Č. 746.

Vyživovací příspěvky: * Nárok příslušníků legionáře dle § 4, odst. 1, posl. věta zák. ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. předpokládá, že vyživovací příspěvek již před převratem byl přiznán a zastaven.
(Nález ze dne 5. března 1921 č. 2664.)
Věc: Alois a Marie B. v Podivíně (adv. Dr. Alfr. Nettel z Prahy) proti vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní vyživovací komise v Hodoníně.... zamítla žádost stěžovatelů o doplacení vyživovacího příspěvku za syna Aloise, jenž byl dne 10. března 1917 povolán k vykonávání vojenské povinnosti.
Zemská vyživovací komise v Brně.... odvolání nevyhověla z důvodu, že žádostí je uplatňován nárok na vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918, a nárok ten, hledíc k ustanovení §u 4 zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. nemá opory v zákoně.
O stížnosti.... uvážil nejvyšší správní soud toto:
Zákon ze dne 23. září 1919 č. 530 sb..z. a n., jenž upravuje podmínky nároku na vyživovací příspěvek proti státu československému, stanoví v §u 4 všeobecnou zásadu, že vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918 nepřísluší. Z tohoto generálního principu uznává týž předpis jedinou výjimku: Příslušníkům vojínů, jimž byl vyživovací příspěvek zastaven z toho důvodu, že povolaný přešel z bývalého rakouskouherského vojska k československým legiím nebo k vojsku dohody, nebo jimž byl zastaven z jiného politického důvodu, patří nárok na doplacení vyživovacího příspěvku ode dne zastavení. Předpokládá tu tedy zákon, že vyživovací příspěvek byl již přiznán, a že výplata jeho z politických důvodů byla zastavena. Jsouc výjimkou z všeobecného principu, že stát československý vyživovacích příspěvků za dobu před 28. říjnem 1918 neplatí, nemůže tato norma dle všeobecně platících interpretačních pravidel býti vykládána extensivně, a nepřípustným je také analogické použití této normy na případy příbuzné povahy.
Naříkané rozhodnutí vychází z předpokladu, že stěžovatelé domáhají se nároku na vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918 a stěžovatelé nechávají tento předpoklad svojí stížností nedotčeným, takže předpoklad ten podle ustanovení prvého odstavce § 6 zák. o správním soudě tvoří basi, na které stavěti musí i nejvyšší správní soud.
Je nesporné — stěžovatelé ve stížnosti tuto okolnost opětně připouštějí — že stěžovatelům nebyl vyživovací příspěvek za syna Aloise po jeho odchodu na vojnu před 28. říjnem 1918 vyplácen, a že jim také výplata vyživovacího příspěvku nebyla z politických důvodů zastavena.
Byť i pravdou bylo tvrzení stěžovatelů, že syn jejich Alois, upadnuv v polovici roku 1918 do italského zajetí, přešel k československým legiím v Itálii formovaným, schází nároku stěžovatelů na doplacení vyživovacího příspěvku za dobu před 28. říjnem 1918 obě podmínky, jak je dle úvah výše uvedených vyživovací zákon v § 4 předpokládá, že totiž vyživovací příspěvek byl již stěžovatelům přiznán, a že byl později z politických důvodů zastaven.
Naříkané rozhodnutí, když nárok ten zamítá podle § 4 vyživ. zákona z důvodu, že jde o nárok na vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918, je tedy v souhlasu se zákonem, a slušelo stížnost zamítnouti, aniž bylo s procesualního hlediska nutným obírati se oněmi námitkami stížnosti, jež týkají se otázky závislosti a ohrožení výživy stěžovatelů odchodem synovým za vojenskou povinností.

Citace:

č. 746. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 299-300.