Č. 1. Co má žaloba co do děje a žalobního žádání obsahovati?

Č. 2. Kdo jest ku vznesení žaloby oprávněn?

Č. 3. Na koho možno žalobu podati?

Č. 4. Který soud jest příslušným?

Č. 5. Jaké zvláštnosti vykazuje řízení soudní?

Č. 6. Jak může býti rozhodnuta rozepře u věci hlavní?

Č. 7. Jak sluší rozhodnouti rozepři v příčině soudních nákladů?

Č. 8. Jak má býti vedeno právo?

1. O žalobě této (II.) a jen této pojednal s ohledem na tehdejší zákony obšírně a důkladně velezasloužilý býv. starosta Právnické Jednoty Pražské dv. rada M. Havelka v Právníku z r. 1865, na str. 9 sl., kteréžto práce jsem částečně použil, pokud arciť nové procesní předpisy toho vůbec dopouštěly. Tilsch zmiňuje se o této žalobě ve svém spise: Der Einfluß der Civilprocessgesetze auf das materielle Recht (Manz, 1901) na str. 199. jen zcela úsečně.
2. Čl. XXX. vládní osnovy obsahoval 3 odstavce; první souhlasí se zákonem, druhý a třetí zněly dle Mat. I. na str. 626. takto: Zur Klage ist befugt, wer ein rechtliches Interesse an der Ermittlung des Vermögens oder Schuldenstandes hat. Die Umstände, die es wahrscheinlich machen, daß der Beklagte von der Verschweigung oder Verheimlichung des Vermögens Kenntnis hat, sind in der Klage anzugeben. Motivy vládní osnovy k tomu dodaly (Mat. I. na str. 650.): Die Klage wäre darnach demjenigen vorzubehalten, welcher ein rechtlich begründetes Interesse an der Kenntnis eines Vermögensstandes besitzt, und gegen denjenigen zuzulassen, welcher nach den Bestimmungen des bürgerlichen Rechtes zur Angabe verpflichtet ist — z. B der Erbschaftsbesitzer, der Verwalter fremden Vermögens, die geschäftsführenden Gesellschafter bei der Aufhebung des Gesellschaftsverhältnisses — oder gegen welchen derVerdacht glaubhaft gemacht werden kann, daß er eine Vertuschung selbst vorgenommen habe oder um sie wisse. Hinsichtlich der Zuständigkeit über diese Klage bedarf es keiner besonderen Bestimmung. Die Exekution des Urteiles richtet sich nach den Vorschriften der Exekutionsordnung über die Erzwingung unvertretbarer Handlungen (§ 342. - správně 356., nynější § 354. — der Exekutionsordnung). Permanenční výbor zaměnil slova: „ein rechtliches Interesse“ slovy: „ein privatrechtliches Interesse“, připojil nynější odstavec třetí (Mat. II. na str. 271.) a odůvodnil své návrhy takto: Im zweiten Absatze glaubte der Ausschuß der Gefahr eines Mißbrauches des Manifestationseides durch eine genauere Determinirung des Kreises der Klagsberechtigten vorbeugen zu sollen. Andere als rein privatrechtlich an der Ermittlung des Vermögens oder des Schuldenstandes interessirte Personen sollen das Rechtsmittel des Manifestationseides nicht anwenden können. Diese Einschänkung konnte umso eher vorgenommen werden, ais überall dort, wo etwa fiscalische oder steuerpolitische Gesichtspunkte die Ermittlung des Vermögens erheischen, nicht blos durch die geltende Gesetzgebung genügende Handhabe zur Durchführung dieser Ermittlung geboten ist, sondern auch die im Zuge befindliche Steuergesetzgebung die hiefür notwendigen Mittel unabhängig von den Vorschriften der Civilprocessordnung und des Civilrechtes festsetzt (Mat. II. na straně 254.). Společná konference (Mat. II. na str. 331.) vymýtila pak shora uvedený odst. 3., poněvadž prý obsahuje beztoho jen poučení a pak zbytečné opakování toho, co v § 226. c. s. ř. jest již uvedeno. Taktéž vyloučen byl odstavec, perm. výborem navržený, týkající se způsobu vedení exekuce.
3. I ono mínění, že třeba jest určité zavlečení prokázati, mělo dříve své zastance, kteří poukazovali na známé právní pravidlo: Quilibet praesumitur bonus, donec probetur esse injustus.
4. Z přečetných rozhodnutí nejv. soudu upozorňuji jen na ty, které uvedeny jsou v Právníku z r. 1873, na str. 737.; z r. 1880, na str. 197.: z r. 1885, na str. 491.; z r. 1890, na str. 327.; z r. 1892, na str. 590.; ve sb. G. U. W. pod č. ř. 480., 4305., 4905., 13815. a j. v., pak sb. Pfaff-Schey-Krupský, nová řada, č. ř. 285. a 589.; v příloze Věstníka pod č. ř. 195. a 341., řada nová. Trefně praví se v důvodech nálezu sb. U. G. W. č. 4905.: Vertuschen ist die Negation des Offenbarens und es kann von einer Vermögensvertuschung nur dort die Rede sein, wo keine Rechtspflicht zur Angabe oder Ausfolgung von Vermögensbestandteilen verletzt vvurde.
5. Tak rozhodnutí ve sb. G. U. W. pod č. 480. a 5651. („.....daß eine so weitgehende fast willkürliche und im hohen Grade belästigende Anwendung nicht in der Absicht des Gesetzgebers gelegen ist“)V praktickém případě sb. G. U. W. č. 15485. zamítnuta byla žaloba správce konk. podstaty na manželku úpadce, opírající se o to, že kridatář vedl obch. knihy nedostatečně a že mu manželka v závodě vypomáhala, pro nedostatek podmínek žaloby na přísežné vyjevení jmění.
6. Na př. žalovaný z bytu zůstavitele potají a za noční doby odklízel předměty, prodával je, vychloubal se jměním pojednou nabytým, nalezl v starobylé mu odkázané skříni, v tajné zásuvce papíry, kteréž měly vzhled papírů cenných a později vše zapřel a pod. Ve směru tom viz nález ve sb. G. U. W. č. 4385.
7. Tak nálezy sb. G. U. W. 11081., 11345. a 15055.; v příloze Věstníka pod č. ř. 1021. a č. ř. 195. (nová řada). Důvody plenárního rozhodnutí ze dne 13. března 1894, č. 2182. (sb. G. U. W. č. 15055.) znějí: Die Klägerin stützt ihren Klagsanspruch darauf, daß die Beklagte bei der Verlaßabhandlung das Vorhandensein eines weiteren Nachlaßvermögens, ais welches sie einbekannt hatte, in Abrede stellte, obwohl die Klägerin davon Kenntnis zu liaben erklärt, daß der Erblasser auch noch die in der Klage näher angeführten Fahrniße, Privatforderungen und Sparkasseeinlagen hinterlassen hat, und daß sich diese Sachen im Besitze der Beklagten befunden haben, beziehungsweise noch befinden. Hieraus ergibt sich aber des Weiteren, daß es sich vorliegend nicht um die Erforschung eines noch unbekannten Verlassenschaftsvermögens oder um die Behauptung einer Vertuschung von bisher unbekannten Nachlaßobjecten, rücksichtlich welcher es einer Angabe derselben und oder Ablegung des Offenbarunsgeides im Sinne des §. 220 A. G. O. bedürfte, sondern um bestimmt bezeichnete Wertobjecte, beziehungsweise um die Geltendmachung von Eigenthumsansprüchen auf ein bekanntes Vermögen, ja auf speciell bestimmte Gegenstände handelt. Demzufolge ergibt sich aber auch, daß die gesetzlichen Voraussetzungen der Zulassung des Manifestationseides vorliegend nicht vorhanden sind, daß es sich vielmehr um die Lösung einer Rechtsfrage handelt, wonach es der Klägerin überlassen bleiben muß, falls sie vermeint, daß die fraglichen Wertobjecte in den Nachlaß der Erblassers einzubeziehen seien, diesen Anspruch im ordentlichen Rechtswege mittelst einer besonderen Klage geltend zu machen. V tomto smyslu zní nález sb. Schey-Pfaff-Krupský č. 589. a v příloze Věstníka pod č. ř. 589. (nová řada).
