Čís. 16190.Do jaké míry jest někdo schopen samostatně spravovati své záležitosti, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, která musí býti tehda, byl-li vyšetřen duševní stav, zjištěna na základě posudku znalce oboru lékařství. (Rozh. ze dne 10. června 1937, R II 261/37.) Soud prvé stolice zbavil Jana S. úplně svéprávnosti pro duševní chorobu a pijáctví. Odporový soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody: Rekurs není odůvodněn. Odporový soud správně hodnotil výpovědi přezvědných osob a znalců. Otázka, do jaké míry jest někdo schopen samostatně spravovati své záležitosti, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, která musí býti zodpověděna v případě vyšetřování duševního stavu na základě posudku znalce lékaře. Posudek znalce Dr. J. neodporuje názoru Dr. V., vyjádřenému v jeho lékařském vysvědčení, neboť také Dr. V. zjistil u stěžovatele známky chronického alkoholismu (ethylismu) po případě úbytek duševních sil na podkladě vleklé otravy lihovinami a dodal, že stěžovatelův chorobný stav nedosahuje takového stupně, aby stěžovatele činil úplně neschopna k svéprávnému řízení svých záležitostí, s omezením. »pokud to bylo lze ambulatorním vyšetřením zjistiti«. Tím připouští i Dr. V., že při důkladnějším vyšetření není vyloučen jiný — přísnější — posudek, a nelze tu mluviti o nějakém rozporu mezi posudky dvou znalců, zejména proto, že Dr. V. vyšetřoval stěžovatele dne 10. října 1936, kdežto Dr. J. v dubnu 1937, a že podle posudku Dr. J. se duševní stav stěžovatelův značně zhoršil od té doby, kdy ho viděl Dr. V. Výslech dalšího znalce a opětný výslech Dr. V. a současný výslech obou jmenovaných odborných lékařů byl za vylíčeného stavu věci zbytečný. O částečném zbaveni svéprávnosti tu není potřebí uvažovati, když stěžovatel podle správného zjištění odporového soudu není vůbec s to, aby své záležitosti sám obstarával.