NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 380.

Dávka z přírůstku nemovitostí (Čechy): Strana nemá subjektivního práva na to, aby v řízení za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti místo ceny nabývací hleděno bylo k obecné hodnotě nemovitosti v době nabytí a aby za tou příčinou bylo zavedeno řízení dle § 18 dávk. ř.
(Nález ze dne 15. dubna 1920 č. 2279.)
Prejudikatura: svovn. nález ze dne 20. února 1920 č. 1240, sbírky č. 336.
Věc: Dr. Karel Setunský a Božena Setunská v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou trhovou ze dne 9. prosince 1918 prodali stěžovatelé svůj dům čp. 865 v Praze 1 se stavební parcelou č. kat. 1086/3 Aloisii Stárkové za 422000 K. V přiznání k dávce z přírůstku hodnoty uvedli pak, že nabyli domu toho smlouvou směnnou ze dne 13. prosince 1905, kterou směnili své stavební pozemky v Nuslích celkem 2064·72 za dům ten, dne 2. prosince 1905 kolaudovaný a bez čísla Prokopu Teigemu náležející. Směnná cena ani hodnota domu toho ve smlouvě uvedena prý není a dlužno tedy hodnotu domu toho dle § 5 dávk. ř. vyšetřiti a ustanoviti. Ve čl. 12 smlouvy prý se sice uvádí, že ohledně vypořádání ceny směněných objektů cena domu toho činí 198000 K, že na srážku její převzaty dluhy 190000 K a že nedoplatek 8000 K byl vypořádán, avšak tato cena není prý hodnotou domu, neboť hodnota záleží ve skutečné stavební hodnotě s připočítáním přebývající hodnoty současně směněných pozemků. Skutečná stavební hodnota domu činila prý nejméně 340000 K.
Platebním rozkazem magistrátu ze dne 2. května 1919 č. 3232 vyměřena byla stěžovatelům dávka z přírůstku hodnoty částkou 24280 K 45 h, při čemž úřad přijal za někdejší nabývací cenu dle smlouvy ze dne 13. prosince 1905 částku 198000 K připojiv odůvodnění, že cena nabývací je přesně a jasně uvedena ve smlouvě směnné ze 13. prosince 1905 a slušelo ji tudíž vzíti za základ a nemá místo vypočítávání ceny obecné.
Žalovaný úřad zamítl pak naříkaným rozhodnutím odvolání k němu podané s tímto odůvodněním:
V odst. 12 směnné smlouvy ze dne 13. prosince 1905 uvádí se cena domu penízem 198000 K. Byl tedy magistrát oprávněn tuto zjištěnou cenu položiti za základ výměry dávky dle § 5, odst. 2 dávk. ř. Odpovídala-li tato cena obecné hodnotě, příslušelo posouditi dle § 8, odst. 1 dávk. ř. výhradně úřadu vyměřovacímu. Jak vysvítá z doslovu řečeného § nepřísluší straně nárok na zjišťování hodnoty nabývací (arg. slovo: »může«).
Rozhoduje o stížnosti do výroku tohoto podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Dle § 5 dávk. ř. za přírůstek hodnoty platí rozdíl mezi zcizovací hodnotou nemovitosti a její hodnotou nabývací; za hodnoty nabývací a zci zovací platí zásadně zjištěné ceny zcizovací a nabývací a nastoupí na místo těchto cen obecné hodnoty nemovitosti v době zcizení, resp. nabytí v případech v dávk. ř. zvláště uvedených, a to pokud jde o cenu nabývací zejména dle § 3, odst. 1 tehdy, nedá-li se cena nabývací bezpečně zjistiti nebo vzejdou-li pochybnosti, zda vyšetřená cena nabývací srovnává se s obecnou hodnotou nemovitosti, kdy pak úřad může vzíti za základ výpočtu vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí. Z toho je patrno jednak, že úřad smí se pouze výminečně v případech v zákoně zvláště vytčených uchýliti od ceny nabývací a zcizovací a hleděti k obecné hodnotě v době zcizení, případně