NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 477.

Zabírání budov: I. Předpisu § 3 zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. jest vyhověno, když se výsledek šetření ještě před vydáním konečného rozhodnutí sdělí straně a poskytne se jí příležitost, aby k rozhodným skutkovým zjištěním zaujmouti mohla stanovisko. — II. Neodporuje předpisu § 1 zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., při pouštějícího zabrání budov jen pro účely veřejné, byla-li budova zabrána pro umístění soukromé školy průmyslové s právem veřejnosti. — III. Jest podstatnou vadou řízení, nezabýval-li se úřad námitkou, že škola, pro niž má býti budova zabrána, má k disposici jiné místnosti vhodné, kterých netřeba teprve zabírati.
(Nález ze dne 25. června 1920 č. 5917.)
Věc: Spolek »Bund der Deutschen in Bӧhmen« (adv. Dr. K. Schreitter z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze o zabrání budovy »Kurhaus« v Markétiných Lázních. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Výnosem ze dne 16. srpna 1919 č. 254157 zabrala zemská politická správa v Praze na základě zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. zák. a nař. pro veřejný účel vilu zvanou »Kurhaus« v Prachaticích, protože pro konkrétní účel, totiž k umístění dívčí průmyslové školy Boženy Němcové, není v Prachaticích vhodných místností a protože možno uživatele bez nenahraditelné hospodářské újmy jejich povolání vhodně umístiti v budovách jiných.
Stížnosti ministerstvo veřejných prací nevyhovělo, potvrdivši rozhodnutí I. stolice z jeho důvodů a v další úvaze, že dívčí průmyslová škola nadaná právem veřejnosti umístěna jest v několika, k tomu účelu se nehodících soukromých bytech v Prachaticích a v městě samém zvyšuje nedostatek bytů. Hospodářská ujma zabráním způsobená nejeví se býti nenahraditelnou, ježto bylo zjištěno, že celé Markétiny Lázně byly za války pronajaty vojenské správě a sloužily účelům jiným.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká naříkanému rozhodnutí jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost, uvádějíc, že šetření o zabrání budovy nebylo konáno s majitelem budovy, že dívčí průmyslová škola Boženy Němcové v Prachaticích jest soukromý ústav, jenž neslouží účelům veřejným, pročež jest zabrání lázeňské budovy bez opory v zákoně. Stížnost tvrdí dále, že nebylo vyšetřeno, zdali dívčí průmyslová škola v Prachaticích trpí skutečně nedostatkem vhodných místností pro účely školní a konečně, že zabráním lázeňské budovy se znemožňuje účel, jemuž budova ta doposud sloužila a že tím utrpí stěžující si spolek nenahraditelnou hospodářskou újmou.
O stížnosti uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Jest pravda, že vydání nálezu o zabírání budov podle zákona z 11. června 1919 č. 332 sb. zák. a nař. předcházeti má dle § 3, odst. 1 šetření za účasti majitele nebo jeho zástupce. Jest rovněž pravda, že šetření konaného na místě samém dne 7. srpna 1919 nesúčastnil se stěžující si spolek sám, nýbrž že k němu pozvána byla pouze jeho místní skupina prachatická a že zástupci této skupiny dle protokolu výslovně nedostatek ten vytýkali s tím, že sami nejsou zmocněni, aby zastupovali stěžující si spolek jako majitele Markétiných Lázní.
Přes to neshledal nejvyšší správní soud ve vytýkaném opomenutí podstatnou vadu řízení. Citovaný předpis zákona nelze, když řízení tam předepsané nespočívá na zásadě koncentrační, vykládati v ten rozum, že by nešetření jeho již samo o sobě mělo v zápětí zmatečnost řízení, nýbrž předpis ten jest pouhým poučením úřadů, aby užívajíce toho zákona šetřili rovněž zásady slyšení stran, platné pro řízení správní vůbec. Zásadě této jest však plnou měrou vyhověno i tehdy, když průběhem dalšího řízení se poskytne straně zavčas dostatečná příležitost, aby ke skutkovým zjištěním rozhodným pro konkrétní opatření úřadu zaujali stanovisko. To se zde vskutku stalo, neboť ze zvláštního nařízení žalovaného úřadu sdělen byl stěžujícímu si spolku na vědomí a k vyjádření ještě před vydáním naříkaného rozhodnutí protokol sepsaný o místním šetření ze dne 7. srpna 1919 se zprávou podanou ve věci okresní politickou správou nadřízenému úřadu, a stěžující si spolek o obsahu jejich skutečně se vyjádřil, nemůže tedy právem tvrditi, že mu vytýkaným opomenutím bylo znemožněno anebo stíženo hájiti svá práva.
Ve věci samé řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami:
