Čís. 357 dis.

Ustanovení § 19 adv. ř. se nevztahuje na pohledávky, které nejsou stejnorodé s palmární pohledávkou advokátovou. Klientův nárok na vydání alimentačních částek, došlých advokáta na jeho účet, není stejnorodý s advokátovou palmární pohledávkou. Použil-li jich advokát k započtení na svou palmární pohledávku, je důvod k jeho kárnému stíhání pro porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu.
(Rozh. ze dne 2. května 1938, Ds I 2/38.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie se usnesl o stížnosti zástupce komory do usnesení kárné rady advokátní komory, jimž bylo vysloveno, že není důvodu ke kárnému stíhání Dr. A., advokáta v Ch., takto:
Stížnosti se vyhovuje a napadené usnesení mění se tak, že je důvod ke kárnému stíhání Dr. A., advokáta v Ch., pro přečin porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážností stavu, jehož se prý dopustil tím, že na konto své palmární pohledávky zaúčtoval částky 100 Kč a 100 Kč, jež mu jako právnímu zástupci nezletilého H. zaplatil nemanželský otec téhož jako doplatek na výživné pro zmíněného nezletilce.
Odůvodnění:
Stížnost zástupce komory do usnesení kárné rady advokátní komory, jež neshledala příčiny ke kárnému stíhání Dr. A., advokáta v Ch., jest oprávněna.
Dr. N., advokát v P., stěžuje si v podání zaslaném advokátní komoře na Dr. A., advokáta v Ch., že nevydal částky 100 Kč a 100 Kč, jež mu zaslal spolu s jinými penězi určenými na útraty sporu dne 9. února 1934 a dne 2. března 1934 na uhrazení nedoplatku na výživné pro nezletilého H., jejž Dr. A. zastupoval ve sporu proti Dr. N. o uznání otcovství a placení výživného poručníku zmíněného nezletilce K-ovi, jakkoli výslovně na šekových poukázkách bylo uvedeno, že v přičině částek 100 Kč a 100 Kč jde o doplatek alimentačních částek. Obviněný Dr. A. doznal tyto okolnosti, uváděje ve svém vyjádření, že zmíněné částky vyúčtoval na svůj palmární účet, který předložil poručenskému soudu, při čemž tvrdil, že mu příslušelo na částkách těch retenční právo.
§ 19 adv. ř., jehož porušení vidí návladní advokátní komory, má na mysli kompensaci mezi pohledávkou, kterou má klient proti advokátovi na odevzdání toho, co ho došlo na hotovostech pro klienta, s pohledávkou, kterou má advokát proti klientovi v příčině výloh a palmare. V souzeném případě nejde však ve skutečnosti o pohledávky stejnorodé, které jedině má na mysli § 1440 obč. zák.; část toho, co došlo obviněného, a to 100 Kč a 100 Kč, bylo určeno totiž pro stranu jako výživné. Alimentační nárok čelí ve skutečnosti k výživě in natura; pokud se tento nárok uspokojuje v hotovosti, jde tu jen o relutum za výživné in natura. Této původní povahy nepozbývá alimentační pohledávka ani tím, že čelí přímo k zaplacení výživného v hotovosti. Poněvadž v souzeném případě nebyly zmíněná alimentační pohledávka a peněžitá pohledávka útratová obviněného stejnorodé, je kompensace těchto pohledávek podle § 1440 obč. zák. nepřípustná (sr. též rozh. č. 9474 a 11 154 Sb. n. s. civ.). Nelze tedy § 19 adv. ř. na souzený případ použíti.
Za tohoto stavu věcí je důvodné podezření, že se obviněný Dr. A. zmíněným, jednáním dopustil porušení povinnosti povolání; na tom nemůže měniti nic okolnost, že částku 200 Kč poukázal dne 5. února 1937 poručníkovi, poněvadž tak učinil téměř tři roky poté, co si částky podržel. Poněvadž pak závadné jednání Dr. A, vešlo i ve veřejnou známost (jak matka nezletilce tak i jeho poručník oznámili poručenskému soudu, že Dr. A. alimentačních splátek zaslaných mu nemanželským otcem použil na uhrazení svých nákladů, a žádali soud o nápravu; je tu též důvodné podezření z kárného přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu (§ 10, odst. 2 adv. ř.). Bylo proto stížnosti zástupce advokátní komory vyhověti a napadené usnesení změniti tak, jak se stalo.

Citace:

Čís. 357 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 466-468.