Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů, 3 (1926). Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 576 s.
Authors:
= Váž. civ., 9 (1927), sv. 2
PDF
— Čís. 7423 —

Čís. 7423.


Žádáno-li v žalobě o vydání upomínacího platebního příkazu a soud vydal platební příkaz, ač ze žaloby bylo patrno, že se doručení má státi v obvodu cizího sborového soudu, jest přehlédnutí toto bezvýznamným, byl-li proti platebnímu příkazu podán včas odpor.
Nebyla-li dohoda o příslušnosti prokázána soudu listinou již v žalobě a žalobce pouze uvedl, že obchodní podmínky, obsahující prorogační doložku, předloží při eventuelním roku v prvopisu, soud procesní — Čís. 7423 —
však neodmítl žalobu bez dalšího jednání, nýbrž po odporu nařídil rok k ústnímu jednání o žalobě, nemůže při ústním jednání žalobu odmítnouti z moci úřední proto, že nebyla již v žalobě prokázána prorogační úmluva listinou, nýbrž mohl by tak učiniti jen, kdyby žalovaný namítal v tomto směru nepříslušnost soudu. Nestačí však, že žalovaný provedl námitku nepříslušnosti jen potud, že bydlí v obvodě cizího sborového soudu, a že, ježto jde o platební rozkaz, jest odmítnouti i žalobu vzhledem k § 3 zákona ze dne 27. dubna 1873, čís. 67 ř. zák.
(Rozh. ze dne 20. října 1927, R I 853/27.)
Žalobce navrhl v žalobě proti firmě Jakub K. a jejím veřejným společníkům Arturu K-ovi a Mořici A-ovi, bydlícím v F. na Moravě, na okresním soudě v Praze vydání platebního rozkazu upomínacího na 3 002 Kč. Soud prvé stolice odmítl žalobu pro nepříslušnost soudu. Důvody: Nesporným a nepopřeným jest, že všichni žalovaní, protokolovaná firma Jakub K. a její veřejní společníci Artur K. a Moritz A. bydlí v F. na Moravě a že strana žalující navrhla proti žalované straně vydání platebního rozkazu na 3 002 Kč s přísl. Podle zákona ze dne 27. dubna 1873, čís. 67 ř. zák. upravujícího řízení upomínací, na jehož základě platební rozkaz měl býti vydán (§ 2 v souvislosti s § 63 j. n.), jest příslušným k vydání platebního rozkazu okresní soud, u něhož žalovaný má svůj obecný soud. Jelikož všichni žalovaní, jak nesporno, bydlí v F. na Moravě a nikoliv v Praze, není dovolaný soud k vydání platebního rozkazu příslušným a bylo žalobu pro nepříslušnost soudu odmítnouti. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by dále ve věci jednal. Důvody: Článkem V. novely ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. změněn byl § 2 zákona ze dne 27. dubna 1873, čís. 67 ř. zák. a podle nyní platného § 2 jsou příslušny vydati podmínečný platební rozkaz okresní soudy obecné i obchodní a podle druhého odstavce tohoto § řídí se místní příslušnost ustanoveními jurisdikční normy o místní příslušnosti ve sporných věcech. Již v žalobě uvedla žalující strana, že příslušnost prvého soudu odůvodněna jest obchodními podmínkami žalující strany, podle nichž se žalovaná strana výslovně podvolila příslušnosti pražských soudů (čís. 9 všeobecných obchodních podmínek), jež žalující strana předložila se stížností a z nichž se zjišťuje okolnost žalobkyní tvrzená. Platí tedy ustanovení § 65 a násl. j. n. Když pak v dopisu ze dne 1. července 1926 rovněž předloženém výslovně žalovaná strana souhlasila s příslušností pražských soudů, jeví se místní příslušnost dovolaného prvého soudu odůvodněnou. Pokud jde o věcnou příslušnost jsou zde předpoklady § 52 j. n. — žalující strana jest zapsána v obchodním rejstříku a jednání právní na straně žalující jest obchodem (čl. 271, 273 obch. zák.). Jest sice žalováno více osob; ohledně této okolnosti platí však ustanovení § 93 j. n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. — Čís. 7423 —
Důvody:
