NPD documents search: Váž. tr., 12 (1930)

Čís. 3893.

Rozhodnutí nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího, odmítající zmateční stížnost (odvolání) podle čl. 4 odst. 3 nař. čís. 17/1926, jest konečným právoplatným rozhodnutím; opětné vyřízení odmítnutých opravných prostředků jest vyloučeno; ministerstvo spravedlnosti nemůže změniti ani rušiti ono rozhodnutí (§ 7 zák. čís. 122/1920).
(Rozh. ze dne 11. června 1930, Zm I 639/29-4.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací odmítl usnesením ze dne 20. prosince 1929, Zm I 639/29-1 zmateční sížnost a odvolání obžalovaného z těchto důvodů: Právo používati při podáních jazyka jiného než státního přiznáno jest ustanovením § 2 zákona z 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. a čl. 14 nařízení z 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. jen československým státním občanům, a to jen za dalších zákonných předpokladů tamže uvedených, jak již nejvyšší soud opětovně rozhodl.
Stěžovatel jest podle oznámení a svého vlastního údaje příslušný do N. v Bavořích, tedy cizinec. Poněvadž stěžovatel učinil svá podání právním zástupcem v jazyku německém, nehodějí se podle předpisu čl. 4 odst. 3 nař. čís. 17/26, by o nich bylo po zákonu zahájeno jednání, a byla odmítnuta.
Do tohoto usnesení stěžoval si obžalovaný k presidiu nejvyššího soudu, jež jeho stížnosti rozhodnutím ze dne 3. února 1930 nevyhovělo. Do rozhodnutí presidia nejvyššího soudu stěžoval si obžalovaný k ministerstvu spravedlnosti, jež jako dohlédací úřad podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. výnosem čís. 6464/30 zrušilo napadené usnesení presidia nejvyššího soudu a uložilo mu, by meritorně rozhodlo o stěžovatelově stížnosti do usnesení nejvyššího soudu z 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1. Presidium nevyhovělo po té stížnosti usnesením ze dne 26. února 1930 proto, že opravné prostředky byly usnesením nejvyššího soudu z 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1 odmítnuty v poslední soudní stolici a právoplatně (důvody uvádí níže citovaný výnos ministerstva spravedlnosti čís. 10154/30). Do tohoto usnesení stěžoval si obžalovaný znovu k ministerstvu spravedlnosti, jež výnosem čís. 10154/30 změnilo napadené usnesení v ten smysl, že se zrušuje usnesení nejvyššího soudu z 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1, pokud jím byla zmateční stížnost a odvolání stěžovatelovo odmítnuto, a že jest nejvyšší soud povinen tuto zmateční stížnost a odvolání přijmouti a nehledě k uplatněnému důvodu odmítnutí o nich po zákonu rozhodnouti. Odůvodnění: Ministerstvo spravedlnosti zrušilo výnosem z 19. února 1930, č. j. 6464/30 rozhodnutí presidia nejvyššího soudu z 3. února 1930, č. j. Pres. 175/30 a uložilo mu, by meritorně rozhodlo o stěžovatelově stížnosti do usnesení nejvyššího soudu z 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1. Presidium nevyhovělo poté stížnosti proto, že prý zmateční stížnost a odvolání byly usnesením nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího z 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1 odmítnuty a odmítnutí opravného prostředku, které se stalo v poslední soudní stolici, má za následek pravomoc soudního rozhodnutí a nelze se již prý vraceti k opětnému vyřízení věci právoplatně rozhodnuté, která nemůže býti dotčena pozdějším administrativním opatřením presidia nejvyššího soudu jako úřadu správního (§§ 96, 98 úst. list.). Nemohlo proto prý býti presidiem nejvyššího soudu učiněno žádné další opatření (článek 96, odst. 3., jaz. nař.). Presidium nejvyššího soudu jest tu patrně v právním omylu. Usnesení nejvyššího soudu z 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1 obírá se jen jazykovou otázkou podání a byla zmateční stížnost a od- volání stěžovatelovo podle čl. 4, odst. 3., jaz. nař. odmítnuto jenom proto, že od stěžovatele, příslušníka cizího státu, byla podána v německém jazyku. Jde tu ryze o spor o užití jazyka. Takové spory přikázal § 7 jaz. zák. jedině a výlučně k rozhodnutí dohlédacím správním úřadům; tím bylo tudíž konečné rozhodování o jazykových otázkách odňato vůbec soudům a tedy i nejvyššímu soudu. Předpis čl. 4 jaz. nař. jest provedením ustanovení jazykového zákona. Usnesení podle něho vydané jest podrobeno jako každé jiné usnesení a rozhodnutí v jazykových věcech, třebaže bylo vydáno soudem, aneb i nejvyšším soudem jako poslední soudní stolicí, opravným prostředkům § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. Je-li však vyhrazeno dohlédacím správním úřadům rozhodovati o všech jazykových sporech, nenabývá ani výrok soudu v takové otázce, která se stala spornou, právní moci, dokud neuplynula lhůta určená k stížnosti v čl. 96 jaz. nař. anebo dokud správní úřad nerozhodl právoplatně o podané stížnosti. Do té doby není také na dobro upraven právní poměr mezi stranami, neboť jednak není právoplatně rozhodnuta jazyková otázka podání nebo přednesu, jednak jest tu opravný prostředek nevyřízený věcně právě pro spornou jazykovou otázku. Mylný jest názor, že správním úřadům jest zakázáno § 96 úst. list. zasahovati i do rozhodování o ryze jazykové otázce soudy, když § 7 jaz. zák., zákona to rovněž ústavního, přikázal rozhodování sporů o užití práva