Čís. 4079.

Obchodní pomocníci.
Tkalcovský mistr, třebas sám konal též některé práce mechanické, spadá pod zákon o obchodních pomocnících.
Není třeba, by nepřetržitá desetiletá služba ve smyslu §u 2 nařízení ze dne 28. února 1919, čís. 108 sb. z. a n. byla ztrávena u jednoho a téhož zaměstnavatele.
(Rozh. ze dne 29. července 1924, Rv II 441/24.) Žalovaný František S. vstoupil dne 20. ledna 1912 jako tkalcovský mistr do tkalcovny fy Alois L., jež v roce 1916 prodala tkalcovnu žalující firmě P. Dne 15. května 1923 vypověděla žalující firma žalovaného ku dni 1. července 1923 a domáhala se na něm dne 3. července 1923 žalobou vyklizení služebního bytu. Žalovaný popíral platnost výpovědi ze dne 15. května 1923, tvrdě, že mu měla býti dána výpověď tříměsíční, a domáhal se žalobou na vzájem na firmě P. služebních požitků za výpovědní lhůtu od 1. července 1923 do 30. září 1923. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě firmy P. na Františka S-a a zamítl žalobu na vzájem Františka Š-a na firmu P. Odvolací soud k odvolání Františka Š-a onu žalobu zamítl, této vyhověl a uvedl mimo jiné v důvodech: Pojem »vyšší nekupecké služby« není ani v §u 1 ani §u 2 zákona o obchodních pomocnících blíže vymezen, a musí proto soudce v každém jednotlivém případě zvlášť řešiti otázku, zda výkony, zaměstnancem obstarávané, jsou službami a prácemi vyššími. Proto bylo v tomto případě zjistiti, jaké služby a práce v továrně firmy konal, a bylo pak rozhodnouti právní a nikoliv skutkovou otázku, zda tyto zjištěné služby a práce jsou vyššími nekupeckými výkony ve smyslu §u 2 zák. o obchodních pomocnících, a vyložiti toto zákonné ustanovení. Proto nemohla otázka ta řešena býti znalci. Zákon o obchodních pomocnících má poskytnouti právní a sociální ochranu také zaměstnancům a nesmí býti činěny příliš vysoké požadavky, by konané služby a práce zařazeny byly pod pojem vyšších nekupeckých služeb, jak ze zákona vyplývá. Zákon dle nadpisu upravuje smluvní poměry obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení, platí pro služební poměry osob, které v obchodním podniku konají převážně kupecké služby, třeba sebe nepatrnějšího významu a proto nelze pojem vyšších nekupeckých služeb omezovati pouze na výkony zvlášť významné. Které služby a práce Š. konal, bylo soudem prvé stolice zjištěno, zjištěním těm není odporováno a odvolací soud je přejímá. Podle zjištění těch vykonával Š. dozor asi nad 50 tkalcovskými stavy a asi 30-ti tkalci, u nich zaměstnanými, zaváděl práce u všech těch stavů, totiž zakládal válce s připravenými osnovami do tkalcovských stavů, osnovu přiměřeně napnul, stav uvedl do chodu tak, aby tkaní dělo se bezvadně a teprve potom, když se přesvědčil, že stav bezvadně jde, přenechal další tkání tkalcům, pak ale dohlížel u všech stavů ve svém oddělení, by tkalci i stroje bezvadně pracovali, napravoval poruchy strojů i tkáně a byl zodpovědným za bezvadnost zboží, v jeho oddělení tkalci zhotoveného, a proto kontroloval zboží se stavu sejmuté; dále razil karty pro lisové stroje. Kromě těchto prací, které konalo všech 5 mistrů u firmy P. zaměstnaných, Š. opravoval v jednotlivých případech poruchy strojů i v oddělení ostatních mistrů v případech, ve kterých si tito nevěděli rady a ve kterých by byl tedy měl poruchy odstraniti vrchní mistr P. Prací tkalcovských nekonal. Není rozhodným, že byl Š. mistrem a že absolvoval nejen tkalcovskou školu, nýbrž i dva kursy pro tkalcovské mistry, ačkoliv toto odborné vzdělání mělo významu proto, že mohl svoje povinnosti jako mistr plniti a že je skutečně plnil lépe a byl zručnějším než ostatní mistři. Aby své povinnosti mohl plniti, musil znáti soustavy různých tkalcovských strojů a různé vazby. Všecky tyto výkony převyšovaly výkony tkalců, kteří od mistrů pouze přejímali stavy, již v chodu se nalézající, a nebyly to výkony, které by byl mohl každý, třeba i zručný pomocný dělník v podniku zastávati, ježto jinak by nebylo potřebí, by pro ně byli ustanoveni zvláštní zaměstnanci, mistři. Proto jest činnost Š-ovu u firmy P., která spočívala hlavně v dozoru, pokládati v celku za převážně vyšší nekupecké služby, třeba Š. konal při tom práce pouze mechanické, a