NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926) - Po četníku městský strážník

JUDr. Vladimír Kubeš: Příspěvek k nauce o žalobách z obohacení.
Publikací ze seminářů právnické fakulty Masarykovy university v Brně sv. 8. Nákladem právnické fakulty university Masarykovy. Stran 110, 8°, Kč 10. Brno, 1931. — Autor stanoví si nejprve pomocný pojem obohacení, vycházeje ze Sedláčkem konstruované (Oblig. právo III., str. 14) duplicity tohoto pojmu. Rozeznává: obohacení ex tunc, relevantní je toliko přechod věci z majetku jednoho do majetku druhého k jeho užitku, a obohacení ex nunc, zvětšení majetku musí zde býti v přítomném okamžiku, t. zv. kritické době (podání žaloby). Velmi šťastně rozděluje si pak svoji úlohu. Věren normativnímu (podle terminologie Sedláčkovy normologickému) hledisku, stopuje žaloby z obohacení v právu římském a obecném, v pruském Landrechtu, který byl Zeillerovi vzorem při úpravě bezdůvodného obohacení v o. z. o. Zde je zajímavo, že, ačkoliv římské právo justniniánské neznalo vůbec subsidiární generální žaloby z obohacení, přece tento institut byl vytvořen přirozenými právníky 17. a 18. stol. a přejat do Codexu Tereziina a pruského Landrechtu. Bylo to vlivem metodologicky nemožného plichtění dvou normových souborů, positivního a přirozeného.
Na to probírá problém žalob z obohacení podle o. z. o. Vycházeje z poznatku, že jedna část autorů řešila problém pohodlnou supposicí zmíněné věty o neslušném obohacení, druhá zvolila obtížnou cestu vyložiti problém jenom z práva positivního, stanoví si autor po rozboru § 7 o. z. o. toto aplikační pravidlo: »Tudíž při řešení konkrétního případu jest nutno v prvé řadě uchýliti se k positivnímu právu primárnímu, pak k analogia iuris, scilicet tohoto práva, a není-li žádné normy, která by se dala použíti, nebo pakli skýtají i přes užití normy nejasnost, nutno se uchýliti k positivnímu právu sekundárnímu.« (str. 31). Cit. pravidla autor používá k odstranění rozporu, který pozůstává mezi § 1041 a §§ 1431—1437; poněvadž se tento rozpor nedá odstraniti výkladem positivního práva (primárního), přistupuje sekundární právo iuris civilis corrigendi gratia. Positivním právem primárním míní Kubeš ius scriptum, sekundárním »natürliche Rechtsgrundsätze«, dovolané v § 7. Že lze vedle positivního práva aplikovat právo t. zv. přirozené, o tom, myslím, nebude pochyb. Stačí poukázat k delegaci § 7 v tomto směru, čímž jest dána t. zv. formální determinace takovéto aplikační činnosti.
Kubeš zkoumá pak zevrubně mínění vynikajících autorů na žaloby z obohacení a příslušné judikatury nejvyššího soudu čsl. a po rozboru příslušných norem o. z. o. dospívá k výsledku. Problém bezdůvodného obohacení je v platném právu vyřešen tak, že v čele stojí generální žaloba z bezdůvodného obohacení která podle doslovu § 1041 založena jest na principu obohacení ex tunc, interpretována pod aspektem § 7 ztrácí tento svůj ráz a tvoří přechodný útvar mezi obohacením ex tunc a ex nunc. Na ni navazují jednak případy §§ 1042 a 1043, jednak případy kondiční (§§ 1431—1437). Tímto řešením zhostil se autor velmi čestně svého úkolu a podává dále demonstrativní výčet některých ustanovení o. z. o. a jiných zákonů, v jejichž skutkové podstatě vystupuje obohacení.
Část třetí sleduje princip obohacení ve francouzském Code civil, v osnově obč. zák. hessenského, v něm. a švýcarském právu.
Část čtvrtá je věnována povšechné kritice principu obohacení v osnově čsl. občanského zákoníku a občanského zákoníka polského. Odnášíme si přesvědčení, že čsl. redaktorům nepodařilo se problém obohacení vyřešiti, protože se obmezili jednak na pouhou revisi starého zákoníku, jednak, nepřijavše Sedláčkova názoru na problém obohacení, řeší otázku podle panujícího názoru — pokud ji vůbec revidují — který není bezvadný. Bude zde platit Goetheovo: »Es erbt sich Recht und Gesetz, wie eine ewige Krankheit.« V tomto ohledu stojí polská osnova (dílo Koschembahra-Lyskowského) výš. Dlužno litovati, že Kubeš dodav jisté sensace svému spisku tím, že bude kritisovati obč osnovy, najmě čsl., s hlediska Loevensteinova pojmu maximálního relativního čistého výnosu (Loevenstein. O jednotnou konstrukci finanční vědy, str. 21 n.), při čemž výnosem bude harmonicky dokonalý člověk a národ, očekávání naše v tomto ohledu nesplnil.
Celkem jest spis Kubešův neobyčejně cenným a duchaplným příspěvkem k problému obohacení. Vedle toho má svou hodnotu časovou a kritisuje osnovu nového obč. zák.
Karel Jelínek.

Citace:

JUDr. Vladimír Kubeš: Příspěvek k nauce o žalobách z obohacení.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 5, s. 178-179.