8. Tak rozhodnutí ze dne 25. srpna 1891, ř. 10021., uveř. v Právníku z roku 1892, na str. 590.
9. Tak i Neumannův komentář k c. s. řádu, díl I. na str. 99.
10. Slyšíme ale hlasy, že dlužník přece jenom v řízení exekučním a konkursním k přísaze donucen býti muže. Arciť; než přísežní povinnost dle čl. XLII. uvoz. z. k c. s. ř. jest širší a objemnější, poněvadž tu týče se přísaha ponejvíce jmění cizího (tedy osoby třetí — na př. pozůstalosti na sporu nesúčastněné) a okolnosti, které spadati nemusejí do oboru skutku trestných, kdežto v exekučním a konkursním řízení přísaha týče se jen jmění osobě k přísaze povinné ještě vlastního, takže není se jí z pravidla zmiňovati o jmění, kteréž jí více nepatří, kteréž zcizila a pod. Názoru mnou hájenému odporuje však nález uveř. ve sb. Schey-Pfaff— Krupský, č. ř. 1666. (nová řada). Dle onoho prakt. případu zabavil erár A-ovi pro dlužný poplatek různé předměty, kterých tu při soudní dražbě více nebylo. A seznal před zřízencem fin. stráže, že některé z těch předmětů daroval B-ovi, jiné že skryl, ostatní pak že se ztratily. Žalobu finanční prokuratury na B v příčině přís. vyjevení jmění ututlaného první dvě stolice zamítly pro nedostatek podmínek čl. XLII., nejv. soud pak jí vyhověl v uvážení, že prý nerozhoduje, jedná-li se při žalovaném o jmění vlastní neb cizí, a že tu jsou náležitosti onoho zák. předpisu. S rozhodnutím tímto nemožno jest se spřáteliti. Jedině exek. řád může stanoviti a stanoví také, kdy dlužník, proti němuž jest již právoplatný exek. titul vynesen, k udání přísežnému přidržán býti může. Již ve svém pojednání: O exekuci na pohledávky z výplatných papírů dle §. 296. ex. ř. — viz Zprávy z r. 1902, na str. 179. sl. — zmínil jsem se o této otázce a k ní — zněla: Jak dlužno se zachovati, pak-li papíry ve smyslu §. 296. ex. ř. nebyly u dlužníka nalezeny, ač je pravděpodobno, že je u sebe má neb někde ukrývá? — takto jsem odpověděl: V tomto případě exekuční řád nemá ustanovení, kterým by vydání cenného papíru mohlo býti na dlužníku vynuceno. Předpisu §. 306. ex. ř. zde nelze použíti, neboť týž má na zřeteli jediné listiny průkazní (Urkunden) a nikoli papíry výplatné jako předmět exekuční. Týž paragraf svým zařáděním — jedná se tu již o modalitách přikázání pohledávky — dává zřejmě na srozuměnou, že práva zástavního ku předmětu exekuce, jehož se ony listiny týkají, bylo již nabyto. Tomu nasvědčuje též předpis §. 348. ex. ř. a poznámka č. 1. k úřednímu formuláři č. 246. Někteří poukazovali v ohledu tom na první odstavec §. 47. ex. ř. o udání přísežném a mínili, že tímto způsobem možno dlužníka k vyjevení přinutiti, má-li vůbec u sebe knížky vkladní, a kde se nalézají; ani toto ustanovení není však na místě, poněvadž se tu přepokládá, že zní exekuční titul na vydání neb dodání jistých věcí; toho zde ale není; zde jedná se o exekuci k zajištění neb vydobytí pohledávání peněžitých. Jinak arciť, kdyby exekuční titul zněl v tom směru, že dlužník jest povinen určité cenné papíry (směnky, spořitelní knížky a pod.) neb movité věci určitého druhu vydati neb takové dodati (§ 346. ex. ř.). Tímto příkladem však se nezabývám.Jistou ochranu poskytne mu ustanovení zákona ze dne 25. května 1883, č. 78. ř. z. o trestech na zmaření exekuce. Kdyby exekuce mobilární zůstala bezvýslednou a bylo tu podmínek §. 47., odst. 2. ex. ř. možno arciť přikročiti k řízení vyjevovacímu, a jest pak na dlužníku, aby vyjevil, měl-li nějaké cenné papíry a kam se poděly.
11. Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 25. listopadu 1903, č. 10593., uveř. v Právníku z r. 1904, na str. 214. nestaví se mínění zde hájenému na odpor. Mínění opačné hájí se takto: Právní prostředek dle čl. XLII. jest dovolen jen v tom případě, když někdo povinen jest dle občanského práva nebo vedle výkladu čl. XXX. uvád. zák. k c. s. ř. když vedle materielního práva povinen jest, aby jmění udal. Dle občanského práva jest však právní prostředek manifestační přísahy dovolen tehdy, když někdo má povědomost o jmění cizím, které jiné osobě vydáno a odevzdáno býti má, a nasvědčuje tomu také poslední odstavec cit. čl. XLII. uvád. zák. k c. ř. s., dle něhož s touto žalobou spojen býti má návrh, aby žalovaný věci, o kterých přísahu vykonati má, také vydal. V takovýchto případech však nejedná se o to, aby žalovaný nějaké cizí jmění žalobci vydal, neboť k tomuto žádání žalobce dle materielního práva oprávněn není. On chce jen v rozepři o placení alimentů okolnosti té, jestli žalovaný v čas podání žaloby měl větší jmění, nežli jaké sám přiznal, užíti k důkazu pro vyměření alimentů těch. Manifestační přísaha má tedy v tomto případě sloužiti za prostředek důkazů, což ale dovoleno není, poněvadž o tom, jakých důkazů se může v rozepři použíti, nerozhoduje občanské materielní právo, nýbrž právo formální, totiž civilní soudní řád a tento mezi důkazy manifestační přísahu neuvádí. Také k dokázání skutečnosti, jaké jmění žalovaný měl aneb má, manifestační přísahy zapotřebí není, protože okolnost ta prokázati se dá jinými průvody dle c. ř. s. dovolenými, totiž listinami, svědky a slyšením stran.
12. Kdyby bylo na straně žalovaného povinností udati cizí jmění a dluhy — což bude asi úkazem řídkým — dle toho se prosba upraví.
13. Zde jeví se zase opak, poněvadž tu vyjevení bude se zpravidla týkati jmění osoby třetí (obyčejně do pozůstalosti náležející). P. dvorní rada Havelka 1. c. na str. 81. takto žalobní prosbu formuloval: „Žalovaný vyjeviž všecko, cokoli mu známo o jmění zavlečeném a přísahej, že mu není nic více o jmění zavlečeném známo a že v té příčině neví co vyjeviti“. Připomínám opětně, že jeho pojednání se žaloby I. a vůbec netýče.
14. Srovnej výklad tohoto zák. ustanovení od Demeliusa v G. Halle z r. 1897, na str. 326. (.....Um diese Kumulirung auch dann möglich zu machen, wenn Höhe und Art der Leistungen von der Art und Beschaffenheit des zu manifestirenden Vermögens abhängt, demnach im Momente der Klage noch nicht angegeben werden kann......).
15. Něm. civ. s. řád rozšiřuje tuto kumulaci také ještě na jiné případy, což možno dojista schvalovati. Jeho § 254. zní totiž: Wird mit der Klage auf Rechnungslegung oder auf Vorlegung eines Vermögensverzeichnisses oder auf Leistung des Offenbarungseides die Klage auf Herausgabe desjenigen verbunden, was der Beklagte aus dem zu Grunde liegenden Rechtsverhältnisse schuldet, so kann die bestimmte Angabe der Leistungen, welche der Kläger beansprucht, vorbehalten werden, bis die Rechnung mitgeteilt, des Vormögensverzeichnis vorgelegt oder der Offenbarungseid geleistet ist. K tomu uvádí se ve výtečném komentáři k něm. soudnímu řádu od Gaupp-Steina, I. sv. na str. 527. sl.: Wenn nämlich der Gläubiger, um zu dem Gegenstande seines materiellen Anspruches zu gelangen, nach bürgerlichem Recht darauf angewiesen ist, vorerst durch Rechnungslegung, Vorlegung eines Vermögensverzeichnisses oder Leistung des civilrechtlichen Offenbarungseides seitens des Schuldners den Betrag dieses Anspruches zu ermitteln, so wäre eine Verbindung der beiden Leistungsklagen nach §. 260 deshalb ausgeschlossen, weil über den Anspruch auf Sachleistung (im folgenden Hauptanspruch genannt) erst entschieden werden kann, wenn der Anspruch auf die Auskunftsleistung (im folgenden Hilfsanspruch) nicht nur rechtskräftig festgestelltö sondern auch mit positivem Ergebnis vollstreckt ist. Um nun dem Gläubiger die Nötigung zu doppelter Prozessführung zu ersparen, gestattet § 254. zunächst die Verbindung der beiden Ansprüche in einer Klage. Zugleich trägt er der Zwangslage des Klägers, dessen Hauptanspruch durch den Erfolg der prinzipalen Klage aus dem Hilfsanspruch zwar nicht dem Bestande, wohl aber dem ziffermässigen Betrage nach bedingt ist, dadurch Rechnung, dass er ihn von dem Erfordenis der bestimmten Angabe des Gegenstandes seines Hauptanspruches und von dem des bestimmten Antrages vorläufıg entbindet. Damit ist dem Kläger ein Recht auf den Vorbehalt dieser Angaben gewährt und folglich dem Gericht Pflicht zur successiven Verhandlung der beiden Ansprüche und zum Erlaß seines Teilurteils auferlegt. Die beiden Klagen sind Leistungsklagen, denn die „Klage auf Herausgabe“ soll ja erst dann zur Verhandlung und Entscheidung kommen, wenn Kläger in der Lage ist, „die Leistungen, die er beansprucht“, bestimmt anzugeben, so dass nunmehr eine Verurteilung möglich ist. Dass sie im Augenblick ihrer Erhebung mangels Bestimmtheit noch nicht zu einer Verurteilung führen kann, macht sie zwar zu einer zunächst unvollkommenen Leistungsklage, aber nicht zu einer Feststellungsklage, die doch, ehe sie zu praktischer Geltung käme, erst wieder in eine Leistungsklage umgewandelt werden müsste. Will Kläger sofort eine Feststellung des Hauptanspruches erreichen, so müsste er ein selbständiges Interesse daran gemäß §. 256 — náš §. 228. c. s. ř. — darlegen.
