NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 15174.

Jak má poručenský soud postupovali, odpírají-li nemanželská matka a poručník nemanželského dítěte souhlas k osvojení dítěte nemanželským otcem. Je-li osvojenec poručencem, jest soudem uvedeným v § 45 zák. č. 100/31 poručenský soud.
(Rozh. ze dne 6. května 1936, R II 148/36.)
Usnesením okresního soudu v K. ze dne 13. února 1936 byla podle § 2 zákona o osvojení z 28. března 1928 čís. 56 Sb. z. a n. schválena smlouva ze dne 19. ledna 1936, podle níž František K. přijímá za vlastního svého- nemanželského syna Vlastimila Karla B. Krajský soud, jemuž byly podle § 10 uvedeného zákona spisy předloženy, smlouvu neschválil. Rekursu Františka K. vrchní soud nevyhověl. Okresní soud v K., maje za to, že z rozhodnutí druhé stolice vzchází nenahraditelná újma nezletilému, zadržel však vyhotovení rekursního soudu a podle § 45 zákona o základních ustanoveních soudního řízení nesporného ze dne 19. června 1931 čís. 100 Sb. z. a n. předložil věc k rozhodnutí nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud uložil okresnímu soudu v K. nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Jak bylo v rozhodnutí čís. 8882 Sb. n. s. dovoděno, jest řízení upravené zákonem o osvojení řízením nesporným. K otázce, zda poručenský soud je v tomto případě soudem první stolice ve smyslu § 45 zákona čís. 100/31, jest přisvědčiti, neboť podle § 10 (1) zákona o osvojení, není-li osvojenec svéprávným, přísluší schváliti smlouvu poručenskému soudu první stolice, u něhož jest poručenství zahájeno; tento soud o žádosti rozhodne, avšak svoje usnesení, kterým o žádosti za osvojení konečně rozhodne, předloží dříve, než je vydá, i se spisy svému nadřízenému sborovému soudu ke konečnému potvrzení. Že poručenský soud je v tomto případě soudem první stolice, to plyne také z druhého odstavce § 10 zákona o osvojení. Pokud jde o věc samu, odepřel vrchní soud konečné potvrzení i proto, že osvojitel František K. dosud nepřekročil 40 roků svého věku, takže podle § 1, odst. 2 zákona o osvojení není osvojení přípustné. Leč tu jde o nezákonnost, poněvadž chce-li muž osvojiti své nemanželské dítě, není podle § 1 (3) zákona o osvojení překážky, že nemá stanoveného věku. Mylný je názor, že smlouva o osvojení nebyla vůbec uzavřena, ježto matka i poručník nezletilého dítěte odepřeli svolení. Usnesením ze dne 13. února 1936 dal totiž okresní soud v K. jako soud poručenský nejen svolení odpírané nemanželskou matkou osvojovaného dítěte, nýbrž dokonce i místo poručníka tohoto dítěte dal svolení k sjednání osvojovací 'smlouvy samé. Jsou proto splněny předpoklady § 45 zákona čís. 100/31. Na okresním soudu v K. bude především, aby k soudu obeslal nemanželského otce, nemanželskou matku a poručníka dítěte a pokusil se o to, aby nemanželská matka a poručník dali nyní svolení k osvojení (poslední věta § 17 zákona čís. 100/31). V kladném případě bylo by postupovati podle § 10 zákona o osvojení. V záporném případě rozhodne nejprve okresní soud o tom, zda svolení odpírané nemanželskou matkou a poručníkem dítěte dává sám. Teprve až toto usnesení nabude právní moci, rozhodne okresní soud o žádosti za osvojení a toto svoje konečné usnesení předloží podle § 10 zákona o osvojení krajskému soudu v O. ke konečnému potvrzení.

Citace:

Č. 11155. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 466-468.