Čís. 6300.

Předpis §u 92 nařízení ze dne 23. listopadu 1905, čís. 176 ř. zák. platí pro podniky, na něž se vztahuje, bezpodmínečně a nelze jeho platnost vyloučiti ani znaleckým nebo jiným posudkem. Předpisu tomu není vyhověno tím, že zaměstnavatel měl brýle skutečně ve svém závodě, nýbrž bylo na něm, postarati se o to, by dělníci jich skutečně použili.
(Rozh. ze dne 21. září 1926, Rv II 232/26.)
Žalobce, zaměstnaný u žalovaného zámečnického mistra, byl při práci těžce poraněn na oku odlétnuvším kouskem železa. Žalobní nárok na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
V žalobě opíral žalobce nárok na náhradu škody z úrazu, který utrpěl dne 28. května 1924 jako učeň při práci v podniku žalovaného, o tvrzení, že žalovaný zavinil jeho úraz hrubým opomenutím, jelikož ve svém závodě neměl ochranných masek a brejlí, ač jest povinen je míti. Žalobce měl tu zřejmě na mysli předpis §u 92 nařízení ze dne 23. listopadu 1905, čís. 176 ř. zák., jímž vydány byly na základě §u 74 zákona ze dne 8. března 1885, č. 22 ř. zák., kterým byl změněn a doplněn živnostenský řád, všeobecné předpisy na ochranu a zdraví pomocných dělníků. Podle §u 1 tohoto nařízení jest těchto předpisů naprosto (»unbedingt«) dbáti — Čís. 6300 —
1311
při živnostenských závodech ve smyslu §u 25 ž. ř., které budou schváleny po dni, kdy nařízení počne působiti, t. j. podle §u 2 po 1. lednu 1906. Bylo tudíž především věcí nižších soudů, by zjistily — i když žalobce neučinil v tom směru výslovného návrhu, — zda předpisy nařízení platí i pro podnik žalovaného, čili nic. V kladném případě musel by žalovaný ve svém živnostenském závodě naprosto šetřiti i předpisů bodu 92 nařízení, jenž nařizuje, by dělníci, jichž zrak následkem jejich zaměstnání může býti ohrožen parami, žíravinami nebo horkými tekutinami, střepinami, žhavými nebo roztavenými hmotami, byli opatřeni ochrannými brejlemi, ochrannými stínítky neb obličejovými maskami. Nižší soudy vyslovily ovšem na základě zprávy živnostenského inspektorátu v Brně, dále na základě zprávy ústavu mechanické technologie české vysoké školy technické v Brně a na základě posudku znalce, že použití zmíněných ochranných prostředků se nevztahuje na kovářské práce toho druhu, jež se konají v podniku žalovaného, zejména ne na rozsekávání železné tyče, při němž se přihodil žalobcův úraz, a že naopak by bylo použití ochranných brejlí při takové práci pro pracujícího ještě nebezpečnější, poněvadž prudce odlétnuvší kus železa by brejle pravděpodobně rozbil a vrazil střepy do oka. Z toho vyvozují nižší soudy, že není příčinné souvislosti mezi tvrzeným opomenutím žalovaného a žalobcovou škodou. Než zmíněný předpis platí pro podniky, na něž se vztahuje, bezpodmínečně, proto jeho platnost nemůže býti vyloučena ani znaleckým nebo jiným posudkem. Že šlo v tomto případě o práci, při níž zrak žalobcův mohl býti ohrožen střepinami, vyplývá již z toho, že žalobce skutečně utrpěl úraz na oku odlétnuvší střepinou. Porušil-li však žalovaný zákon, nebo předpis, který snaží se zabrániti nahodilému poškození, ručí podle §u 1311 obč. zák. za každou újmu, která by jinak nebyla nastala. Žalovaný neučinil, jak se oba nižší soudy domnívají mylně, povinnosti bodem 92 cit. nařízení mu uložené zadost již tím, že ve své dílně skutečně měl ochranné brejle, že říkal každému u něho nastupujícímu učni, že těchto brejlí může použíti, že i žalobce o nich věděl a mohl jich tudíž použíti. Předpis bodu 92 zmíněného nařízení ukládá žalovanému, by své dělníky při pracech tam uvedených opatřil ochrannými brejlemi (»sind auszustatten«), а k tomu nestačí, že takové brejle pouze má ve své provozovně, nestará se však, by dělníci, je-li toho třeba, také jich skutečně použili. Příčinná souvislost mezi opomenutím žalovaného a úrazem žalobcovým byla by vyloučena, kdyby bylo zjištěno, že by se byl úraz přihodil i v tom případě, kdyby byl žalobce býval opatřen předepsanými brejlemi, nebo že by použití takových brejlí bylo nebezpečenství pro jeho zrak dokonce ještě zvýšilo. V této příčině zjistil soud prvé stolice, že by bylo použití ochranných brejlí při práci, jakou konal žalobce, pro pracujícího ještě nebezpečnější, nepovšiml si však, že zpráva ústavu mechanické technologie české vysoké školy technické v Brně, o niž soud opírá toto zjištění, připouští možnost tohoto nebezpečenství pro pracujícího v případě použití ochranných brejlí v provedení, jak se obyčejně vyskytují v menších dílnách, poněvadž — jak se ve zprávě praví — prudce odlétnuvší kus železa by brejle pravděpodobně rozbil a vrazil střepiny skla do oka. Při výslechu znalce ukázal však žalovaný znalci ochranné brejle, opatřené slídou, kterou dal, jak uvedl při svém výslechu jako strana, zasaditi do brejlí, poněvadž sklo bylo puklé. Otázkou, zda by použití ochranných brejlí bylo zvyšovalo nebezpečí pro zrak žalobcův i tehdy, kdyby brejle nebyly opatřeny sklem, nýbrž slídou, se však nižší soudy vůbec nezabývaly a neučinily v tomto směru žádných zjištění. Dovolání žalobcovo jest tedy v tomto směru, pokud uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §u 503 č. 4 c. ř. s. opodstatněno.

Citace:

č. 6300. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 274-276.