Zákon z 11. června 1919 č. 332 sb. zák. a nař. zmocňuje zemskou politickou správu, aby pokud není vhodných místností pro účely veřejné, zabrala i budovy o větším počtu místností, je-li možno uživatele budov bez nenahraditelné hospodářské ujmy jejich povolání aneb ústavy bez poškození účelu, kterému budovy ony až dosud sloužily, vhodně umístiti v budovách jiných.
Ve sporném případě zabrána byla budova »Kurhaus« v Markétiných Lázních, majetku to stěžujícího si spolku, pro veřejné účely a to pro umístění dívčí průmyslové školy Boženy Němcové.
Nejvyšší správní soud nemohl souhlasiti se stížností, pokud tvrdí, že není zde veřejného účelu zákonem vyžadovaného a že tedy zabrání budovy je bez opory v zákoně již pro nedostatek tohoto požadavku zákona. Netřeba zvláště odůvodňovati, že veřejný zájem vyžaduje zejména povznesení všeobecného vzdělání školním vyučováním, neboť vyučování v rámci organisace školskými úřady upravené jest hlavním úkolem veřejné správy a není proto pochyby, že jest ve veřejném dobru a tudíž veřejným účelem, aby i veřejné ústavy vyučovací umístěny byly tak, jak toho vyžadují účely školní. Co zde řečeno o vyučovacích ústavech veřejných, platí stejnou měrou o školách soukromých, které — jak zde zjištěno o zmíněné škole pokračovací — vypraveny jsou právem veřejnosti a uznány byly takto článkem veřejné organisace vyučovací.
K vývodům stížnosti budiž na objasněnou jen mimochodem poznamenáno, že dívčí pokračovací škola Boženy Němcové nepatří soukromé osobě tohoto jména, nýbrž jest pouze blíže pojmenována po dávno zesnulé spisovatelce Boženě Němcové (zemř. 21. ledna 1862), že tedy pojmenováním tím, vybraným na její počest, sledován byl účel zachovati památku jmenované spisovatelce.
Dalším námitkám stížnosti přiznal nejvyšší správní soud oprávněnost a to z následujících důvodů:
Pokud stížnost namítá nezákonitost naříkaného rozhodnutí, protože schází předpokládaný v § 1 nedostatek vhodných místností, jest poznamenati, že by se stížnost právem mohla dovolávati tohoto ustanovení, kdyby bylo zjištěno, že místnosti dívčí průmyslovou školou doposud používané vyhovují svému účelu neb kdyby stížnost mohla poukázati na jiné místnosti, které se hodí k umístění řečené školy a nemusí býti zabrány.
Po stránce prvé obmezil se stěžující si spolek na pouhé tvrzení, že dosavadní místnosti školy úplně vystačují. Tvrzení toto vyvráceno jest však zprávou okresní správy politické v Prachaticích ze dne 8. srpna 1919 č. 21950, jež zjistila, že dosavadní místnosti rozstrkané v několika nájemních domech účelu svému naprosto nevyhovují a nevystačují. Zpráva tato sdělena byla s protokolem o šetření konaném dne 7. srpna 1919 k vyjádření stěžujícímu si spolku, avšak zástupce jeho skutečnost, že místnosti ty jsou rozstrkány v několika domech, nepopřel, spokojiv se s opakovaným tvrzením, že dostačují. Poněvadž zjištěná a stranou nepopřená skutečnost ta sama o sobě stačí, aby dostatečně odůvodňovala skutkové zjištění o nevhodnosti řečených místností, shledal nejvyšší správní soud, že skutková podstata naříkaného rozhodnutí po této stránce ani není v rozporu se spisy, ani nevyžaduje doplnění.
Jinak jest tomu, pokud namítá stěžovatel, že pokračovací škola Boženy Němcové má místnosti k disposici, které se hodí pro umístění řečené školy, aniž by musely býti zabrány. V tomto směru poukázal stěžující si spolek v řízení k tomu, že zakoupen byl pro účely školy Boženy Němcové dům se zahradou v Prachaticích.
O této námitce, jejíž objasnění po stránce skutkové pro posouzení otázky přípustnosti zabrání řečené budovy jest podstatného významu, podle spisů podrobné šetření konáno nebylo a vyžaduje tedy skutkový základ naříkaného rozhodnutí v tomto směru doplnění.
Na konec popírá stížnost zákonnost naříkaného rozhodnutí tvrdíc, že zabráním budovy »Kurhaus« se znemožní účel, jemuž doposud sloužila, t. j. povznesení ruchu cizineckého a že by stěžující si spolek utrpěl nenahraditelnou hospodářskou újmu.
Po této stránce nebylo úřadem žalovaným vůbec šetřeno ani zejména zjištěno, lze-li Markétiny Lázně jako lázeňský podnik provozovati dále i když zabrána bude lázeňská budova »Kurhaus«, která jest dle tvrzení stížnosti takřka jádrem a střediskem celého lázeňského podniku proto, že jsou v ní společné hostinské a kuchyňské místnosti pro stravování cizinců nepostradatelné, pokud se týče zdali trvání podniku bude zabezpečeno tím, že se zmíněné místnosti společné umístí vhodným způsobem v budovách jiných.
Z těchto důvodů bylo naříkané rozhodnutí zrušiti pro vady řízení.

Citace:

č. 477. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 452-455.