NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 4916
.
Váleční poškozenci: O povšechných předpokladech nároku na plat vdovský nebo sirotčí podle zák. č. 142/20 a 39/1922.
(Nález ze dne 17. září 1925 č. 17205).
Věc: Kateřina K. v N. proti ministerstvu sociální péče (rada nejv. soudu v. v. Jar. Bartheldy) o vdovský a sirotčí důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče v pořadí instancí, že Kateřině K., vdově po Liboru K., pokud se týče Heleně a Josefu K. jako sirotkům po Liboru K., nepřísluší nárok na důchod vdovský, pokud se týče sirotčí na základě zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. Výrok tento byl takto odůvodněn: »Libór K., od něhož nárok na důchod se odvozuje, zemřel dne 5. srpna 1919 následkem střelné rány, přivoděné neopatrným zacházením se zbraní, tedy nešťastnou náhodou. Smrt jeho nenastala z nějaké příčinné spojitosti s jeho vykonáváním vojenské služby nebo s jeho invaliditou, z toho důvodu nepřísluší ve smyslu §§ 13 a 20 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. a z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. st-lce a dětem jejím nárok na důchod.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Žal. úřad, odpíraje st-lům nárok na důchod vdovský, pokud se týče sirotčí, opřel svoje rozhodnutí o ustanovení § 13 a 20 zák. č. 142/1920 ve znění zák. č. 39/1922. Tento předpis přiznává vdovám a sirotkům jako válečným poškozencům ve smyslu tohoto zákona nárok na důchod — nehledě k ostatním předpokladům tam vytknutým — zásadně ve dvou případech, totiž jednak, když manžel a otec zemřel za okolností v § 1 lit. a) zák. č. 199/19 vytčených, mimo to pak vdově po invalidovi a dětem zemřelého válečného poškozence v tom případě, »nebylo-li zjištěno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, nežli jest naznačeno v uvedeném ustanovení zákonném«, t. j. v § 1 lit. a) zák. č. 199/19.
Toto ustanovení definuje pojem invalidů v tom smyslu, že invalidy jsou státní občané čsl. republiky, jejichž pracovní schopnost byla dočasně neb trvale snížena, nebo kteří jí úplně pozbyli a to pro poranění nebo nemoc získanou neb zhoršenou 1) ve službě vojenské, 2) při vojenských úkonech, k nimž byli povoláni podle zák. z 12. prosince 1912 č. 236 ř. z., anebo jako železniční zřízenci, 3) v zajetí. Jak ze pouvislosti veškerých uvedených předpisů vysvítá, přísluší pozůstalým jak po osobách, jejichž smrt nastala ještě v době, kdy službu vojenskou nebo vojenské úkony (podle zák. z r. 1912) konaly, tak i po těch, kdo zemřeli po té, když jejich vojenská povinnost již pominula (tedy jako invalidé), — jen za předpokladu, že jejich smrt byla v příčinné souvislosti s plněním oné povinnosti. Ze Libor K. v době své smrti ani službu vojenskou ani úkony vojenské podle zák. č. 236 ř. z. z r. 1912 nekonal, jest podle spisů mimo veškeru pochybnost, a st-lka to ani netvrdí.
St-lka tvrdila ovšem v řízení správním, že její manžel byl válečným invalidou; ve stížnosti takového tvrzení nalézti nelze. Ale i kdyby skutečně válečným invalidou byl, jest zjištěním, jehož správnost stížnost nepopírá, že zemřel náhodou — ať již jím samým zaviněnou či nikoliv — při výkonu zemědělských prací na soukromém velkostatku, nepochybně prokázáno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, nežli jest naznačen v ustanovení § 1 lit. a) zák. č. 119/19. Nárok pozůstalých jeho na důchod není tedy podle jasného ustanovení §§ 13 a 20 zák. č. 142 z r. 1920 resp. zák. č. 39 z r. 1922 odůvodněn a nař. rozhodnutí nárok ten odpírající jest ve shodě se zákonem.

Citace:

Čís. 15134. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 462-463.