Měna.

I. Peněžní hospodářství vyžaduje, aby byla dokonale organisována podstatná jeho složka, t. j. výdej a oběh platidel uznávaných a všeobecně přijímaných, které jsou sprostředkovately směny a měřítkem hodnoty. Tato organisace je úkolem státní výsosti, je to měnová výsost státu. Jí náleží, aby organisovala měnu, t. j. v širším slova smyslu, aby stanovila platnou peněžní soustavu. Pojem měny je především pojmem právním, týká se zmíněné organisace platebního styku, znamená v širším slova smyslu peněžní soustavu v určitém státě platnou.
Určiti platnou peněžní soustavu znamená stanoviti jednak měnovou jednotku a jednak organisovati oběh peněz, t. j. platidel, která jsou v určitém vztahu k měnové jednotce.
Měnová jednotka je základem měnové soustavy a podle toho, jakým způsobem je určena a ještě podle některých znaků jiných rozlišují se pak různé soustavy měnové.
O měně mluví se dále v užším slova smyslu. Tak pokládají někteří za měnu onen druh peněz (platidel), který je každý povinen přijímati při placení dluhu a tedy i stát sám, a u kterého nemůže býti již žádáno, aby byl zaměněn za některý jiný druh peněz. Jde tu tedy o t. zv. platidla definitivní na rozdíl od platidel, u nichž může býti ještě požadováno, aby byla proměněna v téže měnové soustavě za platidla jiná. Engliš ve svém „Národním hospodářství“ definuje měnu jako druh peněz, který je v tom kterém státě každý povinen při placení dluhu přijímati, při čemž zahrnuje sem jak peníze, u nichž tato povinnost je přijímati jest neomezena, tak i peníze, u kterých jest omezena jen na určitý počet kusů (dříve zvány t. zv. peníze provisorní). Pojem měny v užším slova smyslu, jakožto peníze povahy zcela definitivní, kryje se s pojmem t. zv. peněz měnových, kdežto pojem Englišův kryje se spíše s pojmem zákonného platidla. Vzhledem k tomu, že měnový vývoj v převážné většině států dospívá k tomu, že z oběhu se vyřazují plnohodnotné mince, že zastavuje se volná ražba těchto mincí, nebyla by pro pojem měny ve smyslu definitivního platidla konkretní náplň, a tak lze potom pojem měny v užším slova smyslu chápati s Englišem jakožto druh peněz, který je každý povinen přijímati při placení dluhu, bez rozdílu, do jaké míry jest u jednotlivých platidel tato povinnost číselně omezena.
Základem měnové soustavy je měnová jednotka, která je současně obecnou peněžní jednotkou v zemi. Podle určení měnové jednotky rozdělují se měnové soustavy na měny papírové a na měny kovové. Měnovou jednotkou rozumíme při tom onu minci (peníz), kterou zákon prohlašuje za jednotku při povinném placení. Papírové měny jsou ony, u kterých tato měnová jednotka je určena bez vztahu k určitému množství drahých kovů. Čisté papírové měny jsou řídkou výjimkou, vyskytují se jen hlavně v dobách neuspořádaných poměrů měnových, kdy původní měna byla znehodnocena. Pravidlem jest měna kovová, t. j. ona soustava měnová, ve které měnová jednotka je zákonem vyjádřena jakožto určitá část drahého kovu. Soustava kovových měn rozděluje se opět na měny zlaté, měny stříbrné a měny dvojité. Zlatou měnou nazýváme v nejširším slova smyslu měnu, jejíž jednotka je zákonem určena jako částečka zlata. Obdobně platí to o měně stříbrné. U dvojité měny je měnová jednotka definována současně v poměru ke dvěma kovům, jejichž hodnota je zákonem uvedena v pevnou relaci. Dvojité měny, jejichž soustava se neosvědčila, prakticky dnes nikde se nevyskytují. Také soustava stříbrné měny je zatlačována do pozadí, hlavně v souvislosti s trvalým poklesem ceny stříbra. A tak nejvíce rozšířenou, téměř všeobecně platnou měnovou soustavou je dnes měna zlatá. Avšak pojem „měna zlatá“ není pojmem jednoznačným, nýbrž rozpadá se podle různých dalších znaků na různé druhy zlatých měn. Základem soustavy zlaté měny jest, jak bylo uvedeno, vyjádření měnové jednotky ve zlatě. Podle dalších znaků rozděluje se soustava zlaté měny hlavně na tyto způsoby:
1. úplná zlatá měna,
2. měna se zlatým jádrem,
3. zlatá měna devisová.
