NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 6291.

Nepřátelský úmysl ve smyslu § 152 tr. zák. je nepřímý úmysl podle druhé věty § 1 tr. zák. Stačí k němu úmysl čelící proti tělesné neporušenosti, ano i pouhý úmysl zle s někým nakládati.
Jeví-li se útoky proti témuž právnímu statku, vzniklé z jednotného zločinného rozhodnutí, místně i časově jako celek, jde o pouhé pokračování v trestném činu (delikt pokračovací), nikoli o více zvláštních trestných činů.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1938, Zm I 854/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle § 152 tr. z. a přestup
Trestní rozhodnutí XX. 25 kem nedokonaného lehkého ublížení na těle podle §§ 8, 411 tr. z., a to do té míry, že z rozsudku vyloučil výrok odsuzující pro přestupek podle §§ 8, 411 tr. z. a důsledkem toho i výrok o použití § 35 tr. z.; jinak zmateční stížnost zamítl.
Z důvodů:
Co se týče otázky subjektivní skutkové podstaty zločinu podle § 152 tr. z., nutno zmateční stížnosti připomenouti, že úmysl nepřátelský ve smyslu § 152 tr. z. je nepřímým zlým úmyslem podle druhé věty § 1 tr. z. a že tu podle ustáleného rozhodování stačí úmysl čelící proti tělesné neporušenosti, ano i pouhý úmysl s odpůrcem zle nakládati (rozh. č. 820, 2988 Sb. n. s.). Takový úmysl vyplývá jasně z rozsudkových zjištění, podle nichž obžalovaný do poškozeného D. nejen strčil takovým způsobem, že D. upadl na dlažbu, nýbrž také předtím třikráte hodil po něm kamenem.
Naproti tomu je zmateční stížnost v právu, pokud namítá, že v souzeném případě je vyloučen jak reální, tak ideální souběh zločinu podle § 152 a přestupku podle §§ 8, 411 tr. z. Posléz uvedený přestupek spatřuje rozsudek v tom, že obžalovaný hodil třikrát kamenem po D.; leč podle rozsudkových zjištění odehrál se souzený děj tak, že obžalovaný hodil třikráte kamenem po D. a že nezasáhnuv ho přiskočil k němu a strčil do něho tak, že D. upadl na zem. Z toho vysvítá, že tyto úkony se jeví jako celek, šloť o útoky směřující v bezprostřední časové a místní souvislosti proti témuž právnímn statku, totiž proti tělesné neporušenosti D., při čemž jednotlivé útoky vyšly z jednotného zločinného rozhodnutí. Jde tu proto o pouhé pokračování v trestném činu, čili o pokračovací delikt a nelze tudíž tuto činnost rozkládati na její jednotlivé úseky a každý z nich posuzovati jako zvláštni delikt, nýbrž bylo jednotný celek podle docíleného těžkého výsledku podřaditi pouze pod skutkovou podstatu zločinu podle § 152 tr. z. (srov. rozh. č. 4580 Sb. n. s., Miřička, Trestní právo hmotné, str. 107—108, Altmann I. str. 122). Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti do té míry, že se z rozsudkového enunciátu vylučuje výrok odsuzující pro přestupek podle §§ 8, 411 tr. z., kdežto v ostatních směrech bylo zmateční stížnost jako neodůvodněnou, ba částečně jako podle zákona a tím vůbec neprovedenou podle § 288, odst. 1 tr. ř. zamítnouti.

Citace:

č. 6291. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 405-406.