nabytí, jednak pak, že strany nemají subjektivního práva na to, aby místo cen těch hleděno bylo k hodnotě obecné a aby za tím účelem zavedeno bylo řízení dle § 18 dávk. ř., nýbrž že zavedení řízení toho vloženo jest v ruce úřadu, shledá-li, že základ daný mu ke zjištění ceny nabývací nedostačuje, aby cena ta mohla býti bezpečně zjištěna, nebo má-li pochybnosti, zda cena takto zjištěná shoduje se s obecnou hodnotou v době nabytí, aniž by straně náležel na vzbuzení pochybností těch rozhodný vliv tak, že by úřad následkem popření pravosti ceny té stranou byl povinen přistoupiti k vyšetření obecné hodnoty.
Základ pro zjištění ceny nabývací tvořila úřadu smlouva ze dne 13. prosince 1906. V odstavci 12. smlouvy té pak strany výslovně uvádějí, že cena domu, o nějž jde, činí 198000 K, z čehož odpočítávají převzaté a ve smlouvě jednotlivě a určitě uvedené dluhy částkou 190000 K tak, že zbývá ve prospěch postupujícího zbytek ze směnné ceny 8000 K, jehož výplata byla zároveň kvitována — právě tak, jako určitě uvedly cenu pozemků současně navzájem postoupených částkou 16500 K vyčerpanou knihovními dluhy tak, že ohledně těchto pozemků k dobru postupujících nic nevybývalo.
Jestliže úřad hledě k tomuto jasnému znění smlouvy a považuje její ustanovení za projev pravé, určité a srovnalé vůle stran dospěl k úsudku a zjistil, že cena ve smlouvě té výslovně jako cena domu uvedená a vyúčtovaná tvořila základ pro onu smlouvu, že to byla cena, za niž stěžovatelé domu toho nabyli, zejména když z pozemků jimi jejich kontrahentu současně postoupených k jejich dobru nic nevybývalo, že to tudíž byla cena nabývací domu toho a jestliže nechovaje pochybností, že by se tato cena nabývací nesrovnávala s obecnou hodnotou nemovitosti v době nabytí nezavedl šetření dle § 18 dávk. ř., nelze v tom tudíž shledávati ani, že by řízení vyměřovací bylo nedostatečné, ani že by tímto postupem úřadem porušena byla ustanovení řádu toho.
Dovolávají-li se stěžovatelé toho, že odst. 12. cit. smlouvy má za účel pouze »vypořádání ceny směněných objektů« tak, aby se došlo ke smluvenému doplatku, nelze ani z této okolnosti v jejich prospěch nic dovozovati, nýbrž naopak úřad musil pravé z této okolnosti míti za to, že je to skutečná cena nabývací, o jejíž vzájemné vyúčtování a vypořádání stranám jde, nikoli však, že vyúčtovali tím cenu jinou, za niž nemovitosti předmět smlouvy tvořící na sebe ve skutečnosti nepřevedli.
V řízení správním stěžovatelé pak ani neuvedli, že by za dům byli ujednali cenu vyšší, než uvedeno jest ve zmíněném čl. 12, nýbrž dovozovali pouze, že hodnota domu toho byla mnohem vyšší. V tomto směru však nepřísluší jim — jak svrchu dovozeno — právní nárok, aby úřad výpočtu přírůstku hodnoty položil za základ obecnou hodnotu.
Pokud stěžovatelé dovolávají se dopisu architekta Teiga ze dne 15. listopadu 1905 na důkaz, že jim prodal onen dům za 260500 K, nemohl nejvyšší správní soud k okolnosti té přihlížeti se zřetelem na ustanovení § 5 zák. o správním soudě, poněvadž stěžovatelé dopisu toho v administračním řízení se nedovolali a úřadu jej nepředložili.
Jest tudíž bezdůvodnou stížnost brojící proti naříkanému rozhodnutí pouze v jediném směru, že totiž úřad přijal cenu v citované směnné smlouvě uvedenou za cenu nabývací.

Citace:

č. 380. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 252-254.