoba, ať fysická nebo právní, na její místo ve sporu nevstoupila. Rozsudek podle shora uvedené zásady nemůže tedy působiti proti jiné osobě jen proto, že zatím nabyla jména, pod kterým vystupovala ve sporu i v rozsudku osoba jiná, totiž Wanda D-ová. Ani s hlediska čl. 23 obch. zák. ani s hlediska § 1409 obč. zák. nemá převzetí závodu ještě procesuální význam v tom smyslu, že by rozsudek proti původnímu majiteli závodu měl již také právní účinek proti majiteli novému. Pokud jde o osvědčení není rozhodným, zda snad osoby účastněné na straně žalované měly hned od původu při uzavírání smlouvy, za smluvního poměru anebo za sporu úmysl, žalobce poškoditi nebo spor protáhnouti, nýbrž o to by šlo, zda by bez žádaného zajištění bylo vydobytí nároku zmařeno nebo znesnadněno. To však žalobce neosvědčil. Zajišťovací exekuce není vhodným prostředkem k tomu, by zmařila účinky již provedeného prodeje závodu nebo již nastavšího zatížení nemovitosti, nehledíc ani k tomu, že o tvrzeném zatížení byla řeč teprve v dovolacím rekursu.

Citace:

Čís. 13152. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 709-712.