Čís. 7205.

Smlouva mezi republikou československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních ze dne 23. dubna 1925. čís. 56 sb. z. a n. na rok 1926.
Jde-li o pohledávky splatné v Polsku, platí čl. 60 smlouvy, jde-li o pohledávky, splatné v tuzemsku, platí čl. 62 smlouvy. V obojím případě jsou si příslušníci obou států rovni. Podle čl. 60 smlouvy neplatí plná valcrisace u příslušníků československých jako věřitelů polských dlužníků, nýbrž s obmezeními uvedenými ve valorisačních předpisech čl. 60 smlouvy. Smlouvou nebyly změněny předpisy o splništi.
Jde-li o poměr zmocněnecký, jest splništěm, nebylo-li jinak ujednáno, bydliště (sídlo) zmocněncovo.
(Rozh. ze dne 4. července 1927, Rv II 83/27.)
Žalovaný, polský příslušník, bydlící v Polsku, byl v obchodním spojení s obchodní a průmyslovoun bankou v Moravské Ostravě, jež byla předchůdkyní žalující banky. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalující banka na žalovaném zaplacení dluhu 97404 Kč z onoho obchodního spojení. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil z těchto důvodů: Dluh žalovaného činil, jak první soud zjistil posudkem znalců, kteréž zjištění není napadeno, ke dni 30. června 1925 — 97404 Kč správně korun rak.-uherských, neboť o to právě je spor, zda má je zaplatiti — Čís. 7205 —
1152
odvolatel podle zákona čís. 187/1919 v korunách čsl., či v polské měně podle valorisačních předpisů polských. Úprava starých peněžních pohledávek a závazků stala se smlouvou mezi republikou československou a Polskou ze dne 23. dubna 1925 vyhlášenou ve sbírce zákonů a nařízení pod čís. 56 dne 29. dubna 1926. První soud, vykládaje čl. 60 a 62 smlouvy, dospěl k úsudku, že se čl. 60 vztahuje jen na případy, kde čsl. věřitel má dosíci splnění své pohledávky v republice Polské a pohledávka tam má býti vymáhána, kdežto čl. 62 mluví zase o případech, kde právní jednání jeví účinky na území republiky československé a zde pohledávka má býti vymáhána. Zjistiv, že úmluva o splništi se nestala a že účet žalovaného veden byl u žalobkyně v Mor. Ostravě, kde se stal i úpis válečné půjčky, uznal, že jde o komisionáře, splništěm je Mor. Ostrava a že je tudíž dluh platiti v korunách československých. Proti tomu brojí odvolání ve třech směrech. Především se prý čl. 60 vztahuje na všecky případy, kde jest věřitel příslušníkem československým, čímž prý bylo se odchýleno od zákonných ustanovení dosud platných, neboť bez ohledu na § 905 obč. zák. a čl. 324, 325 a 336 obch. zák. stanovena měna tímto zvláštním zákonem. Dále prý nemůže býti otázka měny závislou na formálním důvodu příslušnosti čsl. soudu. Konečně splništěm je prý bydliště dlužníkovo dle cit. zákonů, místo úpisu válečné půjčky není rozhodným. Rozhodnou je smlouva o zápůjčku a tu, když nebylo nic o splništi ujednáno, je rozhodným bydliště žalovaného. Mělo tudíž býti rozhodnuto, že se má použiti polských valorisačních předpisů. Leč odvolání není odůvodněno. Je jasno, že polské valorisační předpisy nemohly se vztahovati na pohledávky čsl. příslušníků, platíce pro území polské a pro pohledávky tam vzniklé a splatné. Právě tak se zase vztahoval zák. čís. 187/19, podle něhož čítati bylo 1 K rak. uh. za 1 Kč jen na pohledávky na území republiky Československé vzniklé a splatné. А k těmto dvěma hlediskům přihlíží smlouva ve čl. 60 a 62. Jde-li o pohledávky splatné v Polsku, platí ustanovení čl. 60, раk-li jde o pohledávky zde splatné, platí čl. 62. V obojím případě platí, že příslušníci obou států jsou si na roveň postaveni, ovšem, jak z důvodové zprávy k zákonu čís. 56/26 (čís. tisku 19 senátu a 82 posl. sněm.) patrno, neplatí podle čl. 60 plná valorisace u příslušníků čsl. jako věřitelů polských dlužníků, nýbrž s obmezeními uvedenými ve valorisačních předpisech v čl. 60. Kdyby názor odvolatelův byl správný, museli by všichni čsl. věřitelé přijati nižší polskou měnu a čl. 62 by se obmezoval jen na polské věřitele, kteří by ovšem dostali plnou hodnotu v Kč. To je vyloučeno zněním obou článků, kde jsou si příslušníci zdejší i