Čís. 16043.

Řádný soud není vázán nálezem rozhodčího soudu úrazové pojišťovny dělnické v otázce, do jaké míry jest snížena výdělečná schopnost poškozeného.
Dostává-li poškozený od úrazové pojišťovny vyšší úrazový důchod, než jaký by odpovídal jeho zmenšené výdělečné způsobilosti a možnosti lepšího zaopatření, zjištěné v soudním řízení před řádnými soudy, nelze mu přiznati nárok na náhradu, jíž se z uvedeného důvodu domáhá na škůdci.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1937, Rv II 535/35.)
Proti žalobě, jíž se žalobkyně, utrpěvší dne 15. září 1930 úraz, domáhala mimo jiné též odškodnění za zmenšenou výdělečnou způsobilost následkem utrpěného úrazu, namítli žalovaní, že v příčině následků úrazu byla žalobkyně úplně odškodněna důchodem, jejž jí poskytuje Úrazová pojišťovna dělnická v B. Nižší soudy nepřiznaly žalobkyni nárok z dotčeného důvodu, odvolací soud uvedl v otázkách, o než jde, v důvodech: Pro soud není ani rozhodující, ani závazný nález rozhodčího soudu úrazové pojišťovny, nýbrž soud si určuje a zjišťuje sám, zda a do které výše je snížena výdělečná schopnost poškozeného úrazem. Prvý soud zjistil na základě posudku prof. Dr. B., že pracovní způsobilost žalobkynina jest úrazem trvale snížena o 20%. Žalobkyně pobírala od 14. prosince 1930 do 13. června 1931 podle zprávy úrazové pojišťovny v B. rentu ve výši 33 1/3% a od 13. června 1931 do dnes 26 2/3% z ročního započítatelného výdělku 9964 Kč, který je vyšší, než by si odvolatelka při jí tvrzeném výdělku 150 Kč týdně vydělávala. Odvolatelka pobírala a pobírá proto dosud vyšší důchod, než by jí náležel, a právem proto prvý soud vyslovil, že odvolatelce je úrazovou pojišťovnou poskytována plná náhrada, a zamítl její nárok domáhající se placení týdenní renty pro ztrátu výdělečné schopnosti. Pouze tenkráte, kdyby prvý soud uznal, že pracovní schopnost je snížena o více než 26 2/3% museli by žalovaní doplatiti tolik, kolik schází do výše důchodu, který by jí soud přiznal. Poněvadž však pracovní, schopnost žalobkynina je snížena pouze o 20%, žalobkyně však pobírá od úrazové pojišťovny vyšší důchod, nejsou žalovaní povinni odvolatelce něco dopláceti. Podle názoru odvolacího soudu je přiměřená renta z důvodu zohyždění ve výši 5% posledního důchodu. Ježto však podle shora uvedeného zjištění byla úrazem pracovní schopnost odvolatelky snížena pouze o 20% a se zřetelem na zohyždění by jí náležel celkem důchod ve výši 25%, odvolatelka pobírá však toho času od úrazové pojišťovny důchod ve výši 26 2/3% posledního důchodu, dostává toho času více, nežli by jí mohlo býti přisouzeno. Nemá proto toho času nároku na náhradu za zohyždění z důvodu, že je zmenšena její vyhlídka nalézti si práci.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
I kdyby se nárok žalobkyně posuzoval s hlediska jejího původního tvrzení, k němuž se vrací v dovolání, že totiž prý vydělávala před úrazem průměrně až 180 Kč týdně, že však její zohyždění způsobilo nyní její stoprocentní neschopnost výdělečnou, pak by bylo vycházeti ze zjištění nižších soudů, podle kterého byla zjištěna invalidita žalobkyně na 20%, Důsledkem toho jest schváliti názor odvolacího soudu, že žalobkyně pobírala a pobírá dosud důchod vyšší, než by jí náležel a této její invaliditě odpovídal, takže jí úrazová pojišťovna poskytuje plnou náhradu za škodu utrpěnou zohyžděním a v důsledku toho i zmenšením vyhlídky nalézti si práci. K vyvrácení dalších Vývodů dovolání v tom směru stačí odkázati na správné důvody napadeného rozsudku, v kterých odvolací soud, přesvědčivě odůvodnil, že pro řádný soud není rozhodující ani závazný nález rozhodčího soudu úrazové pojišťovny, nýbrž že si soud sám zjišťuje, zda a do které výše je snížena výdělečná schopnost žalobkynina utrpěným úrazem. Dospěl-li odvolací soud na základě znaleckého posudku k přesvědčení, že invaliditu žalobkyninu jest považovati již ke dni 13. prosince 1930 za ustálenou ve výši 20%, nelze brojiti proti tomu s hlediska do volacího důvodu podle č. 3 § 503 c. ř. s., a samovolně dovozovati, že invalidita žalobkynina byla prý po 13. prosinci 1930 proměnlivá a že ji nelze považovati za trvalou. Pokud žalobkyně s hlediska dovolacího důvodu podle č. 3 § 503 c. ř. s. brojí proti tomu, že jí jako náhradu za zohyždění ruky bylo přiznáno odškodnění pouze ve výši 5% renty, kdežto prý je pro toto zohyždění 100% práce neschopnou, jsou tyto její vývody, v rozporu se skutkovým zjištěním právě uvedeným, z něhož jest při provádění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení vycházeti. Vývody ty jsou však i neodůvodněné, poněvadž hledíc k 20% zjištěné invaliditě žalobkynině jest snížení její pracovní schopnosti pro zohyždění ruky vyrovnáno 5% posledního důchodu, a jest proto odvolacím soudem přiznanou rentu ve výši 25% považovali za přiměřenou. Uznal-li odvolací soud, že žalobkyně, která pobírá toho času od úrazové pojišťovny rentu ve výši 26 2/3% posledního důchodu, dostává toho času více, než by jí mohlo býti přisouzeno, a že z toho důvodu nemá toho času proti žalovaným nároku na náhradu za zohyždění a za to, že je zmenšena její vyhlídka nalézti si práci, jest jeho názor schváliti.

Citace:

č. 16043. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 541-543.