Čís. 7221.

Výměnkář nemůže se domáhati na zavázaných, kteří se uvolili platiti vzhledem ku změně poměrů zvýšené relutum a je platí, by byli uznáni povinnými svoliti ku vkladu tohoto zvýšeného závazku do pozemkové knihy.
(Rozh. ze dne 13. července 1927, Rv II 423/27.)
Žalobce postoupil své dceři svatební smlouvou ze dne 25. června 1901 svůj půllán, vymíniv si pro sebe a svou nyní již zesnulou manželku výměnu užívání pozemků ve výměře přes 6 měřic s užíváním příslušných místností atd. a s dodáním 6 m³ dříví. Dne 4. prosince 1913 dohodl se žalobce se žalovanými (dcerou a zetěm), že mu budou místo výměny platiti relutum 280 K ročně a tato změna byla v pozemkové — Čís. 7221 —
1192
knize vyznačena a zajištěna. Za změněných poměrů hospodářských a valutových uvolili se žalovaní po delším zdráhání zvýšiti relutum ročních 280 Kč na 800 Kč ročně splatných ve čtvrtletních lhůtách po 200 Kč vždy 1. ledna, 1. dubna, 1. července a 1. října každého roku, kterážto dohoda byla sepsána dne 14. září 1926. Zajištění knihovní tohoto zvýšeného reluta žalovaní odepřeli, pročež se žalobce na nich domáhal žalobou, o niž tu jde, by mu vystavili vkladu schopné prohlášení, podle něhož svolují, by na půlláně byl vložen závazek, dle něhož jsou vlastníci vl. čís. 35 povinni žalující straně jakožto výměnkáři na místě ročních naturálních požitků výměnkářských, pokud se týče na místě dosavadního reluta 280 Kč ročně platiti 800 Kč ročně ve čtyřech čtvrtletních splátkách po 200 Kč vždy každého 1. ledna, 1. dubna, 1. července a 1. října každého roku. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jde pouze o to, zdali ve změně smlouvy ze dne 14. září 1926 o relutu, která jest předmětem tohoto sporu, jde o věcné právo opakujících se dávek výměnkářských, či o pouhé právo osobní. Bylo-li právo to podle obapolného úmyslu stran zřízeno jako právo věcné, nemůže této své povahy pozbýti a nestane se pouhým právem obligačním proto, že mezi stranami nebylo smluveno, že zvýšení reluta má býti v pozemkové knize vyznačeno. Úmluvy, že zvýšení reluta má býti v pozemkové knize vyznačeno, nebylo potřebí, bylo-li právo to podle obapolného úmyslu stran zřízeno jako právo věcné, poněvadž z úmluvy o zřízení práva věcného vyplývá jen jako nutný důsledek umožňující náležité splnění této smlouvy svolení toho, jenž toto věcné právo zřizuje, ke knihovnímu vkladu práva toho. To a nic jiného plyne z rozhodnutí nejv. soudu čís. sb. n. s. 1574, na něž odvolatelé poukazují. Že právo opakujících se dávek výměnkářských smlouvou ze dne 14. září 1926 zřízené bylo zřízeno podle obapolného úmyslu stran nikoliv jako pouhé právo osobní, nýbrž jako právo věcné, stačí poukázati na správné důvody prvního soudce, které vývody odvolacími vyvráceny nejsou. Zejména nelze z věty »kdyby se poměry drahotní změnily a drahota klesla, bude nutno obnos ten snížiti« usuzovati na to, že bylo zřízeno pouhé právo osobní. Kdyby se drahotní poměry změnily a strany učinily proto opět novou smlouvu o relutu, bylo by ovšem zase nutno změnu tu v pozemkové knize vyznačiti, kdyby podle obapolného úmyslu stran také v této nové smlouvě šlo o právo věcné.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
K dovolání žalovaných, jež uplatňuje pouze dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., jest rozhodnouti o té jedině sporné právní otázce, zda jsou žalovaní povinni vydati vkladné prohlášení za tím účelem, by bylo knihovně vloženo ujednání, podle něhož se žalovaní zavázali platiti žalobci místo dřívějšího smluveného výměnkářského reluta 280 Kč nyní 800 Kč ročně. Že knihovní vklad této změny úmluvy o placení výměn- — Čís. 7221 —