16. Souhlasně Tilsch, Einfluß, na str. 199.
17. Tak nález, uvěř. ve „Zprávách“ z r. 1904, na str. 202.
18. Ve směru tom srovnej nález, uveř. v Právníku z r. 1900, na str. 247.
19. Souhlasně Stubenrauch, 8. vyd., I. díl, na str. 1012. a Kraniz-Pfaff-Ehrenzweig, 3. vyd., 2. sv, při §. 295., pozn. 57.
20. V tom směru i nález nejv. soudu, uveř. ve „Zprávách" z r. 1903, na str. 190., dle něhož soudové nejsou ani povinni ani oprávněni opatřovati třeba jen doručování takých účtů těm, kterým byly složeny.
21. Že soukromoprávní nárok, aby někdo vydal počty příjmu a výdajů své správy, může býti samostatným předmětem sporu, o tom žádný nepochybuje.
22. V tomto směru mějme na paměti rozhodnutí nejv. soudu ze dne 6. září 1904, č. 12461., níže na str. 27. uveřejněné tohoto obsahu: Vychloubání se pohledávkou (právem) spojené s vyhrůžkou, že bude soudně pohledávka ta vymáhána (právo uplatňováno), nebude-li v určité lhůtě zapravena (nároku vyhověno neb týž uznán), neoprávňuje ještě samo o sobě druhou stranu (domnělého dlužníka) ku vznesení negativní (záporné) žaloby určovací ohledně práva osobního dle §. 228. c. s. ř. Předpisy §§. 66. a násl. vš. s. ř. (provocatio ex lege: diffamari) nebyly prostě převzaty do civ. s. řádu. Dle §. 228. c. s. ř. spadá na žalobce při takovém vychloubání se odpůrcově ještě povinnost uvésti a prokázati, že má majetkoprávní zájem na tom, aby soudní zjištění existence či neexistence práva (právního poměru) stalo se bezodkladně, co nejdříve, již nyní („alsbald“). Odchylného mínění hájí Klein, Vorlesungen, na str. 195. (....Aber wenigstens einen beiläufigen Maßstab mag es bieten, daß die negative Feststellungsklage die Aufgabe der provocatio ex lege: diff. übernommen hat und daher meistens dort zulässig sein wird, wo nach altem Processe Aufforderungsklage hätte angestrengt werden konnen, a prof. Ott, který je ve svém díle: „Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního“, díl II., na str. 23. takto odůvodňuje: Ohrožení žalobce, jež zakládá právní zájem jeho v brzkém určení, záleží: A) pokud jde o kladnou žalobu určovací, v tom, že tím, kterak sobě odpůrce počíná, právo žalobcovo v pochybnost a nejistotu se uvádí co do existence aneb výkonu jeho; B) pokud jde o zápornou, v tom, že žalobce právem, jehož sobě odpůrce osobuje, umenšení kruhu svého majetkového dočkati se má. Zákon občanský uznává právní zájem v tom, aby věčně nehrozilo nebezpečí žaloby (viz předpisy O promlčování žalob), pročež takový zájem za pouze hospodářský považovati nelze. Ovšem prostě hospodářským aneb ideálním zájmem žalobu určovací odůvodniti nelze.
23. Tak i perm. výbor dle mat. I., na str. 781., který z §. 228. slova: „einer reclitserheblichen Tatsache“ vypustil, pak nálezy, uveř. v Právníku z r. 1903, na str. 313. a v příloze Věstníka pod č. ř. 445., řada nová.
24. Nový něm. zákon obč. má veškeré tyto nesnáze ve svých §§. 259. a 260. (v II. knize, I. odd., I. titul pod názvy: Recht der Schuldverhältnisse. Inhalt der Schuldverhältnisse. Verpflichtung zur Leistung), pak v §§. 2006. (v V. knize, II. odd., II. tit. pod názvy: Erbrecht. Haftung des Erben für die Nachlassverbindlichkeiten. Inventarerrichtung. Unbeschränkte Haftung des Erben), dále tamtéž v §. 2028. (pod názvem: Erbschaftsanspruch) a konečně v §. 2057. (pod názvem: Mehrheit von Erben. I. Rechtsverhältniss der Erben untereinander) na zřeteli a upravuje povinnost ku složení přísahy vyjevovací způsobem jasným. Poněvadž něm. zákon obč. při zamyšlené revisi našeho ob. zák. obč. bude hráti úlohu důležitou a z moderních jeho názorů i u nás čerpati budeme, uvádíme doslov těchto §§. Znějí: § 259. Wer verpflichtet ist, über eine mit Einnahmen oder Ausgaben verbundene Verwaltung Rechenschaft abzulegen, hat dem Berechtigten eine die geordnete Zusammenstellung der Einnahmen oder der Ausgaben enthaltende Rechnung mitzuteilen und, soweit Belege erteilt zu werden pflegen, Belege vorzulegen. Besteht Grund zu der Annahme, dass die in der Rechnung enthaltenen Angaben über die Einnahmen nicht mit der erforderlichen Sorgfalt gemacht worden sind, so hat der Verpflichtete auf Verlangen den Offenbarungseid dahin zu leisten: dass er nach bestem Wissen die Einnahme so vollständig angegeben habe, als er dazu im Stande sei. In Angelegenheiten von geringer Bedeutung besteht eine Verpflichtung zur Leistung des Offenbarungseids nicht. § 260. Wer verpflichtet ist, einen Inbegriff von Gegenständen herauszugeben oder über den Bestand eines solchen Inbegriffs Auskunft zu erteilen, hat dem Verpflichteten ein Verzeichniss des Bestandes vorzulegen. Besteht Grund zu der Annahme, dass das Verzeichniss nicht mit der erforderlichen Sorgfalt aufgestellt worden ist, so hat der Verpflichtete auf Verlangen den Offenbarungseid dahin zu leisten: dass er nach bestem Wissen den Bestand so vollständig angegeben habe, als er dazu im Stande sei. Die Vorschrift des §. 259, Abs. 3. findet Anwendung. § 2006. Der Erbe hat auf Verlangen eines Nachlassgláubigers vor dem Nachlassgerichte den Offenbarungseid dahin zu leisten: dass er nach bestem Wissen die Nachlassgegenstände so vollständig angegeben habe, als er dazu im Stande sei. Der Erbe kanu vor der Leistung des Eides das Inventar vervollständigen. Verweigert der Erbe die Leistung des Eides, so haftet er dem Gläubiger, der den Antrag gestellt hat, unbeschränkt. Das Gleiche gilt, wenn er weder in dem Termine noch in einem auf Antrag des Gläubigers bestimmten neuen Termın erscheint, es sei denn, dass ein Grund vorliegt, durch den das Nichterscheinen in diesem Termine genügend entschuldigt wird. Pozoruhodno jest, že Randa (Erwerb der Erbschaft, na str. 116.) již před mnoha lety navrhoval pro rakouské právo (tedy de lege ferenda) podobnou přísahu, která nyní v §. 2006. něm. obč. zákona jest zavedena, a to k ochraně věřitelů proti fraudulosnímu si počínání dědice s dobrodiním inventáře k pozůstalosti se přihlásivšího. §. 2028. Wer sich zur Zeit des Erbfalls mit dem Erblasser in häuslicher Gemeinschaft befunden hat, ist verpflichtet dem Erben auf Verlangen Auskunft darüber zu erteilen, welche erbschaftliche Geschäfte er geführt hat und was ihm über den Verbleib der Erbschaftsgegenstände bekannt ist. Besteht Grund zur Annahme, dass die Auskunft nicht mit der erforderlichen Sorgfalt erteilt worden ist, so hat der Verpflichtete auf Verlangen des Erben den Offenbarungseid dahin zu leisten: dass er seine Angaben nach bestem Wissen so vollständig gemacht habe, as er dazu im Stande sei. Die Vorschriften des §. 259. Abs. 3 und des §. 261. finden Anwendung. §. 2057. Jeder Miterbe ist verpflichtet, den übrigen Erben auf Verlangen Auskunft über die Zuwendungen zu erteilen, die er nach §§. 2050 bis 2053 zur Ausgleichung zu bringen hat. Die Vorschriften der §§. 260, 261 über die Verpflichtung zu Leistung des Offenbarungseids finden entsprechende Anwendung.
