NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 9199.

Předpisem stanov, že se proti akciové společnosti pokládá za akcionáře jen ten, kdo jest zapsán v knize akcionářů jako vlastník akcie, není zabráněno, by jednotlivé majetkoprávní nároky, obzvláště nárok na dividendu, nebyly postoupeny třetí osobě a jí uplatňovány.
(Rozh. ze dne 21. září 1929, Rv II 24/29.)
Žalobce domáhal se na žalovaném z důvodu obohacení vyplacení dividendy na akcie, tvrdě k nim vlastnické právo. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Spornou zůstala jen otázka, zda žalobci přísluší i nárok na dividendu na akcie čís. 970 a 971 rolnického akciového cukrovaru ve V. Dovolatel již nenapadá úsudek soudů nižších stolic, že žalobce nabyl těchto akcií dědictvím, pokud se týče darováním od své matky a od svých sester, trvaje na námitce, že žalobce proto není vlastníkem akcií, že jejich převod na něho nebyl proveden podle stanov, a že mu nárok na dividendu nepřísluší také z toho důvodu, že dal sporné akcie do zástavy své sestřenici Ludmile S-ové. Jest přisvědčiti dovolateli, že se převod akcií na žalobce nestal za podmínek § 8 až 15 stanov, avšak těmito předpisy jest omezen jen převod akciového práva jako takového, převod členství v akciové společnosti. Proti ní pokládá se za akcionáře jen ten, kdo jest v knize akcionářů jako vlastník akcie zapsán. Řečenými předpisy není však nijak zabráněno, by jednotlivé majetkoprávní nároky, obzvláště nárok na dividendu nebyl postoupen třetí osobě a jí uplatňován, ačkoliv v knize akcionářů není zapsána (srovnej Staub Kommentar § 222 pozn. 3). Jen o tento nárok na dividendu jde v tomto sporu. Nelze pochybovati o tom, že tento nárok přísluší žalobci, jemuž akcie, pokud jich nenabyl dědictvím, byly darovány a do držby také odevzdány, a netřeba se proto zabývati otázkou, zda cukrovar ve V. uznal žalobcův nárok. Bylo ovšem také zjištěno, že žalobce dal sporné akcie své sestřenici Ludmile S-ové do zástavy s tím, že si má dividendou na ně umořovati svou pohledávku za ním, bylo však též zjištěno, že, když dovolatel vedl na dividendu exekuci, Ludmila S-ová vyzvala žalobce, by si vymáhal své právo soudně. Nelze proto ani z toho důvodu upříti žalobci oprávnění ke sporu, neboť, dostal-li dividendu na místě Ludmily S-ové dovolatel, šlo to rovněž na úkor žalobcův, poněvadž měl jí býti uhrazen jeho dluh u Ludmily S-ové. Odvolací soud tudíž nepochybil po právní stránce dospěv k úsudku, že dovolatel jest bezdůvodně obohacen na úkor žalobce a že jest podle § 1431 obč. zák. povinen nahraditi mu částku vypočtenou odvolacím soudem, jejíž výši dovolatel nenapadá.

Citace:

č. 9199. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 292-293.