NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2602.

Vojenské věci: * Podmínkou, aby gážistům přijatým do čsl. armády byly přiznány zaopatřovací požitky neb odbytné podle §§ 99 a 100 zák. č. 76/1922 jest, ať byli přijati do činné služby čsl. armády, anebo jako gážisté v. v., aby v čsl. armádě vykonávali efektivní činnou službu.
(Nález ze dne 4. září 1923 č. 14 825.)
Věc: Gustav W. v Praze proti ministerstvu národní obrany (odb. rada Dr. Frant. Mestek) stran úpravy zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Mno nevyhovělo nař. rozhodnutím rekursu MUDra Gustava W., plukovníka zdrav., v němž žádal za přiznání zaopatřovacích požitků podle zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb.
O stížnosti proti rozhodnutí tomuto podané uvážil nss toto:
St-1 domáhá se toho, aby mu byly zaopatřovací požitky vyměřeny dle zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. a to buď dle § 99 nebo § 100. V obou těchto zákonných ustanoveních stanoví se podmínky, za nichž se tyto požitky jednotlivým gážistům přiznávají. § 99 cit. zákona mluví o gážistech aktivního stavu, kteří byly přijati do činné služby v čsl. armádě a sloužili v ní činně; § 100 cit. zákona mluví o gážistech, kteří byli přijati do čsl. armády jako gážisté v. v., sloužili v ní činně s plnými aktivními požitky a byli přeloženi znovu do výslužby před skončením demobilisace, když bylo superarbitračním řízením prokázáno, že se jejich zdravotní stav následkem polední vojenské služby zhoršil, nebo když sloužili nejméně 1 rok činně v čsl. armádě. Podle těchto zákonných ustanovení jest tedy podmínkou pro přiznání práva na zaopatřovací požitky podle cit. zákona č. 76/22 sb. z. a n., aby převzatí gážisté, ať byli přijati do činné služby v čsl. armádě nebo jako gážisté v. v., sloužili v čsl. armádě činně. St-1 má za to, že tato zákonná podmínka jest u něho splněna již tím, že byl dle Osobního Věstníku č. 31/19 převzat do svazku čsl. vojska jako gážista z povolání, do výslužby pak přeložen byl teprve Osobním Věstníkem č. 67/20, takže byl činným gážistou čsl. armády déle 1 roku.
Názor tento jest však mylný. Ze znění § 99 cit. zákona vyplývá jasně, že se zde míní činná služba fakticky vykonávaná, protože by jinak nemělo smyslu, aby u gážistů přijatých do činné služby stanoven byl ještě zvlášť požadavek, aby v čsl. armádě činně sloužili. Podobně jest tomu i při § 100 cit. zák., kde se praví, že nárok na zaopatřovací požitky podle zákona č. 76/22 Sb. mají gážisté přijatí do čsl. armády jako gážisté v. v., kteří sloužili v ní činně, při čemž stanovena ještě další podmínka, že buď tato činná služba trvala nejméně 1 rok, anebo že byli před uplynutím této doby přeloženi znovu do výslužby na základě superarbitračního řízení, jímž bylo prokázáno, že se jejich zdravotní stav následkem poslední vojenské služby zhoršil.
Ustanovení tato neponechávají nijaké pochybnosti o tom, že zákon měl na mysli v obou uvedených §§ službu činnou, efektivně v čsl. armádě konanou a nikoli pouhé příslušenství do stavu gážistů aktivních.
Ze spisů však vysvítá, a také st-1 sám opak netvrdí, ba naopak ve svém rekursu, který zavdal podnět k vydání nař. rozhodnutí, sám doznává, že činnou službu pro nemoc nevykonával.
Musil proto nss uznati, že rozhodnutí nař., jímž žal. úřad odepřel st-li nárok na zaopatřovací požitky podle předpisu §§ 99 nebo 100 cit. zákona, jest ve shodě se zákonem a stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 2602. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 475-476.