25. Staub-Pisko, 1. sv. na str. 181.: Behufs Geltendmachung der hier vorgesehenen Rechte wird man dem Prinzipal eine Klage auf Rechnungslegung über die geschlossenen Geschäfte unbedenklich zugestehen.
26. Odměna může záležeti v určitém salairu neb v určité provisi z hrubého výnosu neb v určité tantiémě v čistém výtěžku (tak zv. „commis intéressé“). Tak Randa, Obchodní právo, 5. vyd. na str. 166.
27. Viz obsah poznámky 25.
28. Srovnej pojednání Hellerovo v Právníku z r. 1896, na str. 7. pod názvem: Commis intéressé a tantiema, pak spis doc. Krčmáře: Smlouva námezdní, na str. 134.
29. Mzda jest tu zpravidla vyměřena ve formě mzdy kusové. Tak Randa, l. c., 5. vyd., seš. 1., 2., na str. 166. a Staub-Pisko, sv. I. na str. 190, 191.
30. Staub-Pisko, sv. I. na 311., 312.:...so dass über die weitere Pflicht zur Rechnungslegung, wo diese erforderlich erscheint, die allgemeinen Grundsätze massgebend sind. Nach allg. Rechtsgrundsätzen ist jeder Gesellschafter,welcher Gesellschaftsgeschäfte geführt hat,den anderen zur Rechnungslegung verpflichtet. Selbstverständlich besteht nicht die Pflicht zur Vorausklage auf Rechnungslegung, wenn der Socius seine Ansprüche sonst beziffern kann (A. C. 1147.). Poslednější platí i o přísaze vyjevovací.
31. Poukazuji tu na komentář Staub-Pisko, sv. I. na str. 391. sl. a 396. (zde ohledně věřitele a společníka: „.....Zur Realisierung eines Anspruches wird man ihm das Recht auf Rechnungslegung nicht versagen können......Daneben hat der überschuldete Gesellschafter selbst das Recht auf Rechnungslegung.....“).
32. Staub-Pisko, I. díl, na str. 414.
33. Tak Rauda, sešit 3. na str. 107.
34. Dalších práv, jmenovitě oněch veř. společníku příslušejících (viz shora u c) a pozn. 30.) uplatňovati nemůže. Ve Staub-Pisko, sv. I., na str. 449. čteme: Der Inhalt der Anordnung ist immer nur Mitteilung der Bilanz, Vorlegung der Bücher und Papiere und Erteilung sonstiger Aufklärungen durch die Komplementäre. Mehr zu verlangen ist der Gesellschafter nicht berechtigt, und weiteres kann daher der Richter nicht anordnen. — Vylučuje tedy patrně i přísahu vyjevovací, o které se však, jak ihned seznáme, na jiných místech zmiňuje.
35. Staub-Pisko, díl I., na str. 700.: Nach Beendigung des Verhältnisses hat das Vorstandsmitglied über das in Verwaltung genommene Gesellschaftsvermögen Rechnung zu legen, dasselbe herauszugeben..... V ohledu tom srovnej dále, co uvádí Randa, l. c., sešit 3., na str. 106.
36. Že tichému společníku po zrušení společnosti po rozumu ustanovení čl. 265. obch. zák. vedle žaloby na složení účtů přísluší též proti komplementáři žaloba na přísežné vyjevení jmění, Staub-Pisko (díl I, na str. 853.) výslovně připouští a odůvodňuje názor tím, že poslednější žaloba vznesena býti může vůbec na společníka obchody společnosti výdělkové vedoucího po zrušení společnosti. Je-li tomu tak, nelze nahlédnouti, proč se Staub-Pisko nezmiňuje o přípustnosti této žaloby i v jiných obdobných případech, tedy na př. při komanditistovi a j. v.?
37. Souhlasně Staub-Pisko, díl I, na str. 865.
38. K těmto dohodcům náležejí i obchodní jednatelé (agenti), kteří ve vlastním jméně obchody svých komittentů prostředkují a jménem jejich uzavírají, a to netoliko ti, kdož mají stálé bydliště (Platzagenten), nýbrž i samostatní pocestní jednatelé (Handlungsreisende). Tak Randa, sešit 1., 2., na str. 76. Staub-Pisko, který o těchto agentech na str. 261. sl. obšírně se rozepisuje, uvádí na str. 269.: hängt die Höhe der Provision von der Menge der bezogenen Waren ab, so kann der Agent gemäss Art. XLII. Einf. Ges. zur C. P. O. vom Principal die eidliche Angabe über die Menge der bezogenen Waren fordern.
39. Staub-Pisko, díl II., na str. 382., 383.
40. Tak Neumann, Fürstl, Trutter, Schuster a j. Ottův Soustavný úvod, díl II., na str. 9. obsahuje toto uvedení: Žaloba o vykonání vyjevovací přísahy k určení jmění a dluhů rovněž základ svůj má v právech občanských. Ona jest závazkem pojícím se k správě cizího aneb společného majetku, jenž zcela neb z části vydán býti má, pročež tíží znemocněnce, nezmocněného jednatele, dědice jakožto správce pozůstalosti také vůči dědicům nepominutelným, společníka obchody společnosti výdělkové vedoucího a t. p. Obsáhlejšími jsou komentátoři něm. civ. s. řádu, což se však dá vysvětliti podrobnějšími předpisy něm. obč. zákona, kteréž shora v pozn. 24. byly uvedeny. Proto Gaupp-Stein, sv. I., na str. 527. sl. uvádí zevrubně veškeré případy, kdy jest ve sporném řízení přísežné vyjevení jmění přípustno. Čteme jmenovitě:...Entsprechende Anwendung dürfte unbedenklich sein im Falle des §. 91 H. G B. (Vorlegung eines Buchauszuges an den Handlungsagenten), §. 118 (Büchereinsicht des Gesellschafters bei der offenen Handelsgesellschaft), §. 166 (Bilanzprüfung durch den Kommanditisten), ferner bei dem Anspuche des sog. commis intéressé auf die erforderliche Kenntniss der Geschäfte und ähnlichen.
41. Důležitost věci a hlavně také okolnost, že nejv. soud namnoze stojí na stanovisku jiném než tímto pojednáním hájeném, vyžaduje toho, aby důvody některých nálezu byly v orig. znění zde uveřejněny. O přípustnosti přísežného vyjevení jmění jedná nález ze dne 24. října 1900, č. 10472. (uveř. ve sb. Pfaff-Schey-Krupský, pod č. ř. 1158., nová řada, v příl. Věstníka pod č. 341., nová řada). Téhož důvody znějí: Unter der Voraussetzung, dass die in der Klage behauptete Vereinbarung wegen Zahlung der Provision an den Kläger rechtsverbindlich geschlossen wurde, steht dem Kläger nach dieser Vereinbarung kraft Gesetzes (§ 902. a. b. G. B.) das materielle Recht zu, von der beklagten Firma die vertragsmässige Provision zu fordern, somit auch das weitere Recht, diese Forderung in irgend einer Form zu verwirklichen. Die Möglichkeit der Durchsetzung dieses Rechtes gehört mit zum Bestande desselben, widrigenfalls, wenn dem Kläger die Möglichkeit der Verwirklichung seines Anspruches benommen wird, ein giltiger Vertrag ebensowenig vorläge, als dies bei einer stipulierten unmöglichen Leistung der Fall ist, und doch nicht behauptet werden kann, dass die Paciscenten bei der fraglichen Vereinbarung Abmachuugen getroffen haben wollten, deren Wirksamkeit des streitigen Anspruches muss daher auch in die betreffende Vereinbarung subintelligiert werden. Hieraus fliesst aber auch auf Seiten der beklagten Gesellschaft die vertragsmässige Verpflichtung zur Angabe jenes Vermögens (der angekauften Holzquantitäten), von dessen Bestande und Höhe der streitige Anspruch des Klägers abhängig ist. Allein nicht nur von diesem, sondern auch von einem anderen Gesichtspunkte aus lässt sich diese Pflicht der Beklagten Gesellschaft auf Vorschriften des bürgerlichen Rechtes zuruckführen. Die Vereinbarung einer Provision für die Vermittlung eines Kaufgeschäftes kann nämlich auch insoferne als eine Art eines Gesellschaftsvertrages aufgefasst werden, dass der Vermittler seine Mühe für das Zustandekommen des Kaufgeschäftes verwendet und der Käufer die Barmittel zu dessen Realisierung beschaft. Die dem ersteren zugesicherte Provision stellt sich hienach als ein Teil jenes vermögensrechtlichen Interesses dar, welcher dem anderem Vertragsteile aus dem Kaufgeschäfte erwächst oder erwachsen soli. Analoge Rechtsinstitute finden sich ja auch im allg. bürg. Gesetzbuche. Nach den §§. 1187, 1193 und 1197 a. b. G. B. gibt es vermögensrechtliche Gesellschaften, bei denen einige der Mitglieder blos Arbeiten leisten, ohne mit einer Vermögenseinlage an der Gemeinschaft beteiligt zu sein, und hiefür auch nach Massgabe des durch ihre Arbeit geschafften Nutzens an dem letzteren participieren, beziehungsweise für ihre Arbeiten entlohnt werden. Die Stellung des Klägers ist ihrem Wesen nach analog mit jener eines Gesellschafters, welcher blos Arbeiten leistet; es muss daher ihm, ebenso wie jenem, das Recht zustehen, Rechnung zuverlangen (§ 1198 u. ff. a. b. G. B.). — Nach dem Vorgesagten liegen gegebenenfalls die Voraussetzungen der Anwendbarkeit der eingangs bezogenen Bestiminung (Art. XLII. des E. G. z. b. P. O.) vor.
