NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 14582.

K § 1120 obč. zák.
Předpokladem nároku nájemníkova na plné zadostiučinění podle § 1120 obč. zák. není, že ustoupil po náležité výpovědi, nýbrž že musil ustoupiti novému držiteli před vypršením původní nájemní doby, ať již po výpovědi, či bez ní, t. j. na základě dohody s ním.
(Rozh. ze dne 3. října 1935, Rv II 544/33.) Žalobkyně (její cedent Dr. J.) najala od žalované v jejím domě byt na dobu od 1. července 1927 do 1. července 1932. Žalovaná dům prodala v říjnu 1928. Dr. J., jak tvrdí žalobkyně, ustoupil nátlaku nového nabyvatele domu, který si činil nárok právě na jeho byt nepožívající již ochrany nájemníků a po dohodě s ním se z bytu vystěhoval, když mu nový vlastník vyplatil 50000 Kč jako odškodné. Poněvadž se Dr. J. výslovně nevzdal uplatňovati další škodu proti žalované, domáhá se jí žalobou žalobkyně ve výši, již v žalobě blíže specifikuje. Nižší soudy žalobu zamítly, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Předmětem dovolání jest toliko výklad předpisu § 1120 obč. zák., zda totiž předpokladem oprávnění nájemce žádati od pronajímatele úplné zadostiučinění co do utrpěné škody a ušlého zisku jest, že musil novému držiteli zcizené pronajaté věci po náležité výpovědi ustoupiti. Názor ten zastávají nižší soudy, jež z důvodu toho zamítly žalobu, ježto zjistily, že cedent žalobkyně se vystěhoval r. 1928 z bytu, který najal od žalované r. 1927 na dobu 5 let, nikoli po náležité výpovědi nového vlastníka, nýbrž po dohodě s ním, obdržev od něho náhradu 50000 Kč. Ale předpokladem nároku nájemcova na odškodnění podle § 1120 obč. zák. není náležitá výpověď, daná novým držitelem nájemci. Účelem ustanovení § 1120 obč. zák. jest chrániti nájemce proti škodám, jež by utrpěl tím, že nemohl vyčerpati plnou nájemní dobu, kterou se svým pronajímatelem ujednal. Důvodem nároku na plné dostiučinění proti pronajímateli jest nedodržení nájemní smlouvy po smluvenou dobu následkem zcizení nájemního předmětu, čili nedodržení smluvní povinnosti (§ 1295 odst. 1 obč. zák.). Nový vlastník není vázán smlouvou a nemusí v ní pokračovati, ale ovšem nesmí ji zrušiti hned, nýbrž jest z důvodů hospodářsko-politických povinen dáti náležitou výpověď nájemci, jakoby smlouva byla bývala uzavřena na dobu neurčitou (§ 1116 obč. zák.). Jedině rozhodným předpokladem pro nárok nájemníkův na náhradu škody jest, že před vypršením původní nájemní doby musil ustoupiti novému držiteli. Nepodstatnou naproti tomu jest okolnost, zda musil ustoupiti po výpovědi či bez ní. Tak formalisticky nelze zákon vykládati, hledí-li se k účelu zákona, jak svrchu byl vyložen. Slova »po náležité výpovědi« znamenají jen obmezení nového držitele v jeho právu požadovati nájemní předmět hned zpět, kteréžto právo je výronem jeho vlastnictví (§§ 354 a 362 obč. zák.), neznamenají však předpoklad náhradního nároku nájemníkova; předpokladem tohoto nároku jest — jak již bylo řečeno— jen, že nájemce musil ustoupiti novému držiteli. S tohoto hlediska nelze tedy souhlasiti s názorem, že nájemce pozbyl nároku již proto, že ustoupil novému vlastníku po dohodě s ním. Tato okolnost nemá vlivu na jsoucnost náhradního nároku, ale mohla by ovšem míti vliv na jeho rozsah, o kteréž okolnosti se však v tomto případě není třeba šířiti. Přes to však není dovolání opodstatněno. Žalující strana v celém sporu stojí na stanovisku, že její cedent trval na využití celé původně ujednané nájemní doby a tvrdí, že se všemožně bránil, aby musil byt vykliditi. Ale podle zjištěného stavu věci se nájemce všemožně ne- bránil, neboť nový vlastník domu přislíbil právnímu zástupci žalované strany, že nájemce z bytu nevypoví. Z toho vyplývá, že nový držitel převzal závazek žalované proti nájemci o nevypověditelnosti nájemní smlouvy po dobu 5 let. Tomu-li tak, nelze říci, že nájemce musil novému držiteli ustoupiti, neboť mohl proti výpovědi, kdyby ji byl obdržel, brániti se námitkou, že vypovídající převzal svrchu zmíněný závazek o dodržení nájemní smlouvy, že tedy vstoupil do smluveného nájemního poměru a mohl mimo to opověděti rozepři žalované (§ 21 c. ř. s.). Právem praví ve směru tom prvý soud, že ustoupením nájemce bez výpovědi byla nynější žalované odňata možnost v případném sporu o námitkách proti výpovědi vystoupiti jako vedlejší intervenientka ve prospěch nájemníkův. Ježto tedy žalobkyně neprokázala předpoklad náhradního nároku nájemcova podle § 1120 obč. zák., t. j. že tento musil ustoupiti novému držiteli i bez výpovědi, posoudil odvolací soud věc v podstatě správně po stránce právní, když potvrdil rozsudek prvého soudu žalobu zamítající.

Citace:

č. 6526. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 787-791.