Čís. 372 dis.

Advokát který neučiní daňové trestní oznámení výhradně v zájmu státu, nýbrž zřejmě za tím účelem, aby získal odměnu, již poskytuje finanční správa oznamovateli, poškozuje čest a vážnost stavu.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1938, Ds I 17/38.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného advokáta z nálezu kárné rady advokátní komory, jímž byl obviněný uznán vinným kárným přečinem poškození cti a vážnosti stavu.
Z důvodů:
Obírajíc se výrokem nálezu odsuzujícím obviněného pro kárný přečin poškození cti a vážnosti stavu, spáchaný tím, »že vlastním jménem podal daňové trestní oznámení proti třetí osobě, k němuž mu dal informace jeho klient, a že tak učinil ve svém vlastním finančním zájmu, aby mohl z udavačské odměny krýti svoji palmární pohledávku«, namítá, že tu není vůbec skutkové podstaty kárného přečinu.
Odvolání nelze přiznati oprávněnost.
Kárná rada praví v důvodech svého nálezu, »že instituce udavačské odměny je sice známa našemu právnímu řádu, že však jednání, směřující k docílení této odměny, v očích širší veřejnosti nepovažuje se za jednání čestné«, a uvádí pak na odůvodnění svého právního názoru, že obviněný poškodil svým jednáním těžce čest a vážnost stavu advokátského, toto: »Především převedl na sebe nepřípustným způsobem nárok svého klienta (§ 879 obč. zák.), dále vzal tímto jednáním na sebe celé odium tohoto činu, a to jen za účelem docílení svého osobního prospěchu. Jednání to vešlo ve známost finančních úřadů a je subjektivně tím trestuhodnější, ježto obviněný dle vlastního doznání dal sám podnět ku podání tohoto udání proti odpůrci, který jeho klientu prokazoval velká dobrodiní.«
Namítá-li odvolání, že tu nemůže býti řeči o nepřípustném převedení nároku klientova podle § 879, čís. 2 obč. zák., kdyžtě odměna státu je »libovolná«, t. j. kdyžtě výplata takové odměny závisí na dobré vůli finanční správy, přehlíží, že citované ustanovení obč. zák. nepředpokládá nesporný nárok klientův.
Pokud se pak odvolání snaží dovoditi, že v jednání advokátově, záležejícím v tom, že podal na někoho odůvodněné daňové trestní oznámení (odůvodněné trestní oznámení pro zkrácení daně), nelze spatřovati nic nečestného, uváží-li se, »že naše nové finanční zákonodárství slovo »udavač« expressis verbis odstranilo, aby jakýkoli stín nějakého odia v případě udání setřelo« — tímto tvrzením chce odvolání zřejmě vyjádřiti, že naše nové finanční zákony slova »udavač« neužívají — a že odměna, již finanční správa v oboru daňovém oznámcům podle svého volného uvážení poskytuje, není t. zv. »odměnou uchvatitelskou«, dlužno uvésti toto:
Rozhodný pro posouzení, zda v jednání advokátově, záležejícím v tom, že podal na někoho odůvodněné daňové trestní oznámení (oznámení pro zkrácení daně), je spatřovati skutek poškozující čest a vážnost stavu advokátského či nikoliv, jest účel, jejž advokát podáním takového oznámení sledoval. Učinil-li advokát takové oznámení výhradně v zájmu státu, t. j. jen za tím účelem, aby vinník byl donucen k zaplacení zkrácené daně a pohnán k zodpovědnosti za trestný čin, spáchaný na úkor státu, nelze mu přirozeně vytýkati zlehčeni cti a vážnosti stavu advokátského. Jinak má se věc, učinil-li advokát takové, byť i odůvodněné oznámení, zřejmě ve svém vlastním finančním zájmu, totiž za tím účelem, aby dostal odměnu, již finanční správa za taková oznámení poskytuje. Podal-li advokát takové oznámení za tímto účelem a dověděly-li se o tomto jeho k docílení zmíněné odměny směřujícím jednání osoby, jež nejsou příslušníky stavu advokátského, dlužno v jeho jednání spatřovati hrubé poškození cti a vážnosti stavu advokátského, neboť v takovém případě jde o jednání, jež je advokáta krajně nedůstojné, a znamená v důsledku toho hrubé porušení předpisu § 10, odst. 2 adv. ř., ukládajícího advokátu povinnost zachovávati čest a vážnost stavu. Skutečnosti odvoláním zdůrazňované, že naše nové finanční zákony neužívají slova »udavač« a že odměna finanční správou v oboru daňovém za odůvodněná daňová trestní oznámení (oznámení pro zkrácení daně) poskytovaná není tak zv. »odměnou uchvatitelskou«, nemohou na tom nic měniti. V souzeném případě je nálezem zjištěno, že obviněný podal zmíněné trestní oznámení na A. ve svém vlastním finančním zájmu, a to za tím účelem, aby mohl z očekávané odměny krýti palmární pohledávku, jež mu příslušela proti jeho klientu M., který mu dal informace k uvedenému oznámení, a dále je zjištěno, že se jednání obviněného, směrující k dosažení odměny za toto odůvodněné oznámení, dostalo k vědomosti finančních úřadů, t. j. k vědomosti osob, jež nejsou příslušníky stavu advokátského. Tato skutková zjištění nálezu nejsou odvoláním napadena.
Z toho, co uvedeno, plyne, že zjištěné jednání obviněného zakládá objektivní skutkovou podstatu kárného přečinu poškození cti a vážnosti stavu advokátského.
Ve směru subjektivním stačí ke skutkové podstatě kárného přečinu i nedbalost, a to i tak zv. nedbalost nevědomá. Že tu šlo na straně obviněného při nejmenším o nedbalost posléze uvedeného rázu, je zcela nepochybné; neboť neuvědomil-li si obviněný, že zlehčuje svým jednáním čest a vážnost stavu advokátského — odvolání tvrdí, že si to obviněný neuvědomil — lze to vysvětliti jedině tím, že neuvažoval o svém jednání s bedlivostí, jež byla nutná a možná.

Citace:

Čís. 372 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 497-499.