Čís. 14733.

Pojištění smluvní. K § 936 obč. zák.
Pokud jde o pactum de contrahendo, zavázal-li se pojistník pojišťovně, že svou pojištěnou a shořelou realitu svěří, jakmile bude znovu vystavěna, opět v její výhradní pojišťovací ochranu.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1935, Rv I 2612/33.)
Žalující pojišťovna přednesla, že dne 23. června 1930 shořela realita dlužníků, u žalobkyně pojištěná a že podle pojišťovacích podmínek tím zaniklo pojištění. Podle prohlášení ze dne 1. července 1930 zavázali se žalovaní, že svoji realitu dosud u žalobkyně pojištěnou svěří, jakmile bude opět vystavěna, ve výhradní pojišťovací ochranu její a za tím účelem jí předloží podepsanou přihlášku. Poněvadž to žalovaní odepírají učiniti, domáhá se žalobkyně výroku, že jsou žalovaní povinni nově vystavěnou svoji realitu u ní dáti pojistili za podmínek a sazeb u žalobkyně platných. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Základem žalobního nároku je prohlášení ze dne 1. července 1930 žalovanými podepsané, podle něhož žalovaní podpisem jeho se zavázali dáti pojistili svou nemovitost výhradně u strany žalující proti požární škodě podle sazeb a za podmínek žalující strany žalovaným známých, jakmile realita jejich bude znovu postavena. Prvý soud zjistil, že realita strany žalované byla postavena a znovu zbudována již o dožinkách v září 1930. Jde tudíž o to, zda zmíněné prohlášení žalovanými podepsané dlužno pokládati za smlouvu dle § 936 obec. zák. obč. a z toho hlediska pak posuzovali odůvodněnost žalobního nároku, či zda jde tu o smluvní závazek žalovaných dle § 861 ob. zák. — jak to tvrdí strana žalující — a zda tedy po této stránce je žalobní nárok důvodným. Odvolací soud přiklonil se k názoru stranou žalující hájenému, a má za to, že ve zmíněném prohlášení nejde o pactum de contrahendo, nýbrž o řádnou smlouvu o pojištění, což odůvodnil takto: Je sice pravda, že zmíněným prohlášením zavazují se žalovaní dáti v budoucnu pojistiti své budovy u strany žalující, avšak žalovaní měli reality tyto pojištěny u žalující strany již dříve — a když tudíž v prohlášení tom výslovně uvádějí, že zavazují se platiti včas předepsané příspěvky, aby ve smyslu příslušné pojišťovací smlouvy, které se bez jakékoliv výhrady podrobují, nenastalo v požárním pojištění budov žádného přerušení, jsou tím dány všechny předpoklady pro řádnou pojišťovací smlouvu. Smlouva o dřívějším pojištění budov sice zanikla ve smyslu pojišťovacích podmínek tím, že budovy shořely; stranám však nemůže býti bráněno, aby uzavřely smlouvu, dle níž nemá dojíti ke zrušení pojišťovacího poměru a má v něm — ihned po vystavění budov — býti pokračováno jako ve smlouvě dřívější. Základem této nové smlouvy pojišťovací má býti podle řečeného prohlášení stará pojišťovací smlouva — a z toho důvodu již nelze ani právem mluviti o nějaké neurčitosti budoucí smlouvy, která ve skutečnosti je pokračováním smlouvy dřívější s tím, že dříve pojištěné a shořelé reality jsou nahraženy znovu vystavenými realitami. Z toho hlediska dlužno také určení výše pojistného slovy »přiměřené současným poměrům« pokládati za dostatečné, neboť stavební cena nově vystavěných realit je přec vlastníkům známa. Poněvadž pak žalovaní částku 30000 Kč uvedenou žalující pojišťovnou jako základ pojištění proti škodám z požáru v odpor nevzali a neodporovali ani výši roční pojišťovací premie dle základu toho stranou žalující uvedené, bylo soudu odvolacímu částku tu jako nespornou vzíti za základ výše pojistného. Prvý soud posoudil tudíž věc po právní stránce nesprávně, když dospěl k tomu, že zmíněné prohlášení žalovanými podepsané je smlouvou podle § 936 obec. zák. obč. a když žalobu zamítl proto, že roční lhůta, daná zákonem ku splnění takovéto smlouvy uplynula.