Čís. 17371.

O zahájení řízení o zbavení svéprávnosti není třeba zvláštního usnesení; osobě, jež má býti svéprávnosti zbavena, přísluší však právo stížnosti.
V řízení o zbavení svéprávnosti nelze odmítnouti státní zastupitelství.
Delegace jiného soudu nelze se domáhati pro zaujatost soudu.
(Rozh. ze dne 8. září 1939, R I 522/39.) K návrhu státního zastupitelství v Ch. ze dne 3. března 1939 zahájil okresní soud v H. dne 7. března 1939 řízení o zbavení svéprávnosti Václava V. (stěžovatele) pro choromyslnost, nevydav o zahájení zvláštního usnesení. Popud k návrhu zavdal obsah četných různých podání stěžovatele na různé justiční úřady. Rekursní soud nevyhověl stížnosti odpůrce do zahájení řízení. Důvody: Ve stížnosti, kterou stěžovatel nazývá mylně odporem, k věci nic neudává a opětně zabývá se okolnostmi opakovanými již mnohokrát v podáních. Stížnost jest přípustná, i když usnesení o zahájení řízení nebylo vydáno (Sb. n. s. čís. 7311), jest však neodůvodněna, neboť návrh i zahájení řízení jsou dle § 26 odst. 2 řádu o zbavení svéprávnosti oprávněny, ježto jest důvodné podezření, že jde u stěžovatele o duševní chorobu, jíž by byl ohrožen veřejný zájem. Zda bude důvod ke zbavení svéprávnosti, posoudí soud po šetření a slyšení znalce (§ 33, odst. 1 cit. řádu).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Václava V., uložil však prvému soudu, aby po jeho výslechu, zda a proč odmítá z rozhodování všechny soudce okresního soudu v H. a krajského soudu v Ch., případně které z nich, postupoval podle § 22 (2) a násl. j. n.
Důvody:
Nebylo třeba zvláštního usnesení o zahájení řízení o zbavení svéprávnosti, ovšem osobě, jež má býti zbavena svéprávnosti, přísluší právo stížnosti, jehož stěžovatel použil, neboť podáním ze dne 24. května 1939 žádal, aby návrh státního zastupitelství na zavedení řízení toho byl zamítnut, ježto je neoprávněný. Právem proto rekursní soud vyřídil ono podání jako stížnost proti zahájení řízení o zbavení svéprávnosti. Ježto rekursní soud postup prvého soudu co do zahájení řízení schválil, jde o dovolací rekurs proti potvrzujícímu usnesení krajského soudu jakožto soudu rekursního, proti němuž lze v tomto případě podati rekurs pro nezákonnost, příčící se jasnému a nepochybnému znění nebo smyslu zákona, jehož bylo nebo mělo býti na případ užito, dále pro zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnosti (§ 46 (2) zák. čís. 100/1931, čl. 5, č. 1 zák. čís. 251/1934 a čl. 1 zák. čís. 314/1936 Sb. z. a n., Sb. n. s. čís. 11272) Žádný z těchto důvodů není opodstatněn. K obsahu dovolacího rekursu se podotýká, Zákon o zbavení svéprávnosti ukládá, aby osoba, jíž se řízení týká, byla osobně vyslechnuta. Z té příčiny může býti k soudu předvedena. Rozhodnutí nesmí se státi bez předchozího vyšetření osoby té jedním nebo dvěma znalci (§§ 32, 33 cit. zák.). Rovněž ustanovení zákona platí o tom, který okresní soud rozhoduje o zbavení svéprávnosti a který rozhoduje o stížnosti (§§ 12, 56 řádu o zbav. svépráv., § 39 (3) zák. čís. 100/1931 Sb. z. a n.); trestní soud ve věcech nesporných nerozhoduje. Pokud stěžovatel chtěl odmítnouti některé soudce první nebo druhé stolice, měl tak učiniti u soudu, ke kterému náleží soudce, o jehož odmítnutí jde, buď podáním nebo ústně do protokolu (§ 22 j. n.). Ježto tak učinil jasně až v dovolacím rekursu, byl nařízen postup podle § 22 a násl. j. n. Jest povinností soudu rozhodnouti o návrhu státního zastupitelství podle výsledků řízení a jest věcí stěžovatele, aby soudu v řízení nepřekážel, nýbrž naopak uvedl vše, proč má za to, že návrhu nemá býti vyhověno a podrobil se lékařskému vyšetření. První soud nařídil toliko předvedení stěžovatele k výslechu a lékařské prohlídce, nikoli však dopravení do ústavu pro duševně choré. Své námitky proti znalcům může uplatniti před jejích slyšením u prvního soudu. Odmítnutí státního zastupitelství v řízení o zbavení svéprávnosti nemá místa. Delegace jiného soudu (v Praze) z důvodu vhodnosti (§ 31 j. n.) nelze se domáhati pro zaujatost soudu, neboť otázka zaujatosti soudu je samostatně řešena v §§ 19 až 25 j. n., a to jinak, než delegace.

Citace:

č. 17371. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 432-434.