Čís. 1350.

Nejde o ujednání nemravné, dohodly-li se strany na určitém odškodném za to, že povinný zmrhal ženu pod nesplněným slibem manželství.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1921, Rv I 827/21.)
Žalovaný byl právoplatně sproštěn z obžaloby pro přestupek § 506 tr. zák. a žalobkyně byla poukázána se svým odškodňovacím nárokem na pořad práva. Jsa opětovně žalobkyní obtěžován, uzavřel s ní žalovaný narovnání v ten smysl, že jí zaplatí odškodné 16 000 K. Ježto závazku tomu nevyhověl, domáhala se žalobkyně jeho splnění žalobou, jíž procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Pro správné posouzení narovnání jako každé jiné smlouvy jest důležitým důvod, který zavdal příčinu k jeho uzavření. A tu nelze přehlédnouti, že důvodem a podkladem tohoto narovnání jest jedině poměr mezi stranami, totiž známost, kterou si učinili a která ve svém průběhu stala se tak důvěrnou, že vyvrcholila až v pohlavních stycích a tak překročila meze obyčejné společenské slušnosti, následkem čehož poměr tento zřejmě jest v odporu s dobrými mravy, pročež nelze za tohoto stavu věci z onoho narovnání, které jest s hlediska § 879 obč. zák. ničí, nároky uplatňovati.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Právem uplatňuje žalobkyně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 503 čís. 4 c. ř. s. Soud odvolací prohlásil za správná a převzal veškerá skutková zjištění prvého soudu a tato jsou proto též podkladem rozhodnutí soudu dovolacího podle §§ 498 a 513 c. ř. s. Dle těchto skutkových zjištění a přednesu stran je patrno, že žalobním důvodem bylo žalobkyni především to, že žalovaný v letech 1906 a 1908 udržoval s ní vážnou důvěrnou známost, že ji hned před prvou souloží a i později sliboval manželství, že však později odepřel, pojmouti ji za manželku, a tím zbavil ji možnosti, v mladých letech se dobře provdati, a způsobil, že zůstala svobodna a nezaopatřena, alespoň znemožnil jí, získati si včas lepší zaopatření, a tím způsobil jí větší škodu než žalovaných 16 000 K, které žalovaný mimo to se zavázal jí jako odškodné zaplatit. V tomto závazku, narovnání, uplatňuje druhý žalobní důvod. Nárok na náhradu 16 000 K z důvodu zmrhání pod nesplněným slibem manželství uplatňovala již žalobkyně proti žalovanému v trestním řízení, které v r. 1912 proti němu na její udání bylo zavedeno pro přestupek § 506 tr. zák. Žalovaný tehdy byl sproštěn z obžaloby pro tento přestupek, poněvadž soudce trestní nenabyl přesvědčení o vině obžalovaného v tom směru, že se mu žalobkyně poddala jen pod slibem manželství, jak tvrdila, a její nárok na náhradu škody byl poukázán na pořad práva. V tom směru je však na omylu žalovaný, tvrdí-li v odvolaní, že tímto trestním rozsudkem sprošťujícím je soud civilní vázán v tom směru, že jím bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyně pod slibem manželství nesvedl. Podle § 268 c. ř. s. váže soud civilní jen odsuzující výrok trestního soudu, při sprošťujícím výroku může soud civilní sám zjišťovati skutkové okolnosti, k jeho rozhodnutí potřebné, a zjistiti i to, o čem sondce trestní přesvědčení nenabyl. Uplatňování náhradního nároku žalobkyně civilním sporem nebylo lze tedy již předem označiti za bezdůvodné. Nárok jí tvrzený má svůj zákonný právní podklad v ustanovení § 506 druhá věta tr. zák. a 1293 a 1324 obč. zák. (srov. čís. 184, jehož se žalovaný dovolává). Ohledně tohoto se strany narovnaly dle zjištění nižších soudů v r. 1916, kdy splnění slibu manželství žalovaným bylo ještě možné, ježto žalovaný vstoupil v manželství s jinou ženou teprve dne 22. dubna 1918, jak v trestním svém oznámení ze dne 10. července 1918 uvádí. Žalobkyně žádala tehdy odškodného 25 000 K, žalovaný, uznav, že ji poškodil, nabídl 16 000 K, na nichž se dohodli. Za těchto zjištěných okolností a za tohoto zákonného právního podkladu nelze mluviti o tom, že žalovaný žalobkyni 16 000 K slíbil jen za to, že s ní udržoval po léta nedovolený důvěrný poměr a jí mimomanželsky tělesně používal, nýbrž je patrně, že vyrovnal částkou tou náhradní nárok žalobní, s nímž žalobkyně již v trestním řízení byla poukázána na pořad práva a o němž žalovaný při jednání se zmínil, řka, že jí dá 16 000 K, které žádala u soudu. Tímto narovnáním žalovaný její nárok ve výši smluvené uznal a vzdal se tím za daných okolností i eventuelní námitky jeho promlčení dle §§ 863 a 1501 obč. zák. (srov. Stubenrauch: Komentar zum aBGB. 1903 § 1497 I. 3 а k § 1501, 1 b), Krainz-Ehrenzweig: System 1920 II. díl § 295 I. A). Žaloba z tohoto závazku, z tohoto, narovnání, je proto odůvodněna (§ 1380 obč. zák.).

Citace:

Čís. 1350. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 889-890.