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Zaniklo-li dřívější pojištění požárem pojištěné budovy, směřuje závazek podle prohlášení ze dne 1. července 1930 k tomu, aby bylo ujednáno nové. Nejde tedy o splnění ujednané již smlouvy a není třeba obírati se vůbec otázkou, zda dotyčná listina představuje hotovou již smlouvu pojišťovací. Nejde-li pak o přímé splnění ujednaného pojištění, nepřichází v úvahu ani předpis § 885 obč. zák. Právní názor, že jde o řádnou smlouvu o pojištění, nemá proto skutkového ani právního základu, a poukaz na smluvní závazek podle § 861 obč. zák. nestačí, aby tím byla vytčena právní jeho povaha, neboť zůstane i při tom nutnost řešiti, co bylo předmětem tohoto závazku. Z předchozích vývodů plyne, že předmětem tím jest ujednati požární pojištění a to, jak patrno z dalšího obsahu prohlášení z 1. července 1930, na dalších 10 let pojištěnou sumu přiměřenou současným poměrům za pojišťovacích sazeb u pojišťovacího ústavu platných a za pojišťovacích jeho podmínek žalovaným známých. Posuzuje-li se vyjádřený takto závazek podle příslušných právních pravidel, vede to důsledně k závěru, že kotví v předběžné smlouvě (úmluvě o budoucí smlouvě) ve smyslu § 936 obč. zák., jejímž význačným znakem jest právě, že má býti teprve smlouva (hlavní) učiněna. Žalobkyně marně poukazuje na domnělou jednostrannost závazku toho jako na překážku smlouvy dle § 936 obč. zák., neboť této jednostrannosti není, uváží-li se, že pojišťovna bez vzájemného závazku nemůže ani poskytnouti pojišťovací ochranu, kterou přijetím prohlášení žalovaných slibuje uskutečniti. Ve větě »aby nenastalo v požárním pojištění budov žádné přerušení« rovněž nelze shledávati překážku, jež by vadila tomu, aby se sporný poměr neposuzoval s hlediska § 936 obč. zák. Už souvislost s předcházejícím slibem žalovaných zapraviti včasně příspěvky dává té větě jiný význam. Ostatně sama žalobkyně zdůrazňuje, že podpisem prohlášení toho nedošlo již k pokračování v původní smlouvě a že žalující ústav nenesl již od té doby nebezpečí (risiko). Z toho je viděti, že z věty té nelze nic usuzovati pro nepřetržité pokračování v pojišťovacím poměru. Neobstojí však ani námitka dovolatelů, že listina z 1. července 1930 není vůbec smlouvou pro nedostatek podpisu a vyjádření pojišťovny v tom směru, že závazek žalovaných přijímá, neboť k vydání listiny té došlo zřejmě na popud žalující pojišťovny, takže není důvodu pochybovati o přijetí listiny pojišťovnou; v důsledku toho pak mohla ji kdykoliv dáti podepsati oprávněným zástupcem. Není tedy překážek, aby se nemohla pokládati tato listina za předchozí smlouvu; obsahuje také čas uzavření i podstatné kusy smlouvy hlavní. Zbývá jen posouditi, pokud to odpovídá předpisu § 936 obč. zák. V tom směru však nevyhovuje ustanovení času, kdy měla býti hlavní smlouva ujednána. Podle uvedené listiny to mělo býti, jakmile bude realita opět vystavěna. V tom ohledu se však strany rozcházejí značně, jak patrno ze sporného děje, neboť podle žalované to bylo již v září 1930, kdežto podle žalobkyně nebyla stavba hotova ještě ani v dubnu 1931, dokonce tvrdí, že pro ni je rozhodne, kdy se o novostavbě dověděla, což byla až v květnu 1932. I to jest závažné, neboť od května 1932 žalující pojišťovna počítá dle svého názoru jednoroční lhůtu podle § 936 obč. zák. Poněvadž pak lhůtu tu jest počítati od vymíněného času, t. j. od toho, kdy měla býti hlavní smlouva ujednána, patrno, že to nejistotu jen zvyšuje. Tomu nebrání zjištění nižších soudů o tom, kdy byla stavba zbudována, neboť rozhodilo jest, byl-li v dotyčné úmluvě určitě vyjádřen s hlediska smluvních stran čas podle § 936 obč. zák., kdy se má hlavní smlouva ujednati. Z předchozího plyne, že tomu tak není. Jest tedy míti za to, že již pro tuto závadu není závazna dohoda ze dne 1. července 1930.

Citace:

č. 14733. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 868-871.