42. Ve směru tom možno poukázati na nález uveř. v příloze Věstníka pod č. ř. 120. (nová řada) a pod. č. ř. 704. sb. Pf.-Sch.-K. (nová řada) a aspoň na jedinou větu důvodu jeho:.... Ist nun die rechtliche Natur des fraglichen Vertrages derart festgestellt, daß für den Kläger aus den Bestimmungen des §. 1198 a. b. G. B. und Art XLII. E. G. zur C. P. O. sich das Recht, die Rechnungslegung, beziehungsweise die Ablegung des Offenbarungseides zu verlangen, ergibt... Pokud nález tento zjištěný poměr žalobce k žalovanému pokládal za smlouvu společenskou a nikoliv za námezdní, prohlašuje jej Randa (Obchodní právo, 5. vyd. seš I. a II. na str. 167.) za mylný.
43. Tak nález uveř. v příloze Věstníka pod č. ř. 596. (řada nová).
44. Na stanovisku tomto stojí veškerá známá rozhodnutí nejv instance; tak jmenovitě nálezy ve sb. G. U. W. č. 4905., dále ve sb. Schey-Pfaff- Krupský pod č. 1252. a 1406. (nová řada) a v příloze Věstníka pod č. 312. Důvody nálezu č. 1406. sb. Pf.-Sch-K. znějí: Die im Art. XLII. des Einf. Ges. zur C. P. O. vorgesehene Klage hat, wie schon aus dem Wortlaute, aber auch aus dem ganzen Sinne dieser Gesetzstelle sich ergibt, nur die Angabe eines Vermögens oder von Schulden, beziehungsweise die Angabe dessen, was dem Beklagten von der vermuteten Verschweigung oder Verheimlichung eines Vermögens bekannt ist, und sohin die Beschwörung der Richtigkeit und Vollständigkeit der dießbezüglichen Angaben zum Gegenstande. Anders verhält es sich mit der vorliegenden Klage. Dieselbe bezweckt die Beschwörung der Richtigkeit und Vollständigkeit einer gelegten Verwaltungsrechnung, und hiemit, da sich eine solche Rechnung als Ausweis über das ganze Gebaren des Rechnungslegers mit dem von ihm verwalteten Vermögen darstellt, die Eidesleistung über die Gesammtheit dieser Vermögensgebarung ebenso wie über die einzelnen Gebarungsacte, welche nicht nur in ihrer Tatsächlichkeit, sondern auch bezüglich ihrer Notwendigkeit und Zweckmäßigkeit streitig sein könnenç Solche Streitpunkte sind aber, wie sich schon aus der Bestimmung des §. 245., Z. I. C. P. O. ergibt, in einem besonderen Rechnungsprocesse zu verhandeln und zu entscheiden, können daher niemals Gegenstand einer Eidesleistung im Sinne des bezogenen Art. XLII. sein. Diese Gesetzesstelle findet im vorliegenden Falle also keine Anwendung, weshalb die rechtliche Beurteilung der Sache durch das Berufungsgericht — obě nižší stolice žalobě vyhověly — unrichtig ist. V rozhodnutí ve sb. č. 1152., případně č. 312., uvádí se, že bylo povinností žalobce, jemuž účty složeny byly, aby jednotlivé položky příjmů a vydání prozkoumal a dle okolností v nich vady vytýkal. S nálezy těmito nelze souhlasiti. Předem nelze směšovati předpisy materielního práva o povinnosti k složení přísahy vyjevovací s předpisy práva procesuálního o tom, kterak se spletitější rozepře projednávají. Obě tyto otázky patří na zcela různé stránky. Nelze také mluvili za platnosti civ. s. řádu o nějakém zvláštním řízení ve sporech účetních. V právních rozepřích, které týkají se správnosti některého účtu, může — tedy nemusí — za účelem snadnějšího uspořádání a prozkoumání sporných skutkových okolností a pro urychlení a zjednodušení ústního přelíčení použito býti řízení přípravného (§ 245. c. s. ř.), takže řízení v hlavních kusech zůstává povždy jedno a totéž. V §. 245. c. s. ř. marně bychom tedy hledali oporu pro to, kterak možno čeliti účtu sice složenému, však neúplnému, nepravdivému, ba i úmyslně překroucenému. Rukověť k tomu může nám poskytnouti vždy jen právo materielní. Tím arciť ani § 245., č. 1. c. s. ř. významu neztrácí. Žaluje-li na př. někdo o zapravení obnosu, který jest výsledkem podrobného delšího účtování a pod., zahájí se též řízení přípravné vedle §. 245. č. 1, neméně i tehdy, kdy ten, komu účty byly složeny, vznáší určovací žalobu, že výsledek vedené správy a účtů jest jiným, než jak v účtu bylo uvedeno, přičemž se o četné správné položky příjmů a výdajů opírá. To ale předpokládá, že ten, komu účty byly složeny, o všem má řádnou vědomost a jest s to, aby účtováním se odchylujícím, účtu výtky činil. Jinak ale jest, když osvědčiti může, že účet jest nesprávný, ledabyle a libovolně sestaven, a když hodnověrným učiní, že nemůže přesně příjmy a výdaje označiti. Pak nutno přiznati žalobu, když ne I., aspoň II. Že by přísahou vyjevovací rozřešována byla také otázka účelnosti a nutnosti vedené správy, tedy jednotlivých příjmů a vydání, taktéž nelze připustiti. Přísaha týkala by se jediné skutečnosti, které příjmy a výdaje tu vskutku byly, bez ohledu na to, zdali prvější měly býti větším tyto menší, a že učiněné údaje o nich jsou správný a úplný. O nutnosti a účelnosti příjmů a výdajů by strana k přísaze povinná ničehož neudávala, poněvadž se přísaha nemůže nikdy k právním pojmům a k věcem abstraktním vztahovati. Již shora jsem podotknul, že posuzovati účelnost a nutnost výše příjmů a výdajů může býti předmětem zvláštního sporu a to o náhradu škody.
45. V judikatuře sporným jest, vyžaduje-li se u dědice naši žalobu vznesšího, aby se byl již k dědictví soudně přihlásil. K otázce této odpovídají záporně nálezy ve sb. G. U. W. č. 5. a 703. a to s odůvodněním, že prý se u žalobce vedle §. 823. ob. z. obč. také dědičné přihlášky nevyžaduje; přisvědčivě nálezy ve sb. téže č. 4385., 5937. a 16094, poněvadž prý dědic teprve pak nastupuje v příčině dědictví na místo zemřelého, jakmile dědictví přijme (§. 547. ob. z. obč.). Připojuji se k náhledu poslednějšímu; neboť třebas by dědic nežaloval jménem pozůstalosti, nýbrž jménem vlastním, přece dědickou přihláškou na jevo dává, že má soukromoprávní zájem na správném vyšetření jmění pozůstalostního. Nepokládám arciť také za vyloučeno, aby naši žalobu vznesla i pozůstalost sama, zastoupena dědicem a pod., k čemuž ovšem si vyžádá svolení soudu pozůstalostního (§§. 233. a 531. ob. z. obč., §. 145. cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208. ř. z. a §. 6. c. s. ř.). — V nálezu sb. G. U. W. č. 5937 bylo vysloveno, že ten, jehož dědičná přihláška k soudu přijata nebyla, případně i ten, který ve lhůtě ustanovené žaloby ve smyslu §. 126. cit. cís. pat. nepodal, k žalobě naší legitimován není.
