Čís. 1105.
Usnesení vyrovnacího komisaře, obsahující rozhodnutí o ohlášených
nárocích vyrovnacího správce, není třeba doručiti správci úpadkové podstaty, třebas byl dle § 2 konk. ř. vyhlášen úpadek. Proti odmítajícímu
usnesení vyrovnacího soudu jest příslušný dovolací rekurs.
(Rozh. ze dne 21. června 1921. R II 228/21.)
Usnesením ze dne 3. ledna 1921 upravil vyrovnací komisař poplatky
vyrovnacího správce; vyrovnací správce i dlužník vzdali se výslovně
právních prostředku do usnesení toho. Dne 11. ledna 1921 vyhlášen byl
na jmění dlužníkovo úpadek a správce úpadkové podstaty žádal dne 16.
března 1921 konkursního komisaře, by mu sdělil, jak byly upraveny útraty
vyrovnacího správce, čemuž tento usnesením ze dne 19. března 1921 vyhověl. Do tohoto usnesení vznesl správce úpadkové podstaty rekurs, jejž
vyrovnávací soud odmítl jako nepřípustný. Důvody: Napadeným usnesením byl stěžovatel ku své žádosti pouze uvědomen, že usnesením vyrovnávacího komisaře ze dne 3. ledna 1921 poplatky vyrovnávacího správce byly určeny na 13.257 K. Toto usnesení, upravující útraty,
vydané před vyhlášením úpadku, nabylo ihned po prohlášení dne 3. ledna
1921 právní moci, ježto jediní dle § 33 vyr. ř. k rekursu oprávnění, totiž
dlužník a vyrovnávací správce se výslovně vzdali opravných prostředků.
Poněvadž tedy usnesení o útratách jest již v právní moci a správci úpadkové podstaty dle zákona zvláštní opravný prostředek proti usnesení
tomu nepřísluší, musil býti rekurs odmítnut ve smyslu § 526 c. ř. s. a § 63 vyrovnacího řádu.
Nejvyšší soud nevyhověl stížnosti.
Důvody:
Nelze o tom pochybovati, že rekurs jest přípustný. Neboť ustanovení
§ 23 vyrovn. ř., že o stížnostech do usnesení vyrovnacího komisaře, kterými rozhodl o nárocích vyrovnacího správce, rozhoduje vyrovnací soud
s platností konečnou, dlužno rozuměti tak, že rozhodnutí vyrovnacího
soudu musí býti věcným vyřízením rekursu. Poněvadž napadené usnesení
nezabývá se věcně obsahem rekursu, nýbrž odmítá jej proto, že stěžovatel
není k němu oprávněn, není citované ustanovení § 33 vyrovn ř., hledíc
k § 63 vyrovn. ř. a § 176 konk. ř. na překážku přípustnosti dovolacího rekursu. Leč dovolací rekurs u věci samé není nikterak odůvodněn. Ač zákonodárce na zřeteli míti musel a také zajisté měl ustanovení § 2 konk. ř.,
dle něhož současně se zastavením vyrovnacího řízení (§ 56 vyrovn. ř.)
anebo do 14 dní po něm může býti na jmění dlužníka uvalen konkurs, přece stanoví v § 33 vyr. ř. pouze, že usnesení vyrovnacího komisaře, obsahující
rozhodnutí o ohlášených nárocích vyrovnacího správce, jest doručiti dlužníku a vyrovnacímu správci, kteří mohou tomuto rozhodnutí rekursem;
odporovati u soudu vyrovnacího. Nezmiňuje-li se zákon o správci úpadkové podstaty, plyne z toho, že mu nepřísluší právo ku stížnosti do usnesení o nárocích, které vyrovnací správce jest povinen přihlásiti při skončení své činnosti, tedy v době, kdy správce konkursní podsaty není ani
zřízen. Neprávem snaží se stěžovatel dovoditi svou legitimaci k rekursu
z ustanovení § 2 konk. ř. o lhůtách, nelzeť o lhůtách k opravnému prostředku ve prospěch někoho mluviti v případě, v němž po zákonu dotyčné usnesení nemá mu býti doručeno. Ustanovení § 2 konk. ř. odstavec druhý má ostatně, jak ze zákona vyplívá, na mysli lhůty jiné, totiž lhůty
zvláštní v zákoně o vyrovnacím řízení zvlášť uvedené, a nikoli lhůty pro
opravné prostředky. Citovaný předpis § 33 vyrovn. ř. odpovídá také ustanovení § 8 vyrovn. ř. Kdežto totiž uvalením konkursu na jmění dlužníka
odňata jest mu úplně možnost disponovati volně s tímto jměním, není
v řízení vyrovnacím tomu tak, nýbrž jsou mu pouze dle § 8 vyrovn. ř.
uložena jistá obmezení při disposici s jeho jměním. Pod obmezení tato
nespadá dlužníkovo oprávnění odporovati rozhodnutí vyrovnacího správce,
z čehož jest zřejmo, že zákonodárce vědomě obmezil okruh osob, ku stížnosti v tomto směru oprávněných. Pokud pak stěžovatel opírá svou legitimaci o předpis § 81 konk. ř., jest mu na to odvětiti, že nárok vyrovnacího správce byl upraven usnesením vyrovnacího komisaře, které dle
shora uvedeného tím, že dlužník si do něho nestěžoval, stalo se právoplatným, a že tento nárok vyrovnacího správce, hledíc § 23, druhý odstavec čís. 1 vyrovn. ř. náleží v konkursním řízení dle § 46 čís. 2 k pohledávkám podstaty konkursní, takže nějaké přezkoumání tohoto nároku
vyrovnacího správce správcem konkursní podstaty dle § 81 konk. ř. odpadá.