NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3657.

»Majetkem« manžela ve smyslu §u 91 obč. zák. jsou veškeré výdělečné možnosti a schopnosti, jež jsou mu dosažitelny.
(Rozh. ze dne 27. března 1924, Rv I 15/24.)
Žalobě rozloučené manželky na manžela, z jehož viny bylo manželství rozloučeno, o výživné, procesní soud prvé stolice vyhověl potud, že přiznal žalobkyni 100 Kč měsíčně. Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
S hlediska §u 503 čís. 4 c. ř. s. napadá žalovaný rozsudek jen co do výše výživného, domáhaje se, by bylo sníženo na 30 Kč měsíčně, leč důvody, jež pro to uvádí, nejsou s to, by opodstatnily tento jeho dovolací návrh. Ježto bylo manželství rozloučeno z viny manžela, má žalobkyně proti němu nárok na plné dostiučinění (§ 1266 obč. zák.) a v důsledku toho i na výživu, jež by jí dle §u 91 obč. zák. jako manželce byla příslušela. Míra této výživy řídí se »dle jmění«, leč mínění dovolatelovo, že tím rozuměti jest jen jmění hotové nebo důchod, záležející v penězích, nikoli však pouhou pracovní způsobilost a z ní vyplývající výdělečnou možnost, jest mylné a netřeba názor ten blíže ani vyvráceti, neboť správný a rozumný výklad §u 91 obč. zák. ukazuje jasně k tomu, že výraz »majetek« jest míněn zřejmě ve smyslu »mohoucnosti« (»dle sil«) a zahrnuje v sobě veškeré výdělečné možnosti a schopnosti, jež osobě k výživě povinné jsou dosažitelny. Při tom nepadá na váhu, že žalovaný, který, jak dovolací soud správně vytýká, svoji výdělečnou způsobilost svým pracovním zaměstnáním u firmy L. vydatně osvědčil, jest tou dobou bez zaměstnání, neboť jde o stav přechodný a kromě toho o stav při náležité vůli a snaze i při nynější nouzi o práci odstranitelný, který neospravedlňuje, by proto oprávněný nárok žalobkyně na výživu byl zkrácen, to tím méně, když žalovanému přichází dále k dobru, že požívá již stálého ročního důchodu ve výši 3802 Kč. Nejvyšší soud nemá za oprávněnu ani námitku, že by přiřknuté výživné bylo též na úkor vyživovacím závazkům dovolatele vůči jeho vlastní rodině.

Citace:

č. 3657. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 457-458.