46. Srovnej pojednání Havelkovo l. c. na str. 150. a násl.
47. Nelze upříti, že by se de lege ferenda odporučovalo zkrácení lhůty promlčecí. Vždyť příznivý výsledek žaloby namnoze závisí na dobré paměti toho, kdo přísahati má. Zřejmo pak, že postupem času pamět klesá a mizí, a že po uplynutí drahné doby také nesnadno jest kontrolovati správnost přísežných údajů.
48. Mimochodem podotýkám, že žaloba I. místa nemá za účelem zjištění toho, co dítě předem obdrželo a v díl dědičný započítáno býti má, leč by zůstavitel výslovně v posledním pořízení byl nařídil, že jeho dědic (dítě) povinen jest, aby nejen předem obdržené dal si započísti, nýbrž aby vše, co předem byl obdržel, také ostatním dědicům oznámil. To platí ceteris paribus i při přílišném obdarování. Souhlasně nálezy ve sb. G. U. W. pod č. 4395. a 12095. Jinak v právu něm., o čemž srovnej pozn. č. 24. Havelka l. c. na str. 151. ventiluje ještě otázku, má-li žaloba č. II. místa při takových osobách, které jsou v podezření, že v příčině některého (hlavně pozůstalého) majetku, zcizivše neb zavlekše je, dopustili se činu dle zákona trestného, a uvažuje o tom takto: „V takovém případě vznikala pochybnost tudy, že pak žalovaný, nechtěje se vyznati z přečinění svého, nucena se vidí, vykonati přísahu křivou, kdežto jinak předcházeti jest přísahu křivou, pokud jen možná. I praví se, že přísaha vyjevovací, byvši vykonána takto od osoby podezřelé, byla by jaksi přísahou očisťovací, kterou ona osoba z podezření se vyvádí; kdežto přísaha očisťovací místa nemá dle našich zákonů, v nichž nepřipouští se ani přísahy pro nebezpečí. Přes to všechno mám za to, že se musí té žalobě dáti místa. V článku 220. o. ř. s. — nyní čl. XLII uvoz. zák. k c. s. ř. — propůjčeno jest právo, žalovati na každého, kdokoli by míti mohl vědomost o nějakém zavlečení, aniž vyloučen jest ten, kdo v podezření jest, že věc některou zcizil. Zdá se pak, že v dvorském dekretě dne 16. prosince 1791, č. 227., v němž řeč jest o jmění zatajeném, tímto slovem přímo se ukazuje k takovému činu trestnému (zpronevěření), jehož stali se podezřelými pozůstalý otec nebo matka nezletilého dítěte. Nelze tomu také rozuměti, proč by kdo, vydav se v podezření některého činu trestného, tím obrániti se mohl proti žalobě civilní. Křivou může býti každá přísaha, již kdo vykonati má, a lze-li přísahou dosíci výhody značné, jest pak křivá přísaha lákadlem rovně tak nutivým, jako přísaha vyjevovací v případě výše dotčeném.“
49. Tak Havelka l. c. na str. 155. a 156.
50. Že by žalobci, jak Havelka se domnívá, nezbývalo jiného, než od rozepře upustiti, nemyslím. Za platnosti nov. s. řádu by žaloba po prvém roku bez svolení žalovaného ani zpět vzata býti nemohla (§. 237., odst. 1. c. s. ř.). Havelkovu názoru „nasvědčuje nejvyšší rozhodnutí, dané dne 31 října 1785, č. 489., v němž v položce xx. naříxeno, že v rozepři propter comportationen documentorum, byla-li žalovanému uložena přísaha, přísahu tu on sám vykonati musí a nikoliv snad jeho archivarius. V další pak položce vy i výslovně se nařizuje, když by žalovaný přísahy nevykonav smrtí sešel, že pak na žalovatele náleží, aby právem k žalobě, tudíž novou žalobou o přísahu vyjevovací hleděl k dědici tomu, na nějž by mohl rovně jako na zůstavitele prokázati: kterak k pravdě se podobá, že jaké jmění bylo zavlečeno a že o tom vědomost má“. Arciť předpisy tyto čl. I. uvoz. zák. k c. s. ř. pozbyly platnosti. Nález nejv. soudu ze dne 19. května 1892, č. 5507., tedy za platnosti vš. s. řádu vynesený (uveř. v příloze „Věstníka“ z r. 1892, pod č. ř. 792) vyslovil zásadu, že povinnost k složení přísahy vyjevovací — jednalo se tehdy o žalobu č. II. přechází na dědice, když tito po úmrtí žalovaného do sporu se pustili, což bylo takto odůvodněno: Der Ausspruch des ersten Richters über die Pflicht des B und seiner Erben zur Leistung des Manifestationseides ist gerechfertigt. Nach dem Tode des B ist seine Pflicht auf die an seiner Stelle in den Prozess eingetretenen Erben übergegangen Nach den Bestimmungen der §§ 531, 548 und 1448 A. G. B. gehen die Verbindlichkeiten eines Verstorbenen, insofern sie nicht in blos persönlichen Verhältnissen gegründet sind auf die Erben über. Die Verbindlichkeit zur Ablegung des Manifestationseides ist aber nicht in blos persönlichen Verhältnissen gegründet, weil sie mit dem Tode des zur Leistung des Manifestationseides Verpflichteten nicht erlischt, da das Versäumnis oder der Tod des Schuldners dem Gläubiger nicht zum Schaden gereichen darf, und ein Manifestationseid von jedermann geleistet werden kann, welcher überhaupt die Fähigkeit zur Eidesleistung besitzt, ganz unabhängig von der minderen oder größeren Kenntnis der in das zu offenbarende Vermögen gehörigen Gegenstände. Das Gesetz erfordert nur, daß der Geklagte oder seine Erben das angeben, was ihnen bekannt ist und ihre Angaben eidlich bestärken. Es handelt sich daher nicht um eine mit Rücksicht auf die persönliche Fähigkeit des Geklagten übernommene oder aufgetragene Leistung.
51. O nabídce k přijmutí odstupného srovnej pojednání dra. Petschka v „Not. Ztg.“ z r. 1902, č 49. až 51. a ve zvláštním spisku pod názvem: Die Abfindung des materiellen Klagsanspruches nach österr. Civilprozeßrecht (Wien, Manz 1900), které jsem posoudil ve „Zprávách“ z r. 1903, na str. 46. až 48.
52. Příkladno se uvádí: Žalobce ocenil předmět žaloby své obnosem 2000 K, čímž jest odůvodněna příslušnost sb. soudu první instance. Po složení přísahy vyjevovací se ukáže, že žalovaný dluhuje z právního poměru, jenž jest té žalobě základem, pouze 100 K, neb že jedná se o vydání zavlečených věcí v hodnotě 100 K nepřevýšující. Sb. soud zůstává již příslušným, ač by za jiného stavu věci spor u soudu okresního a to dle předpisů pro řízení ve věcech nepatrných projednáván býti měl.