Rekursní soud správně uvádí, že novelou ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. z. a později novelou ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. změněn byl § 2 zákona ze dne 27. dubna 1873, čís. 67 ř. zák. v ten rozum, že se místní příslušnost řídí ustanoveními jurisdikční normy o místní příslušností ve sporných věcech. Stěžovatelé se domnívají, že rekursní soud přehlédl ustanovení § 3 zákona čís. 67 z roku 1873, podle něhož nemůže bytí podmíněný platební rozkaz vydán proti osobám, jimž by bylo rozkaz dodati mimo obvod sborového soudu, v němž má sídlo okresní soud, jemuž přísluší vydati platební rozkaz. Ale v tomto případě nejde o pouhou žádost o vydání podmíněného platebního rozkazu, nýbrž je tu případ § 19. Věřitel (žalující banka) žádal o vydání platebního rozkazu v žalobě, kterou se domáhá své pohledávky. Soud prvé stolice, vyřizuje toto podání, měl tedy především po rozumu § 41 j. n. zkoumati, zda jest jak k vyřízení žaloby, tak i k vyřízení žádosti o vydání platebního rozkazu místně příslušný, a měl dále ohledně žádosti za vydání rozkazu platebního dbáti ještě toho, zda tu jsou podmínky §§ 3 a 19 čtvrtý odstavec zákona čís. 67 z roku 1873. Soud prvé stolice však vydal beze všeho platební rozkaz, ač ze žádosti o vydání platebního rozkazu bylo patrno, že doručení má se státi v obvodu cizího sborového soudu. Přehlédnutí předpisu § 3 a 19 čtvrtý odstavec cit. zák. stalo se však pro další řízení bezvýznamným tím, že žalovaní podali včas odpor proti platebnímu rozkazu. Právem proto obíral se rekursní soud pouze otázkou místní příslušnosti pro žalobu. Žaloba opírá se o smluvené sudiště, ale nebyla dohoda o příslušnosti prokázána soudu listinou již v žalobě, jak v § 104 prvý odstavec věta druhá j. n. jest výslovně předepsáno. Žalobkyně v žalobě pouze uvedla, že obchodní podmínky, obsahující prorogační doložku, předloží při eventuelním roku v prvopise. Soud procesní přehlédl onen předpis a neodmítl podle § 41 j. n. žalobu bez dalšího jednání, nýbrž po odporu nařídil rok k ústnímu jednání o žalobě. Účelem § 104 prvý odstavec druhá věta j. n. jest mimo jiné, by nebylo svévolně tvrzeno smluvené sudiště v předpokladu, že se žalovaný k tomuto soudu mnohdy značně od jeho bydliště vzdálenému nebude moci dostaviti a musí dopustiti, by byl vydán proti němu rozsudek pro zmeškání. Účel tohoto předpisu jest tedy nadobro zmařen, neřídí-li se jím soudce, zkoušeje příslušnost podle § 41 j. n. Z toho plyne, že v případě takovéhoto přehlédnutí nemůže již soud procesní při ústním jednání z moci úřední žalobu odmítnouti jen z toho důvodu, že nebyla již v žalobě prorogační úmluva prokázána listinou, tomu vadí předpis § 43 j. n. Věc lze napraviti jen, když žalovaný namítá v tomto směru nepříslušnost dovolaného soudu. Žalovaní vznesli sice námitku nepříslušnosti, avšak při ústním jednání provedli ji jen potud, že všichni žalovaní bydlí mimo Prahu a že, ježto jde o platební rozkaz, jest i žalobu samu vzhledem k § 3 cit. zák. zamítnouti (správně řečeno: odmítnouti). Neuplatňovali tedy žalovaní nic více, než že předpis § 3 zákona č. 67 z roku 1873 stačí pro odmítnutí žaloby, a přehlédli předpis § 19 čtvrtý odstavec téhož zákona, — Čís. 7424 —
podle něhož soud, shledá-li, že žádost za vydání platebního rozkazu jest nepřípustná, má ji, t. j. žádost o vydání platebního rozkazu odmítnouti a naříditi hned stání k řádnému řízení o žalobě, s níž byla v jednom podání spojena žádost o vydání platebního rozkazu. Ježto tedy nepříslušnost z toho důvodu, že sudiště podle § 104 j. n. tu není, nebyla vůbec namítána, jde při nejmenším o preklusivní prorogaci podle § 104 poslední odstavec j. n.
Citace:
Přednáška doc. dra Verunáče »Mzdová politika v Československu«. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 7, s. 204-204.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).