NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7481 až 7482 —
Čís. 7482.

Zemřel-li žalovaný manžel za sporu o rozvod manželství od stolu a lože, nelze vysloviti rozvod, aniž se zabývati otázkou viny na rozvodu. Po manželově smrti neplatí již § 1264 obč. zák.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1927, Rv I 283/27.) — Čís. 7482 —
Manželka žalovala manžela o rozvod manželství od stolu a 1ože z viny žalovaného a o placení výživného za dobu od 1. května 1923 do 28. září 1924. Manžel podal na manželku žalobu o rozvod manželství od stolu a lože a žalobu o rozluku manželství. Za řízení v prvé stolici žalovaný manžel zemřel. Žaloba manželky byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V otázce rozvodu správně uznaly nižší stolice, že nelze vysloviti rozvod, když manželství bylo již zrušeno smrtí žalovaného za sporu a že následkem toho nelze se vysloviti ani o vině na rozvodu, ačkoliv se obě nižší stolice touto vinou aspoň v důvodech obšírně zabývají, ovšem neprávem. Byl by v tom rozpor, když rozvod nemá místa, přece stanoviti vinu na něm, tedy na něčem, co nenastalo a proto právem § 6 říz. ve věcech manž. nařizuje, že se má o vině nalézti jen, když se rozvod vysloví. Míní-li dovolání, že lze přihlížeti jen k skutečnostem nastavším do podání žaloby, že tedy smrt manžela za sporu nemá na rozhodnutí vlivu, nýbrž že se forma výroku přizpůsobí stavu nastavšímu za sporu, že prý se vysloví nevina manžela pozůstalého a tím bude nepřímo zjištěna vina zemřelého manžela na rozvodu, je to nejen nelogické, odporujíc nezvratné skutečnosti, že, když není manželství, není ani možnosti jeho rozvodu, jenž se nemůže vztahovati nazpět, nýbrž vždy působiti jen ode dne, kdy byl soudně vysloven, a přehlížejíc ostatně, že vyslovením neviny jednoho manžela není ještě vyslovena vina druhého, ale je to také, a to je hlavní, úplně bezúčelné; neboť po manželově smrti neplatí již § 1264 obč. zák., jak tomu dovolání chce, protože i vyslovený rozvod působí též co do otázky manželčina výživného jen do manželovy smrti, jak je to přirozené a jak to výslovně vytýká nař. dv. vál. r. ze dne 7. července 1847 F. 906 čís. 32 sb. z. v., řkouc, že závazek k vybývání výživného z rozsudku nebo narovnání pomíjí smrtí zavázaného a jest případný další nárok uplatňovati proti pozůstalosti. Tu jsou totiž zvláštní předpisy, které otázku výživného proti pozůstalosti upravují, totiž § 796 a 759 obč. zák. n. zn., které tvoří zvláštní právní důvod. Doložiti jen sluší, že, kdyby manželka byla měla vinu na rozvodu, kdyby k němu bylo došlo, je její postavení podle předpisů těch nepříznivé a proto je pro takovou manželku (za jakou odvolací soud uznal i žalobkyni, ač, jak řečeno, neměl se tou otázkou obírati) vlastně lépe, když otázka rozvodu a viny se nerozebírá. Je-li to však pro ni nepříznivé, je to pro pozůstalost příznivé a tento zájem pozůstalosti zákon chrání v druhém odstavci § 759 obč. zák., řka, že právo dědické a právo na přední odkaz, jakož i (§ 796) právo na slušnou výživu z pozůstalosti jest odepřeno manželce z její viny rozvedené a manželce, na kterou manžel už žalobu o rozvod nebo rozluku z její viny podal, раk-li že se žalobě vyhoví. To je výjimka, kde i po rozvázání manželství smrtí lze rozsudek na rozvod vydobýti, tato výjimka však právě pro svou výjimečnou povahu nemůže býti rozšiřována a, an ji — Čís. 7483 —
zákon jen ve prospěch zůstavitele nebo jeho pozůstalosti přiznal, i pozůstalému býti přiznávána. Byla by tedy toliko žaloba podaná žalovaným na žalobkyni a jeho žaloba o rozluku rovněž z viny žalované mohla po případě dále býti sledována, naopak ale žalobkyně je na scestí, snažíc se to činiti se svou žalobou, kdežto by jí podle § 796 obč. zák. příslušelo proti pozůstalosti slušné výživné ovšem jen, pak-li se jí »nedostává«, kdyby se otázkou rozvodu a viny nehýbalo. Co se však týče výživného na dobu života žalovaného, t. j. od 1. května 1923 do 28. září 1924, která spadá z menší části před podání žaloby o rozvod a celým volným zbytkem doby do sporu o ní, jeví se nárok na toto výživné jako nárok na prozatímní opatření podle § 382 čís. 8 ex. ř., z něhož, když žaloba o rozvod zamítnuta, nelze učiniti nárok žalobní. Zda a pokud však přísluší žalobkyni výživné po čas sporu, tedy prozatímní výživné, o tom bylo už právoplatně rozhodnuto v cestě prozatímního opatření usnesením prvního soudce ze dne 11. prosince 1923, nemůže tedy žalobkyně žádati zvýšení jeho vůbec, nehledě ani k tomu, že není k tomu pravým prostředkem žaloba.

Citace:

č. 7482. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 448-450.