53. Důvody pro toto mínění uvedeny jsou v nálezu, uveř. ve sb. Pfaff- Schey-Krupský pod č. 285. (nová řada) a znějí: Der die Überschrift „In Verlassenschaftsangelegenheiten“ tragende § 77 J. N. bestiinmt, welches Gericht für die in diesem Paragraph angeführten Rechtssachen ausschließlich zuständig ist. Dieser § 77 entspricht dem § 37 der alten J. N., er trägt dieselbe Überschrift, und wenn auch die Stylisirung beider nicht wörtlich gleichlautend ist, besteht zwischen beiden kein im Wesen begründeter Unterschied. Obgleich im § 37 der alten J. N. wörtlich nicht angeführt war, daß Manifestationsklagen in Verlassenschaftsangelegenheiten, durch die der Aktivstand des Nachlasses ermittelt werden soll, zur Zuständigkeit des im § 37 bestimmten Gerichtes gehören, so hat die Rechtsprechung aus sachlichen Gründen anerkannt, daß diese Klagen ebenso wie jene, deren Zweck die Erforschung und Feststellung der Person, au welche der Nachlaß eines Verstorbenen übergehen soll, zur Zuständigkeit desselben Gerichtes gehören. Da der § 77 der neuen J. N. in allen Hauptpunkten mit § 37 der alten J. N. übereinstimmt, so besteht kein Hindernis, auch weiterhin Manifestationsklagen in Verlassenschaftssachen vor die im § 77 der neuen J. N. angeeebenen Gerichte zu verweisen, zumal Art. XVII. Einf.-Ges. zur C. P. O. nicht dagegen ist und für die Zuständigkeit die Motive zu den betreffenden Gesetzen sprechen. Marně hledám v motivech vládní osnovy (mater. I. na str. 73 a 74). oporu pro stanovisko nejvyšším soudem zaujaté a že tomu tak, cituji motivy v podstatných kusech místní příslušnosti a prvního odstavce §. 77. j. n. se týkající: „Die Streitigkeiten, welche aus Anlaß des Vermögensüberganges von Todeswegen entstehen können, zerfallen in zwei Kategorien; soweit es sich hiebei um Ansprüche der Erben oder Legatare handelt, welche noch vor der Einantwortung des Nachlasses erhoben werden, scheint es wünschenswert, diese Streitigkeiten wegen ihres Einflusses auf den Gang der Nachlaßverhandlung in dem Gerichtshofsprengel, in welchem diese Verhandlung anhängig ist, durchführen zu lassen. Um diesen Zweck zu erreichen, muß der besondere Gerichtsstand in Verlassenschaftsangelegenheiten für diese Streitigkeiten als ein ausschließlicher erklärt werden....... Außer den Ansprüchen der Erben und Legatare sind noch die Ansprüche der Nachlaßgläubiger in Betracht zu ziehen. Die Verweisung der Streitigkeiten über diese Ansprüche an den besonderen Gerichtsstand des §. 80 — nyní §. 77. — ist für die Gläubiger von Vorteil; sie überhebt dieselben der Verpflichtung, erst den allgemeinen Gerichtsstand aller an der Verlassenschaftsabhandlung als Erben beteiligten Personen zu ermitteln und mit der Klage ihnen vor dieses Gericht folgen zu müssen. Wo mehrere Erben vorhanden sind, da ist das Gericht der Verlassenschaftsabhandlung der naturgemäße Konzentrationspunkt...... Alle aus der solidaren Haftung bis zur Einantwortung sicli etwa ergebenden Schwierigkeiten werden durch diese Konzentration am einfachsten überwunden. Nicht minder ist sie für die zur Repräsentation des Nachlasses berufenen Erben vorteilhaft. Sie überhebt dieselben von der Bestellung eines besonderen Prozeßvertretungsorganes........ Dieser für die Erben nicht hoch genug anzuschlagende Vorteil ist jedoch nur dann ein sicherer, wenn der Gerichtsstand auch für die Klage der Nachlaßgläubiger als ein ausschließlicher erklärt wird. Sonst können die Erben nach Belieben des Gläubigers gezwungen werden, in Angelegenheiten eines und desselben Nachlasses gleichzeitig an den verschiedensten Orten sich in gerichtliche Verhandlung einzulassen. Da eine solche Bestimmung die Interessen der Gläubiger in keiner Weise beeinträchtigt, so darf es die Gesetzgebung wohl unternehmen, jene Vorteile den Nachlaßrepräsentanten durch die Bestimmung des § 80, Absatz 1, zu garantieren......“
54. V stejném smyslu jsou nálezy uveř. ve sb. G. U. W. pod č. 2600. a 9626., jakož rozhodnutí uveř. v „Právníku“ z r. 1866. na str. 782. a z r. 1891, na str. 461. Souhlasně zní také náhled Havelkův l. c. na str. 191. a prof. Otta, l. c. I. na str. 129. Neumann ve svém komentáři c. s. řádu, sv. II. na str. 1206. připojuje se k mínění opačnému a má za to, že soudu dle §. 77. j. n. dovolávati se jest nutno, když žaloba směřuje proti dědici neb správci jmění pozůstalostního. Dle Pantůčka (O organisaci a příslušnosti soudní na str. 131.) zůstává i podle nového práva dále spornou otázka v praxi kontroversní, náleží-li před forum pozůstalostní žaloba o složení přísahy manifestační proti spoludědici podaná, při čemž poukazuje na dílo Causteinovo I. str. 93., pozn. 23.
55. Soud podle společenství ve sporu může jmenovitě tehdáž míti místa, když více osob různých bydlišť, které nejsou dědici, ví o zavlečení nebo zatajení jmění pozůstalostního, na kterém pospolitě podílu braly. Havelka, l. c. na str. 192. odchylné své mínění takto hájí: Rovněž nemůže se ani státi, aby žaloba o přísahu vyjevovací vznesena býti měla na onen soud výjimečný, jenž jest příslušný v případě soupeřství. Dovádíť se práva k té žalobě odtud, kterak k pravdě se podobá, že obžalovaný ví o jmění zavlečeném a co kdo ví, to podmíněno jest vlastnostmi a poměry jeho samého a nezávisí to nikterak na poměrech osob jiných; proto tedy nelze žalovati o přísahu vyjevovací leč na osobu jedinou. Jest tudíž vznášeti žalobu o přísahu vyjevovací vždy jen na osobní soud žalovaného a jen tehdá sluší vznésti ji na soud jiný, když žalovaný tomuto soudu poddati se musí, buď že žalobce pro svou osobu sluší pod ten soud, buď že sporné strany jedna s druhou ve zvláštním jsou spojení, buď že jedna z nich ve zvláštním jest poměru k soudu svého bydliště anebo že tu jest případu prorogace.
56. Právě uvedené paragrafy něm. s. řádu takto znějí: §. 29. Für Klagen auf Feststellung des Bestehens oder Nichtbestehens eines Vertrags, auf Erfüllung oder Aufhebung eines solchen, sowie auf Entschädigung wegen Nichterfüllung oder nicht gehöriger Erfüllung ist das Gericht des Ortes zuständig, wo die strittige Verpflichtung zu erfüllen ist. §. 31. Für Klagen, welche aus einer Vermögensverwaltung von dem Geschäftsherrn gegen den Verwalter oder von dem Verwalter gegen den Geschäftsherrn erhoben werden, ist das Gericht des Ortes zuständig, wo die Verwaltung geführt ist. §. 32. Für Klagen aus unerlaubten Handlungen ist das Gericht zuständig, in dessen Bezirke die Handlung begangen ist.
57. O tom Ott, l. c. II. na str. 280. a násl., Neumann, l. c. na str. 786. sl. a Gaupp-Stein, I. na str. 730., II. na str. 246. a násl.
58. Gaup-Stein II. na str. 726. o přísaze v řízení exekučním při §. 903. — náš §. 49., odst. 1. ex. ř. — uvádí: Es ist daher Sache des Schuldners, im Termine die frühere Leistung des Eides als Befreiungsgrund von der an sich begründeten Pflicht geltend zu machen und zu beweisen; von Amtswegen ist der Einwand nicht zu berücksichtigen, da er lediglich in der Rücksicht auf den Schuldner wurzelt. Ein zwingendes öffentliches Interesse ist nicht ersichtlich.
59. Tak nález sb. Schey-Pfaff-Krupský č. 704. a v příloze Věstníka pod č. ř. 10., řada nová, pod názvem: Zulässigkeit der Klage auf Rechnugslegung und Ablegung des Offenbarungseides nach rechtskräftiger Abweisung der Klage auf Zahlung, kdež v důvodech nejv. soudu obrany pře rozsouzené se týkajících čteme: Ist nun die rechtliche Natur des fraglichen Vertrages derart festgestellt, daß für den Kläger aus den Bestimmungen des §. 1198 und Art. XLII. E. G. zur C. P. O. sich das Recht, die Rechnungslegung, beziehungsweise die Ablegung des Offenbarungseides zu verlangen, ergibt, dann erscheint unentscheidend, daß Kläger im Jahre 1894 eine Klage auf Leistung des ihm vermeintlich gebürenden Anteiles an dem Honorar überreicht hat, und daß über diese Klage rechtskräftig entschieden wurde, weil das Recht auf Rechnungslegung von der erfolgten oder nicht erfolgten Leistung ganz unabhängig ist, die Rechnungslegung nicht unbedingt zum Nachteile des Rechnungslegers ausfallen muß, im vorliegenden Processe nicht auf Leistung geklagt wird und auch der Ansicht der unteren Instanzen, daß das Klagerecht des Klägers durch das erwähnte Urteil consumiert sei, schon deshalb nicht beizupflichten ist, weil in dem früheren Urteile nur die höchste Grenze des zu beschwörenden, zur Zeit der Klage bereits bezahlten Betrages bestimmt werden konnte, nun mehr aber die Ermittlung des richtigen und wahren Sachverhaltes angestrebt wird.
60. Upozorňuji zde na to, že i v řízení dle zákona ze dne 25. října 1896, č. 220. ř. z. o osobních daních ani předseda, ani komise nejsou oprávněni slyšeti osoby přezvědné, svědky a znalce pod přísahou, nýbrž, že v tom směru mají se obrátiti na příslušný soud okresní bydliště (§§. 46., 211., 222., odst. 1. a 258., odst. 5. cit. zák. a nař. minist. sprav. ze dne 12. list. 1897, č. 19417., uveř. v příloze Věstníka z r. 1897, pod č. 43., na str. 364., pak nař. fin. minist. ze dne 20. dubna 1901, č. 8790., uvěř. v příloze Věstníka minist. sprav. z r. 1901, na str. 133.).