Při úplné zlaté měně obíhají zlaté mince, platí volná ražba a směnitelnost bankovek za zlato. Při měně se zlatým jádrem zlaté mince neobíhají, nýbrž zlato je soustředěno u cedulové banky; trvá směnitelnost bankovek za zlato (nikoliv ovšem za zlaté mince). Zlatá měna devisová konečně vyznačuje se tím, že zpravidla není v oběhu zlatých mincí, do úhrady zlaté vedle kovu počítají se buď úplně neb do určité výše devisy, a bankovky jsou směnitelny vedle zlata rovněž za devisy. Vývoj zlaté měny v posledních letech přinesl ještě další různé nuance v tomto oboru, které týkají se na př. složení zlaté úhrady a způsobu směnitelnosti, zvláště od jakého obnosu minimálního povinnost směnitelnosti nastává. Vývoj vede však k tomu, že z oběhu jsou zlaté mince úplně zatlačovány a že zlato se soustřeďuje u cedulových bank, takže převládající měnovou soustavou stává se nyní měna se zlatým jádrem a zlatá měna devisová. Podle toho, je-li zavedena právní povinnost směnitelnosti bankovek za zlato či nikoliv, lišíme zlatou měnu formální a efektivní.
Při organisaci měny, zvláště při organisaci oběhu platidel, musí péče státu směřovati k tomu, aby tato organisace byla taková, že by pokud možno, pokud jde o technickou stránku, zajišťovala měnovou stabilitu. Historický vývoj vede k tomu, že jiné zásady platí zpravidla pro organisaci oběhu mincí a jiné pro organisaci oběhu papírových platidel. Oběh mincí ponechává si stát zpravidla přímo sám a sám jej spravuje; naproti tomu organisaci oběhu papírových platidel svěřuje stát zvláštnímu orgánu, na který přenáší část své měnové výsosti; tímto orgánem je zpravidla cedulová banka, která dostává od státu privilegium emise papírových peněz. (O tom viz blíže heslo Národní banka Československá.) Co do druhu platidel rozlišují se mince na mince kurantní a na mince drobné. Za kurantní mince označují se ony, jejichž vnitřní obsah kovový odpovídá jejich nominelní hodnotě a které jsou neomezeným platidlem definitivním. Mince drobné naproti tomu svou skutečnou hodnotou látkovou nedosahují zpravidla zdaleka hodnoty nominelní a povinnost je přijímati bývá hlavně v soukromém styku, pokud jde o množství, omezována. Jak bylo již uvedeno, směřuje vývoj k tomu, že přestávají býti raženy mince kurantní a téměř všude jsou v oběhu pouze mince drobné.
Hlavní rozlišení u peněz papírových je na státovky a na bankovky. Státovka je cenným papírem, který stát prohlásil za právní platidlo a dal mu platnost peněžní jednotky (mají nucený oběh). Naproti tomu bankovka je cedulovou bankou na majitele znějící vydaný poukaz bezúročný, ve kterém banka slibuje výplatu kovem neb devisami. Na rozdíl od bankovky má státovka úhradu v liberaci. Pravidlem v měnové soustavě jsou bankovky. Státovky jsou nejčastěji výpomocí z nouze během války a jiných mimořádných poměrů a jsou brány opětně z oběhu po zlepšení finančních a hospodářských poměrů.
II. Při vzniku čsl. státu byla v Československu zákonným platidlem rakousko-uherská koruna, zavedená zákonem ze dne 2. 8. 1892, č. 126 ř. z., jakožto měna zlatá (bez právní povinnosti směnitelnosti tedy měna formální), která však za války byla znehodnocena v důsledku inflačních opatření. Tato měnová soustava byla v prvních měsících státu ponechána až do okamžiku, kdy provedeným okolkováním obíhajících bankovek, vydaných Rakousko-uherskou bankou, vznikla fakticky československá koruna jako samostatná měnová jednotka. Stalo se to 25. 2. 1919 o 12. hod. noční úplnou uzávěrou hranic Československa a na to provedeným okolkováním bankovek Rakousko-uherské banky, které obíhaly na území československá; toto okolkování bylo provedeno ve dnech 3.—9. 3. 1919 a neokolkované bankovky přestaly počínajíc 10. 3. 1919 býti zákonným platidlem na území Československého státu, takže veškeré závazky před okolkováním na území Československého státu vzniklé a zde v korunové měně splatné, měly se plniti v okolkovaných bankovkách. Právní důsledky okolkování byly provedeny zákonem ze dne 10. 4. 1919, č. 187/1919 Sb. Tento zákon stanovil, že měnová jednotka pro oblast Čsl. státu je koruna československá (ve zkratce Kč), že právo vydávati v oblasti Čsl. státu platidla a raziti mince přísluší, až na další zákonné ustanovení, výhradně státu. Dále se stanovilo, že bankovky okolkované, resp. označené ve smyslu zák. č. 84/1919 Sb. jsou zákonným platidlem a stát i kdokoliv jiný je povinen přijímati je při placení ve jmenovité hodnotě. Tím zavádí tedy právně Československo svou samostatnou měnu a to měnu papírovou. Stanoven byl současně rekurentní vztah nové měny k rakousko-uherské měně a to tak, že při placení závazků splatných v oblasti Čsl. státu platí se v Kč, při čemž 1 Kč se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou.