vztahují se na jeho právní poměr dle §u 2 zákona o obchodních pomocnících ustanovení tohoto zákona. Firma P. sama rozlišovala mezi obyčejnými pomocnými dělníky a zřízenci, vyjmenovanými v §u 2 a) kolektivní smlouvy ze dne 16. ledna 1923, tedy i tkalcovskými mistry, ježto s každou kategorií, totiž obyčejnými dělníky a pak zaměstnanci v §u 2 a) vyjmenovanými, zjednala zvláštní kolektivní smlouvu. Poněvadž Š., jak soudem prvé stolice bylo zjištěno, v téže továrně byl přes 10 let činným jako mistr tkalcovský, nemohla mu firma s právním účinkem dle §u 2 (2) nařízení vlády ze dne 28. února 1919 čís. 108 sb. z. a n., jehož platnost byla nařízením vlády ze dne 22. prosince 1922 čís. 381 sb. z. a n. prodloužena do 31. května 1923, dáti dne 15. května výpověď na dobu kratší než tři měsíce, a to tak, by výpovědní doba končila čtvrtletím. Mohla mu tedy dáti dne 15. května 1923 výpověď nejdříve ke dni 30. září 1923 a, davši mu proti zákonu výpověď kratší, ke dni 30. června 1923, musí mu nicméně zaplatiti dle §u 29 zákona o obchodních pomocnících ujednanou odměnu až do 30. září 1923. Smluvní poměr mezi Š-em a firmou P. končil dle těchto vývodů dnem 30. září 1923, do té doby byl Š. oprávněn, by služebního bytu v domě firmy P. užíval, firmě P. pak do dne 30. září 1923 nevznikl nárok, aby jí Š. služební byt vyklidil a vyklizený odevzdal. V den podání žaloby dne 3. července 1923 firma P. neměla ještě vůbec nároku, by jí Š. služební byt vyklizený odevzdal, žaloba její na vyklizení jest neodůvodněna a bylo z toho důvodu odvolání proti napadenému rozsudku, kterým bylo dle žalobní žádosti firmy P. uznáno právem, vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání firmy P.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatelka v podstatě ve dvou hlavních směrech: a) že odvolací soud posuzoval služební poměr žalobcův podle předpisu zákona o obchodních pomocnících, b) že neprávem užil předpisu vládního nařízení ze dne 28. února 1919 čís. 108 sb. z. a n. Ani po této ani po oné stránce nelze dovolatelce přisvědčiti. Pokud jde o prvý bod, uvedl odvolací soud správně, že pojem »vyšší kupecké služby« není ani v §u 1 ani 2 zákona o obchodních pomocnících blíže vymezen, že proto jest v každém případě zvlášť řešiti otázku, zda zaměstnancovy služby a práce jsou vyššími službami ve smyslu zákona. Není v této příčině zcela nerozhodným, že žalobce absolvoval nejen tkalcovskou školu, nýbrž i dva kursy pro tkalcovské mistry, že tedy byl i theoreticky odborně pro své úkoly vyzbrojen, a také není zcela nerozhodným, že byl jako tkalcovský mistr přihlášen ku pensijnímu pojištění třebaže zákon o pensijním pojištění při posuzování zaměstnancovy činnosti vychází z jiných zásad a hledisek. Když nic jinak, tyto skutečnosti osvětlují do jisté míry, jak dovolatelka nazírala mimo rámec tohoto sporného řízení na jeho postavení. Ale dovolací soud právem poukázal k tomu, co měl o služební činnosti zjištěno, a což opakovati není již potřebí v tomto rozhodnutí. Tato takto zjištěná činnost utvrzuje i dovolací soud v poznání, že, byť i žalobce byl konal některé práce čistě mechanické, přece jenom jeho celková činnost byla službou dozorčí a do jisté míry vůdčí, že vyžadovala znalosti soustav různých strojů tkalcovských a různých vazeb, že tedy šlo u něho o převážně vyšší služby nekupecké, takže na jeho služební poměr bylo právem použito předpisů zákona o obchodních pomocnících. Ale také předpisu vládního nařízení ze dne 28. února 1919 čís. 108 sb. z. a n. bylo odvolacím soudem právem užito. Nelze schváliti právní názor dovolatelky, že § 2 nařízení předpokládá nepřetržitý desítiletý poměr služební u jednoho a téhož zaměstnavatele, neboť takovým nazíráním vzat by byl tomuto nařízení všechen jeho sociální účel, poněvadž by tento, duchu zákona se příčící výklad, umožňoval obcházení sociálního účelu, jehož jest vládní nařízení účinným nositelem. Odvolací soud správně uznal, že byl-li žalobce v téže továrně, jejíž vlastnicí později se stala dovolatelka, nepřetržitě zaměstnán 10 roků, že tím již se stal účastným výhody § 2 2. cit. vládního nařízení.

Citace:

č. 4079. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 135-138.