NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2035.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.)
Pachatel, jenž byl dříve (než spáchal nový čin) odsouzen pro trestný čin, spáchaný z pohnutky nízké a nečestné, nemůže býti před uplynutím lhůty §u 2 zákona znovu podmínečně odsouzen bez ohledu na to, jakého druhu je nový čin a z jakých pohnutek byl spáchán.
(Rozh. ze dne 25. června 1925, Zm I 327/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 29. ledna 1925, pokud jím byl obžalovaný Václav F. odsouzen pro přestupek podle §u 3 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. podmínečně, zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž obžalovanému povolen podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební dobou 1 roku a prohlásil odsouzení obžalovaného nepodmíněným.
Důvody:
Zmateční stížností, opírající se o důvod zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř., dlužno přiznati oprávnění. Nalézací soud povolil obžalovanému podmínečný odklad výkonu trestu přes to, že zjistil, že byl již dříve, — a to před spácháním trestného činu, který jest předmětem napadeného rozsudku — odsouzen rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 27. dubna 1923 pro zločin zpronevěry k žaláři 1 měsíce, podmíněně, se zkušební lhůtou dvouletou, při čemž bylo vysloveno, že skutek byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Budiž podotknuto, že se obžalovaný nového činu (přestupku §u 3 zák. o maření exekuce) dopustil v létě 1923, tedy ve zkušební době uvedeným rozsudkem mu uložené. Nalézací soud má za to, že, byl-li někdo odsouzen pro čin, spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných podmíněně a dopustil-li se pak ve zkušební době nového činu, který byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, jak tomu je v tomto případě, není vyloučeno nové podmíněné odsouzení, t. j. že nemá místa ustanovení §u 2 zákona o podmíněném odsouzení o vyloučení tohoto právního dobrodiní. Avšak pro tento náhled nalézacího soudu není v zákoně opory. § 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. stanoví výslovně, že podmíněné odsouzení je vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší 3 měsíců nebo vůbec pro čin, spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných. Poněvadž zákon v obou případech vylučuje podmíněné odsouzení naprosto, nerozeznávaje dále, jakého druhu je nový čin a z jakých pohnutek byl spáchán, jest okolnost, zdůrazňovaná prvým soudem, že jde pouze o přestupek §u 3 zákona o maření exekuce, a ne o čin spáchaný z důvodů nízkých a nečestných, pro otázku přípustnosti podmíněného odsouzení zcela lhostejnou. Druhý odstavec §u 2 zákona sice stanoví, kdy omezení prvého odstavce neplatí, avšak v tomto případě není žádný z těchto předpokladů splněn. Z ustanovení obou těchto odstavců §u 2 jest zřejmo, že úmysl zákonodárcův směřoval k tomu, by pachatel, který byl již dříve (než spáchal nový čin) odsouzen pro trestný čin, spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných, mohl býti znovu podmíněně odsouzen teprve po uplynutí jisté minimální doby od posledního odsouzení, bez ohledu na to, jakého druhu je nový čin a z jakých pohnutek byl spáchán. V tomto případě obžalovaný, byv dřívějším rozsudkem odsouzen pro čin spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných podmíněně se zkušební lhůtou dvouletou, mohl by býti podle druhého odstavce §u 2 zákona odsouzen podmíněně pro nový čin teprve po uplynutí 10 let, počínaje okamžikem, kdy bylo vysloveno, že se osvědčil, případné kdy byl trest vykonán, nebo pravoplatně prominut, nebo jeho výkon promlčen. Poněvadž tu těchto předpokladů není, bylo dle zákona nové podmíněné odsouzení vyloučeno. První soud, vycházeje z právně mylného výkladu zákona, překročil svým výrokem o podmíněném odsouzení své trestní oprávnění a zavinil tak zmatečnost rozsudku podle čís. 11 §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 2035. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 382-383.