61. Koho by věc blíže zajímala, nalezne o tom poučení ve známém spise Randově Erwerb der Erbschaft nach österr. Rechte.
62. Jinak s. adj. dr. Kraus ve svém pojednání pod názvem: der Manifestationseid im Zuge der Verlassenschaftsabhandlung, uveř. v Not. Ztg. z r. 1903, na str. 75., kde ke konci čteme: Schliesslich wäre noch zu erörtern, wie sich das Institut des Offenbarungseides zu jenem des eidesstättigen Vermögensbekenntnisses verhält, zu dem es in der Tat in nahen Beziehungen steht. Das eidesstättige Vermögensbekenntnis, das Privatinventar des römischen und gemeinen Rechtes, schöpft seine ganze Existenzberechtigung aus der dem Erben obliegenden Eventualpflicht, die Richtigkeit und Vollständigkeit desselben auf Verlangen eines Erbsinteressenten zu beschwören; diese Pflicht des Erben dürfte wohl in Theorie und Praxis unbestritten sein, obwohl auch hierüber das Verl. Pat. keine ausdrückliche Bestimmung enthält. Der Eid, welchen der Erbe in diesem Falle zu leisten hat, ist selbstverständlich kein anderer, als der Manifestationseid. Die faktische Beschwörung des erstatteten Vermögensbekenntnisses gehört zwar in der Praxis zu den grössten Seltenheiten und dies mit gutem Grunde: denn die unbedingte Erbserklärung als gesetzliche Voraussetzung des eidesstätigen Vermögensbekenntnisses bietet den an der vollständigen Ermittlung des Nachlassvermögens hauptsächlichst interessierten Personen, das ist den Erbschaftsgläubigern, eine anderweitige beruhigende Garantie durch die unbeschränkte Haftpflicht des Erben. Nichtsdestoweniger haben wir gerade auf diesem engen Gebiete das Feld der unbestrittenen Herrschaft des Manifestationseides im Zuge der Verlassenschaftsabhandlung zu suchen.
63. Souhlasně Kraus v dotčeném svém pojednání, v kterém uvádí i názory jiných spisovatelů takto: Mitlacher (Handbuch des Verf. in Rechtsg. a. Streits. S. 233. ff) räumt jedem, „der an den Nachlaß aus irgend einem Rechtstitel eine Forderung zu stellen hat“, das Recht ein, von demjenigen, der von der Verheimlichung von Nachlassobjecten vermutlich Kenntnis hat, mittels Gesuches die Ablegung des Offenbarungseides beim Abhandlungsgerichte zu begehren, welchen der Eidespflichtige, im Falle seiner Bereitwilligkeit, nach einer „im schriftlichen Verfahren von der Partei, im mündlichen Verfahren vom Gerichte zuverfassenden Eidesformel“ zu leisten hat. Im Falle der Weigerung des Eidespflichtigen hat der Antragsteller den Processweg zu betreten. — In gleichem Sinne Damianitsch (Handb. des Verf. a. Streits. S. 44.) und Schuster (Kommentar S. 187). — Dagegen Kissling (Handb. der Gerichtsbarkeit a. Streits. S. 286.), welcher die Ansicht vertritt, ein der artiges Verfahren im Wege der Verlassenschaftsahhandlung sei gänzlich unzulässig: 1. weil Parteieneide lediglich processuale Beweismittel seien, 2. weil eine nachträgliche Weigerung des Eidespflichtigen die Abhandlung unnötig verzögern würde, und 3. weil das Verlassenschaftspatent von der Ablegung des Maniíestationseides keine Erwähnung macht. S míněním shora v textu projeveným souhlasně i judikatura nejv. soudu; tak nálezy sb. G. U. W. č. 12302. (....že při shodnutí se stran nebyl soudce pozůstalostní oprávněn jich návrhům odporovati a zbytečné spory vyvolávati...) a částečně též č. 12810. a 14225.
64. Návod, jak sobě soudce v cestě nesporné má počínati, podává §. 12. zák ze dne 18. června 1901, č. 74. ř. z. s tímto zněním: Vyhoví-li soud návrhu má v usnesení o návrhu učiněném, pečlivě uváživ dané poměry, zjistiti přísežnou větu, jejíž doslov má obsahovati poukaz na podaný výkaz pozůstalosti a namířen býti proti vědomému zamlčení částek majetku, které mají býti přiznány.
65. Tak rozhodnutí ve sb. G. U. W. č. 12810. a téže nová řada č. 1413., pak v Ger. Ztg. z r. 1901, na str. 312. (....Poukazují-li žalobci na to, že sice žalovaní uznali při prvém roku svou povinnost k přísežnému vyjevení jmění, že však této dosud nesložili, budiž jim na to odpovězeno, že §. 45. c. s. ř. vyžaduje pouze uznání žalobcova nároku nikoliv však také (?) plnění tomu odpovídající...). V starším nálezu sb. G. U. W. č. 14225. zvítězil co do útrat žalobce přes to, že žalovaného před vznesením žaloby k složení přísahy vyjevovací nevyzval (....vždyť právo vznésti žalobu nemá za předpoklad, že ji předcházelo mimosoudní upomenutí, a není také podmíněno zjištěním, že žalovaní se žádání žalobnímu nepodrobili. Žaloba jest spíše soudní upomínkou (§. 1334. ob. z. obč.) a liší se od mimosoudní pouze tím, že jest s většími náklady spojena..).
66. Uvádím tu názor komentáře Gaupp-Stein II. na str. 701.: Die Anwendung des § 888 — náš §. 354., 1. odst. ex. ř. — wird dadurch nicht ausgeschlossen, daß der Schuldner processunfähig oder eine juristische Person ist. Allerdings ist ein auf Willensbeugung gerichteter Zwang gegen den Schuldner selbst im ersteren Falle unzulässig, da er keinen rechtserheblichen Willen hat, im zweiten Falle unmöglich, da die juristische Person überhaupt keinen Willen hat. Aber der gesetzliche Vertreter, dem zur Zeit der Zwangsvollstreckung die Fürsorge für das Vermögen des Schuldners zusteht, hat für den Schuldner nicht nur diejenigen Verpflichtungen zu erfüllen, die in Geld — oder Sachleistungen bestehen, sondern auch die Handlungen vorzunehmen, zu denen der Vertretene verpflichtet ist. Folglich können und müssen gegen ihn die Zwangsmittel angewandt werden, die gegen den Schuldner gelten. Dies ist, sofern die nötige Rücksicht auf die subjective Möglichkeit genommen wird, praktisch unbedenklich, da sich die Vertretung bei Beachtung dieses Gesichtspunktes auf Rechtshandlungen beschränkt, deren Unterstellung unter § 888 nur darauf beruht, daß sie die Kenntniß der Rechts- und Vermögensverhältnisse des Schuldners voraussetzen. Dies gilt insbesondere von dem civilrechtlichen Offenbarungseide.
67. Netajím se tím, že mínění toto jest v odporu s ustanovením §. 10. ex. ř., dle něhož možno povoliti exekuci proti někomu jinému než-li tomu, kdo v titulu exekučním jakožto dlužník jest pojmenován, jen v případech §§. 7. a 9. ex. ř., takže jinak nutno jest vydobyti nový rozsudek soudní. Kdo by tedy nesouhlasil se mnou, dochází k závěru, že není-li otec, poručník, opatrovník a pod. v rozsudku jako strana k výkonu přísahy odsouzená jmenován, nelze jej k výkonu přísahy přinutiti, leč že by se s přivolením žalobce k složení přísahy sám přihlásil. Tím ale vlastní změna v osobě žalovaného a odsouzeného nenastala, a proto také k zapravení přisouzených nákladů soudních zůstává vždy ještě původní žalovaný (poručenec, opatrovanec a pod.) povinen.
68. Možno zde prostě poukázati na komentáře k exek. řádu a pak k článku dra. Pollaka v Ger. Ztg. z r. 1904, na str. 427. pod názvem: der Offenbarungseid des § 47 E. O.
69. Tak nálezy ve sb. Pfaff-Schey-Krupský, pod č. 1314. a v Ger. Halle z r. 1901, na str. 165.
70. Za to něm. s. řád takové zvláštní ustanovení pokládal přes to, že náš §. 354. ex. ř. v něm také nalézáme — viz §. 888. — za nutné. Jeho §. 889. zní: Ist der Schuldner auf Grund der Vorschriften des bürgerlichen Rechts zur Leistung des Offenbarungseides verurteilt, so erfolgt die Eidesleistung vor dem Processgericht erster Instanz. Erscheint der Schuldner in dem zur Eidesleistung bestiminten Termine nicht oder ver- weigert er die Eidesleistung, so ist nach § 888 zu verfahren. Ist der Schuldner zur Erzwingung der Eidesleistung in Haft genommen, so finden die Vorschriften des § 902 — náš §. 48. v odst. 4. ex. ř. — Anwendung.
71. Srovnej k tomu shora obsah poznámky 2. a obsah úředního formuláře č. 251.
72. Viz Gaupp-Steina II. na str. 528. a 582.