přímo a výlučně těmto úřadům a § 96, odst. 2. úst. list. nad to ustanovil, že řešení sporů o příslušnost mezi soudy a úřady správními upravuje zákon, tu však by spor neměl ani vzejíti, hledíc k jasnému ustanovení § 7 jaz. zák. Považuje-li presidium nejvyššího soudu usnesení nejvyššího soudu z 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1 za konečné, přehlíží tyto předpisy a zasahuje samo do práva zaručeného ústavním zákonem dohlédacím správním úřadům. Ministerstvo spravedlnosti přiznalo již ve výnosu z 19. února 1930, č. j. 6464/30 stěžovateli právo podle § 2 jaz. zák. zaručené příslušníkům jazyka menšiny. Ministerstvo spravedlnosti odkazuje na tento výnos. Bylo proto důsledkem toho nutno usnesení nejvyššího soudu z 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1, pokud jím byly zmateční stížnost a odvolání stěžovatelovy odmítnuty, zrušiti a tím způsobem zjednati přiměřenou nápravu podle čl. 96 a 97 jaz. nař.
Presidium nejvyššího soudu předalo věc senátu nejvyššího soudu k dalšímu opatření. Senát nejvyššího soudu se usnesl, že trvá na tom, že zmateční stížnost a odvolání obžalovaného byly vyřízeny odmítnutím dne 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1 a že nemohou býti vyřízeny znovu.
Odůvodnění:
V řízení trestním jest podle čl. I. uvoz. zák. k trestnímu řádu ze dne 23. května 1873, čís. 119 ř. zák. tento trestní řád jediným předpisem pro řízení o zločinech, přečinech a všech jiných činech trestných, soudům k rozsuzování přikázaných, pokud jde o pořad soudních stolic a účinky právoplatných soudních rozhodnutí. Podle § 1 tr. ř. lze za činy soudům k rozsuzování přikázané trestati jen, předcházelo-li trestní řízení podle tohoto řádu trestního a na základě rozsudku, vyneseného příslušným soudem. Podle § 8 čís. 5, § 16 tr. ř. rozhoduje nejvyšší soud jako soud zrušovací o zmatečních stížnostech a v případě § 296 tr. ř. i o odvolání ve stolici poslední s platností konečnou, nechť opravné prostředky zamítne z důvodů meritorních či odmítne z důvodů formálních, na př. že se podle čl. 4 odst. 3 nař. čís, 17/26 nehodí, by o nich bylo po zákonu zahájeno jednání. I v tom případě jde o výkon soudcovské pravomoci, o akt judikatury. Podle tohoto platného trestního řádu, jediného to předpisu pro řízení trestní, není jiná vyšší soudní stolice nebo dokonce úřad správní, který by měl právo a moc, měniti nebo rušiti rozhodnutí nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího o zmateční stížnosti po případě i o odvolání. Nedopouští to ani zákon ani právní jistota a bezpečnost ve státě. Podle trestního řádu zamítnutím neb odmítnutím zmateční stížnosti (a odvolání) obžalovaného vchází odsuzující trestní rozsudek v moc práva. Tím okamžikem stal se vykonatelným a podle § 397 tr. ř. stát jako výsostný majitel veřejného juris puniendi nabyl nezadatelného práva na bezodkladný výkon nepodmíněně uloženého trestu a podle § 401 tr. ř. nemůže výkon trestu na svobodě přesahujícího jeden rok ani na krátkou dobu býti odložen. Tím okamžikem soukromý účastník získal podle § 378 tr. ř. v rozsudku neodňatelný mu exekuční titul, a tím okamžikem pozůstalost (dědicové) trestným činem usmrceného (Adama H-a) nabyli podle § 268 c. ř. s. konečný základ pro civilní spor, an jest civilní soud vázán obsahem právoplatného odsuzujícího rozsudku soudu trestního; jest to jejich jus quaesitum. Nejvyšší soud jako soud zrušovací trvá na tom, že není osobováním si práva příčícího se ústavnímu zákonu podle § 7 jaz. zák. čís. 122/1920, má-li své rozhodnutí vydané podle čl. 4 odst. 3 jaz. nař. čís. 17/26 za konečné vyřízení věci, ano nejde tu o spor o užití jazyka ve smyslu § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař., který vzejde teprve podáním jazykové stížnosti k dohlédacímu úřadu, nýbrž o konečné vyřízení podání nehodícího se, by o něm bylo jednáno meritorně, t. j. ve věci samé. Že by správní úřad rozhodující spor o užití jazyka podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. byl oprávněn zrušiti soudní rozhodnutí odmítající podání podle čl. 4 odst. 3 jaz. nař., nelze dovoditi z předpisů jazykových.Jazykové nařízení čís. 17/26 přikazuje správním úřadům v čl. 96 odst. 3 jen, by rozhodly co nejrychleji a nařídily případnou nápravu, která jest podle povahy věci ještě možná. Náprava však není možná, když byly zmateční stížnost a odvolání odmítnuty právoplatným a vykonatelným usnesením, rozhodnutím nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího. Nemožnost nápravy plyne jasně z toho, co svrchu uvedeno v odst. 1 a 2. Z toho také plyne zcela zřetelně, že již samo jazykové nařízení počítalo s pravoplatným odmítnutím podání jazykově vadného jako konečným jeho vyřízením, když omezilo pravomoc dohlédacích úřadů správních jen na případnou nápravu, pokud jest ještě možná podle povahy věci. Tu již podle povahy věci možná není. Rozhodnutí nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího ze dne 20. prosince 1929, č. j. Zm I 639/29-1, odmítající opravné prostředky obžalovaného, jest konečným právoplatným rozhodnutím soudu ve věci trestní a opětné vyřízení zmateční stížnosti a odvolání, právoplatně odmítnutých, jest vyloučeno.

Citace:

č. 3893. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 342-346.