1193
kářského reluta nebyl ujednán při smíru ze 14. září 1926, plyne z vlastního přednesu žalobcova, že již při smíru a později na žalovaných žádal, by toto zvýšení výměnkářského reluta v pozemkové knize dali zajistiti, že však žalovaní to oddalovali a konečně úplně odepřeli. Jde tedy o to, zda jsou žalovaní к tomu povinni ze zákona. Oba nižší soudy zodpověděly tuto otázku kladně s toho hlediska, že jde o věcné právo osobní a že již z této povahy práva a závazku vyplývá, že knihovní vklad této změny náleží ku řádnému splnění závazku. Nejvyšší soud nesdílí názor nižších soudů a není zejména správno, že knihovní vklad nově smluveného závazku náleží к řádnému plnění smlouvy, neboť z vlastního přednesu žalovaného vyplývá, že žalovaní závazek svůj v této zvýšené míře pilliti jsou ochotni a také plní. Knihovní vklad nově smluveného závazku má naopak, jak to žalobce sám ve svých přednesech a v opravných spisech uvádí, jen ten účel, by jeho právo na zvýšené relutum výměnkářských dávek bylo zajištěno i proti eventuelním dalším nabyvatelům zavazené reality, tak aby mu těmito pozdějšími nabyvateli vzhledem na zásadu důvěry v knihy veřejné nemohlo býti upíráno. Žalobci nejde tedy o to, by mu žalovaní výměnek v této zvýšené míře plnili, nýbrž o to, by mu uvedeným způsobem zjednána byla právní jistota i proti eventuelním nástupcům žalovaných, by i tito výměnkářské relutum v této míře plnití musili. Žalobní nárok nelze ze zákona opodstatniti. Není ovšem pochybností, že původní naturální výměnek i později dohodou stran místo něho upravený výměnkářský důchod, byv do knih vložen, stal se právem věcným; právem věcným stal se však proto, že žalovaní svolili, by byl do knih vložen. Nastalým znehodnocením peněz doznal však tento věcný závazek změny potud, že žalovaní vlivem právní zásady rebus sic stantibus se uvolili (uvoliti museli), původní výměnkářské relutum, jež pokleslé hodnotě peněz neodpovídalo, zvýšiti na míru úměrnou dřívější hodnotě peněz. Učinivše tak, vyhověli zúplna svému zákonnému závazku. Plní-li tedy nyní tento svůj závazek v této vyšší míře, jež jest nynější pokleslé hodnotě peněz přiměřena, dostáli své zákonné povinnosti zúplna a žalovaným nelze ukládati ze zákona ještě za povinnost, by žalobci knihovním zápisem zjednali také právní jistotu pro to, by i jejich event, nástupci v držení zavazené reality závazek ten v téže míře plniti povinni byli. Věcné pojištění smluveného zvýšeného závazku jest naopak závislým pouze od vůle žalovaných. Při tom nelze mlčením pominouti, že podle smíru ujednání ono bylo umluveno výslovně s doložkou rebus sic stantibus, totiž na dobu, pokud se drahotní poměry nezmění, tedy nikoli na trvalo, nýbrž jen dočasně. Ač to jinak není rozhodno, nesvědčí pro žalobní nárok ani naléhavá právní potřeba, jíž se žalobce dovolává, neboť vzhledem na dobu původního knihovního zápisu a vzhledem na to, že původní relutum jest v knihách zapsáno ještě v předpřevratové valutě, lze o budoucích nabyvatelích reality vším právem předpokládati, že při zachování povinné právní opatrnosti, kterou musí vynaložiti, nabudou vědomosti o skutečném obsahu tohoto reálního závazku.

Citace:

Čís. 7221. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1217-1219.