Čís. 4011.

Smlouva pojišťovací jest uzavřena teprve doručením pojistky pojištěnci, nelze-li z okolností nepochybně usuzovati na dřívější uzavření. Smlouva pojišťovací předpokládá pravidelně ku své platnosti nejistotu o pojistné příhodě.
(Rozh. ze dne 24. června 1924, Rv I 676/24.)
Žalobce sepsal návrh, jímž se pojišťoval u žalované pojišťovny proti povinnému ručení za škody, jež by jeho psem byly způsobeny, dne 26. září 1921; návrh došel žalované dne 1. října 1921; pojistka byla doručena žalobci dne 29. října 1921. Dne 24. října 1921 pokousal pes Otokara M-а, následkem čehož vznikly žalobci výlohy, jichž náhrady se domáhal na žalované. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl v podstatě proto, že smlouva pojišťovací stala se pro obě strany závaznou teprve doručením pojistky žalobci dne 29. října 1921 ve smyslu ustanovení čl. 9 vš. poj. podm. a § 884 obč. zák. a nemůže se proto vztahovati na úraz, který se stal 24. října 1921, a o němž žalovaná, vyhotovujíc pojistku, vědomosti neměla. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobcem jedině uplatňovaný dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. není opodstatněn. Sám dovolatel shledává správným náhled odvolacího soudu, že pojišťovací smlouva stala se hotovou teprve doručením pojistky, avšak dle názoru dovolatelova teprve tehdy, kdyby nebylo okolností, na jejichž právní význam poukazuje. V té příčině má dovolatel za to, že přijetí návrhu stalo se konkludentními činy žalované již dříve, tedy před doručením pojistky agentem, neboť žalovaná pojišťovna přijala prý od žalobce premii, kterou zaplatil jejímu agentovi D-οvi již 22. října 1921 a vydala žalobci pojistku, která stanoví, že počátkem pojištění jest den 1. října, kterýžto den jest prý totožným se dnem, kterého návrh žalobcův, podaný dne 26. září 1921, žalovanou stranu došel. Kromě toho považuje dovolatel za konkludentní čin, že žalovaná pojišťovna zaslala dovolateli nový dotazník, jímž měla býti a to popisem zjištěna totožnost psa, což by nemělo pro pojišťovnu významu, kdyby pojištění uzavříti nechtěla. Než žádné z těchto okolností nelze přiznati onu logickou nutnost (§ 863 obč. zák.), s kterou by bylo z nich usouditi na vůli žalované, že chce přijati návrh žalobcův již před vystavením pojistky a jejím doručením. Zaplacení premie před vystavením pojistky bylo toliko jednostranným projevem vůle žalobcovy, že chce smlouvu uzavříti, nelze však počinu tomu přiložiti význam projevu pojišťovatele, rozličného od osoby agenta, který již návrh pouze přijal, a poněvadž o něm sám rozhodnouti nemohl, návrh ten pojišťovně teprve k přijetí předložil. Stejně nelze ze zaplacení první premie k ruce agenta, který ostatně, jak bylo zjištěno, pojišťovnu o tom ani neuvědomil, takže tato před vystavením pojistky o zaplacení premie ani nevěděla, — učiniti jakýkoliv uzávěr na vůli pojišťovny. Významnější okolností jest již ustanovení počátku 10leté doby pojištění ku dni 1. října, ačkoliv pojistka vystavena byla teprve dne 27. října. Než ani tato okolnost nemá význam konkludentního činu pro posouzení otázky, v kterém okamžiku byla smlouva uzavřena. Dovolatel poukazuje sice správně k tomu, že byl by poškozen ve svém právu na nezkrácené 10leté trvání smlouvy, kdyby takovýmto ustanovením počátku doby pojištění přede dnem uzavření smlouvy zkrácena byla celková doba pojištění, když mu premie i za dobu, o kterou byl zkrácen, byla počítána. Avšak toto počínání pojišťovny, která snad protahuje přijetí návrhu pojistníka na jeho případnou škodu а k vlastnímu prospěchu, jest spíše projevem této snahy, nikoliv však projevem vůle, že chce uzavříti smlouvu ještě před vystavením pojistky. Konečně nemá ani nový dotazník, který předložil agent D. žalobci k vyplnění a podpisu teprve dne 22. října, ačkoliv mu byl zaslán již asi 14 dnů dříve, takže onen průtah shora naznačený byl spíše jím, než pojišťovnou zaviněn — významu konkludentního činu ve smyslu již naznačeném, neboť dotazník vztahoval se »k návrhu« žalobcovu a znamenal pouhé doplnění návrhu ve smyslu čl. 8 poj. podmínek. Odpadne-li takto právní význam těchto okolností po rozumu §u 863 obč. zák., zbývá ve smyslu další dovolací výtky toliko úvaha o tom, zda jest rozsudek odvolacího soudu právně mylným i v té příčině, že dle něho »událost« nastala před hotovostí smlouvy a že dovolatel o události již před hotovostí věděl a pojišťovna před hotovostí o ní nevěděla. Než vzhledem k tomu, že odvolací soud zcela správně vycházel z názoru, že smlouva uzavřena byla teprve doručením pojistky žalobci agentem pojišťovny dne 29. října 1921, nelze jinak než schváliti také další názor odvolacího soudu, že událost ze dne 24. října 1921 nenastala po počátku pojišťovacího poměru, takže podle čl. 4 poj. podmínek a podle §u 1291 obč. zák. ručení pojišťovny v tomto případě jest vyloučeno. Odůvodňovati zamítavý výrok také ještě poukazem na ustanovení §u 7 odstavec druhý poj. ř., který dosud ostatně ani ještě neplatí, není zapotřebí, poněvadž podle stavu věci nelze mluviti o pojištění zpětném, t. j. o pojištění proti příhodě již nastalé, pokud arci jsou účastníci v nejistotě aspoň subjektivní, totiž pokud jim není ještě známo, zdali se příhoda dostavila čili nic. (Viz o tom Hermann-Otavský, Soukr. pojišť. právo str. 62). Stačí připomenouti, že pravidelná smlouva o pojištění jako smlouva odvážná (§ 1288 obč. zák.) předpokládá ku své platnosti nejistotu o pojistné příhodě, a že s touto zásadou pojišťovacího práva jsou oba rozsudky nižších stolic v plné shodě.

Citace:

č. 16290. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 155-160.