Papírová měna v Československu zavedená nebyla zprvu zákonem stabilisována a prodělala řadu kursových výkyvů. Počínajíc r. 1923 podařilo se kurs Kč ustáliti fakticky a novela k zákonu o cedulové bance č. 102/1925 Sb. předvídá zákonnou stabilisaci měnovou, která byla spojena se zřízením akciové banky cedulové. Tato zákonná stabilisace byla provedena způsobem nepřímým a to tím, že podle čl. III. novely uložena byla bance povinnost pečovati o udržení poměru Kč k plnohodnotným zlatým měnám cizím na úrovni posledních dvou let (důvodová zpráva k tomuto zákonu vykládá autenticky zmíněný stabilisační poměr Kč k plnohodnotným zlatým měnám cizím tak, že uvádí 100 Kč = 2,90—3,03 $). Když Národní banka Československá vstoupila v účinnost dnem 1. 4. 1926, nabylo toto ustanovení působnosti, takže od té doby čsl. měna je měnou papírovou stabilisovanou zákonem a uvedenou způsobem nepřímým v poměr ke zlatu.
Na podkladě tohoto skutečného poměru koruny ke zlatu, jak se ustálil během několika roků, byla pak zavedená zlatá měna opatřením Stálého výboru Národního Shromáždění ze dne 7. 11. 1929, č. 166/1929 Sb. Tímto opatřením zavádí se v Československu zlatá měna ve formě měny zlaté devisy. Koruna československá je zákonem určena jakožto rovna 44,58 mg ryzího zlata a Národní banka Československá jest povinna na této úrovni udržovati kurs svých bankovek a může býti za opomenutí této základní své povinnosti činěna zodpovědnou. Zlatá měna tímto opatřením zavedená není dosud zlatou měnou efektivní, poněvadž nebyla zavedena směnitelnost bankovek, nýbrž zatím je zlatou měnou formální. Sice § 3 zmíněného opatření ustanovuje, že banka jest povinna směnovati své bankovky podle své volné úvahy buď za zlato v poměru 1 Kč = 44,58 mg ryzího zlata, nebo za plnohodnotné zlaté devisy za denní kurs Pražské peněžní bursy, avšak nejméně ve množství, které se rovná ceně aspoň 12 kg ryzího zlata; týž paragraf ustanovuje v odst. 1., že banka jest povinna kupovati u svého hlavního ústavu v Praze a u filiálek, které k tomu určí, zlato v poměru 1 Kč za 44,58 mg ryzího zlata, nabídne-li je prodavač ve množství nejméně 12 kg ryzího zlata, a má právo při takovém nákupu sraziti si toliko zkušebné a podle sazeb státní mincovny stanovené ražebné. Odst. 3. tohoto paragrafu však praví, že dobu, kdy vůbec tato zákonná povinnost v odst. 1. neb 2. vyslovená má nastati, nebo pokud nastalá již povinnost má býti dočasně omezena neb co do množství změněna, určí po dohodě s bankou vláda zvláštním nařízením. Bankovky Národní bankou Československou vydávané jsou zákonným platidlem.
Zákon obsahuje též ustanovení § 4. a 5. o ražbě zlatých 100-korun; avšak podle odst. 6., § 4., celková úprava 100-koruny, jakož i doba, kdy počne státní mincovna s ražbou této mince na účet státu a kdy bude přípustna neomezená ražba také na účet soukromý, budou určeny vládním nařízením.
Jelikož budoucí směnitelnost je možna jak za zlato, tak za devisy a jelikož dále zlatá úhrada cedulové bance předepsaná může až do poloviny se skládati z devis, je naše měna měnou zlaté devisy, zatím pouze formální a bez oběhu zlatých mincí.
O organisaci administrace měnové včetně oběhu mincí a platidel papírových srov. heslo „Národní banka Československá“ a „Mince“.
Ant. Basch.
Slovník veřejného práva českosl. 38

Citace:

JINDŘICH, X. Společnost národů a mezinárodní úřad práce. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 5, s. 192-192.