polští na roveň postaveni, ovšem s uvedeným omezením u čsl. věřitelů podle valorisačních předpisů polských. Tu pak je dále rozhodnou otázka místa splatnosti pohledávky. Je jasno, jak první soud zjistil, že jde o poměr mandátní a, když nebylo nic o místě splnění ujednáno, platí podle § 905 obč. zák., jak správně první soud praví, bydliště neb sídlo zmocněnce (Ehrenzweig Obl. II. díl § 304, Staub-Pisko II. díl str. 188 a 195), to tím spíše, když část zažalované pohledávky je kryta zástavou u žalobkyně uloženou, což je nesporno. Názor odvolatelův, že zákonné předpisy o plnění a měně byly změněny — Čís. 7205 —
1153
tímto zvláštním zákonem, není zněním zák. čís. 56/26 odůvodněn, naopak zákon ten předpokládá právě ustanovení o místě plnění a měně a musela právě vzhledem k tomu, že ani v Polsku ani v republice Československé nejsou rak. uh. koruny platidlem, ustanovena býti jiná měna, kterou závazky ve starých rak. uher. korunách je splatiti, a to se též stalo. Podle čl. 60 je to při pohledávkách v Polsku splatných polská měna, při pohledávkách zde splatných měna zdejší. To je úplně v souhlasu s § 905 obč. zák. První soud nemínil vyvozovati ze soudní příslušnosti závěr, že je platiti ve měně státu, u jehož soudu je žalováno, nýbrž vyvozuje tak jen ze splniště. Splništěm je pak, jak z povahy a účelu ujednání a poskytnutí úvěru a provádění peněžních transakcí žalobkyní a její předchůdkyní a z toho, že u ní jest uložena zástava, jasně patrno, Mor. Ostrava, a nikoliv bydliště žalovaného, které by bylo spíništěm jen, kdyby nebylo ani nic ujednáno, ani to nebylo patrno z účelu nebo z povahy jednání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce. Dovolatel tvrdil teprve v odvolacím řízení, že zažalovaná pohledávka vznikla ze zápůjček a že nešlo o poměr komisionářský nebo mandátní. Tento právní závěr nelze dovoditi ani z jeho skutkového přednesu, tím méně z předložených listin. Žalovaný doznal v odpovědi na žalobu, že byl se žalující stranou, s její právní předchůdkyní, v obchodním spojení a že měl u ní účty Konto ordinario a účet válečných půjček, nepopřel skutkový přednes žalující strany, že byl s její předchůdkyní v obchodním spojení na běžný účet v ten způsob, že mu banka poskytovala úvěr v hotovostech, činíc na jeho příkaz platy a nákupy cenných papírů a účtujíc mu k dobru peníze pro něho došlé. Z příl. С je patrno, že žalovanému byly na jeho účtu připsány k tíži částky vyplacené na jeho příkaz třetím osobám, fysickým a právnickým, mezi těmito i peněžním ústavům. Z této skutečnosti nelze usouditi, že šlo mezi stranami o poměr ze zápůjčky, nýbrž je souhlasiti s názorem nižších soudů, že šlo mezi nimi o poměr buď komisionářský nebo mandátní, vždy však o poměr, při kterém bylo pro žalovaného spíništěm co do závazků z něho vzniklých místo, kde byly prováděny příkazy žalovaného účetně, t. j. byly přijímány platy a činěny výdaje, vzájemné pohledávky pak byly započteny, tudíž sídlo banky je provádějící, t. j. Moravská Ostrava, jak plyne ostatně i z doložky na výpisech z účtu, zaslaných žalovanému, jíž bylo toto město označeno jako místo splatnosti a žalovatelnosti. Také co do výkladu čl. 60 a 62 úmluvy čís. 56/26 posoudily nižší soudy věc správně po právní stránce, a postačí poukaz na správné důvody jejich rozsudků. Čl. 60 byl opatřením ve prospěch věřitelů československých, jak vyplývá z důvodové zprávy tisk. čís. 19. Mezi stranami jde o splacení pohledávky, jež podle zákona čís. 187/19 má býti splacena v Kč a musí proto podle čl. 62 podrobiti se tornu i žalovaný bez ohledu na svou polskou přísluš-
Civilní rozhodnutí IX 73 — Čís. 7206 —
1154
nost, musí proto zaplatiti spornou pohledávku v Kč. Nevyhověl proto své smluvní povinnosti, složiv na soudě jen část svého dluhu. Otázku tu posoudily nižší soudy právem jen podle zákonných předpisů bez posudku znaleckého a dotazu na ministerstvo spravedlnosti, a není nedostatek toho vadou řízení podle § 503 čís. 2 c. ř. s.

Citace:

Čís. 7205. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1177-1180.