Čís. 1597.

Za podklad rozluky manželství nestačí usnesení rozvodového soudu, jímž schválen smír ohledně nezletilých dětí, nebylo však vysloveno, že se povoluje dobrovolný rozvod manželství. Vadu lze odčiniti dodatečným výrokem rozvodového soudu, působícím nazpět.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1922, R I 357/22.)
Za řízení o žalobě o rozvod manželství od stolu a lože uzavřeli manželé smír, dle jehož odstavce prvého prohlásili, že se manželství jich dobrovolně rozvádí. Odstavec třetí jednal o úpravě výživného pro manželku a děti a v odstavci pátém bylo vyhraženo schválení smíru ohledně nezletilých dětí soudu opatrovnickému. Po opatrovnickém schválení smíru byli manželé prostě o schválení zpraveni, rozvod sám však nebyl soudně vysloven. Žádost manžela, by manželství bylo prohlášeno rozloučeným, soud prvé stolice zamítl, poněvadž vyslovení rozluky na prostou žádost ve smyslu1 §§ 15 a 16, pak § 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., podmíněno jest především právoplatným povolením rozvodu od stolu a lože, takového povolení však zde není. Rekursní soud usnesení potvrdil a uvedl k vývodům stížnosti, že nelze souhlasiti s náhledem stížnosti, že již pouhé prohlášení stran v soudním protokolu krajského soudu ze dne 10. dubna 1901, že manželství jejich jest dobrovolně rozvedeno i bez schválení prohlášení toho soudem, stačí pro vyslovení rozluky ve smyslu § 15 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., protože ustanovení § 103 obč. zák. nelze rozuměti jinak, než že soudu náleží zkoumati, jsou-li tu náležitosti, jež zákon pro povolení dobrovolného rozvodu v § 103 obč. zák. výslovně předpisuje a na základě zkoumání toho rozvod od stolu a lože povoliti. Jelikož pak soud v tomto směru žádného usnesení dosud nevydal, nelze také toho času povoliti rozluku k pouhé žádosti dle § 15 cit. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Není tu podmínek § 16 nesporného patentu, za kterých jedině by bylo
lze vyhověti mimořádnému rekursu dovolacímu. Byť i soudní výrok ve smyslu §§ 103 a 105 obč. zák. neměl významu konstitutivního, nýbrž měl
jen význam deklaratorní, není tu přece ani takového výroku, poněvadž krajský soud zpravil strany pouze o tom, že smír byl ohledně nezletilých dětí schválen soudem opatrovnickým, sám však nevyslovil, že
povoluje dobrovolný rozvod, jak §§ 103 a 105 obč. zák. předpisují, aniž oznámil povolený rozvod matričnímu úřadu ve smyslu nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 2. listopadu 1893, čís. 18116. Toto nedopatření lze napraviti k návrhu stěžovatele se zpětným účinkem právním; ale dokud se tak nestane, nelze tvrditi, že bylo manželství rozvedeno, a není tu formálního předpokladu pro použití §§ 15, 16 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.

Citace:

č. 1597. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 348-349.