Čís. 6681.

»Nepatrnými věcmi« podle §u 501 a 502, druhý odstavec, c. ř. s. jsou nejen věci, jež byly jimi od původu, nýbrž i ty, jež staly se nepatrnými obmezením žalobní prosby podle §u 453, druhý odstavec, c. ř. s. nebo teprve rozštěpením nároku rozsudkem prvého soudu.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1927, R I 1157/26.)
Odvolací soud odmítl odvolání žalovaného. Důvodу: V prvé stolici předmětem sporu bylo 306 Kč. Rozsudkem prvým bylo žalobě vyhověno co do 265 Kč 20 h, kdežto byla zamítnuta co do 40 Kč 80 h. Žalobce nepodal odvolání do té části rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, takže rozsudek jest v tom směru v právní moci ohledně 40 Kč 80 h. Zbývá tudíž jako předmět sporu jen 265 Kč 20 h, kterými žalovaný v prvé stolici podlehl. Ta okolnost, že žalovaný ve svém odvolání uvádí, že napadá rozsudek prvého soudu v celém jeho rozsahu, jest zcela nerozhodnou, poněvadž může odvoláním napadati rozsudek jen. pokud jest jím stižen a nikoli tu část rozsudku, kterou zvítězil. Tím však ohledně 265 Kč 20 h, které jsou tu jedině sporným, klesl rozsudek prvý na rozsudek ve věcech nepatrných, v nichž podle §u 501 c. ř. s. může býti rozsudek prvého soudu napaden odvoláním jen pro zmatečnosti podle §u 477 čís. 1 až 7 c. ř. s. Žalovaný takové zmatečnosti ve svém odvolání neuplatňuje, nýbrž jako odvolací důvody uvádí jen nesprávné ocenění skutkového a průvodního materiálu a nesprávné právní posouzení věci, z nichž však rozsudek ve věcech nepatrných nelze napadati odvoláním Jeví se tudíž odvolání žalovaného podle zákona nepřípustným. Jest i opožděným, poněvadž rozsudek prvý byl vynesen v přítomnosti obou stran dne 6. října 1926, tím se podle §u 452 c. ř. s. stal účinným vůči stranám ohledně sporných 265 Kč 20 h dnem prohlášení rozsudku, t. j. dnem 6. října 1926, takže odvolací lhůta běžela do dne 20. října 1926.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. — Čís. 6681 —
46
Důvody:
Žalovaný stěžuje si do usneseni odvolacího soudu, jímž byla jeho odvolání jako nepřípustné a opožděné odmítnuto z toho důvodu, že jde o věc nepatrnou, protože žalovaný byl prvním soudem odsouzen jen k zaplacení 265 Kč 20 h a v odvolání neuplatňuje důvodů zmatečností podle §u 477 č. 1 až 7 c. ř. s. (§ 501 c. ř . s.) a protože mimo to nepodal odvolání do čtrnáctidenní lhůty po prohlášení rozsudku u přítomnosti obou stran (§ 452 c. ř. s.). Stěžovatel míní, že věc nepatrná jest tu jen ve případech §§ 448 a 453 druhý odstavec c. ř. s., že by již rozsudek prvního soudu musil rozhodovati o věci nepatrné, že při rozštěpení původního žalobního nároku, který činil přes 300 Kč, na dvě částky, by buď žádná strana neměla práva odvolacího — když by částky, jimiž každá strana podlehla, nepřevyšovaly 300 Kč — nebo že by se mohla odvolati jen ta strana, která by podlehla Částkou vyšší 300 Kč, nikoli však strana druhá — což by bylo nerovné nakládání stranami; — dále že by nebylo jisto, kdy z původního předmětu sporu stává se věc nepatrná, zdali již prohlášením rozsudku, který zněl na vyšší částku než 300 Kč, či teprve tím, že druhá strana odvolání nepodala — což první strana věděti nemůže; — a konečně odkazuje na judikát čís. 249 Nejvyššího soudu dříve ve Vídni (č. 1759 sb. Novák), podle kterého obmezení prosby žalobní na hranici nebo pod hranici nepatrnou teprve po vynesení rozsudku v první stolici nemá vlivu na nepřípustnost odvolání. Tyto vývody nejsou způsobilé, by vyvrátily správné odůvodnění napadeného usnesení o nepřípustnosti odvolání. Netřeba se tu obírati otázkou, co by bylo právem, kdyby byl žalobce teprve po prvním rozsudku obmezil žádost žalobní na hranici nebo pod hranici nepatrnou a kdyby byl tak chtěl o své ujmě vyloučit: odvolání strany druhé, neboť o takový případ tu nejde Žaloba zněla na 306 Kč, z nichž prvním rozsudkem bylo žalobci přiznáno 265 Kč 20 h a žaloba byla zamítnuta ohledně 40 Kč 80 h. Tím byla rozštěpena původní pohledávka na dvě částky, z nichž žádná nepřesahuje hranice bagatelní, takže — ať by podala odvolání ta neb ona strana nebo strany obě — vždy by odvolací soud přezkoumával v příčině té které strany rozsudek prvního soudu jen co do předmětu nepřevyšujícího hranice věci nepatrné. Praví-li zákon v §u 501 c. ř. s., že »v nepatrných věcech« může býti rozsudek prvního soudu vzat v odpor odvoláním ien z důvodů zmatečnosti §u 477 čís. 1 až 7 c. ř. s., nerozeznává, zdali nárok, o němž má odvolací soud rozhodovati. by1 bagatelním již od původu, či stal se bagatelním v důsledku obmezení prosby žalobní podle §u 453 druhý odstavec c. ř. s., či teprve v důsledku rozštěpení původního nároku prvním rozsudkem. Účel zákona zůstává ve všech těchto případech týž, aby totiž v nepatrných věcech byl odvolací soud ušetřen rozhodování věcného a dovolací soud podle §u 502 druhý odstavec c. ř. s. rozhodování vůbec. (V tom smyslu rozhodl Nejvyšší soud již opětovaně na př. pod čís. 346 s. b. n. s). Bylo tedy odvolání neopírající se o žádný z důvodů zmatečnosti §u 477 č. 1 až 7 c. ř s., právem odvolacím soudem jako nepřípustné odmítnuto.

Citace:

Čís. 6681. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 73-74.