NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 4769.

Uzavřel-li majitel hospodářský stroj do stodoly způsobem, v místě obvyklým, a dostal-li se k němu přes to nedospělec a způsobil si zranění, jest v tom spatřovati výhradné zaviněni poškozeného.
(Rozh. ze dne 3. března 1925, Rv I 250/25.)
Nedospělý žalobce (v době úrazu desítiletý) otevřel si svémocné vrata do stodoly žalované, kde byla uschována řezačka a, pohrávaje si s řezačkou, utrpěl úraz. Vrata stodoly byla uzavřena v ten způsob, že dvě prkenná křídla vrat se zavírala jednoduchou dřevěnou závorou, sestávající z prkna ca 1/2 m dlouhého a ca 10 cm širokého tak, že prkénko připevněné na pravém křídle vrat přesahovalo na druhé křídlo vrat a tam zapadalo do vyhlubeniny ve dřevě. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice z polovice po právu, odvolací soud neuznat žalobního nároku po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení právní v tom, že nebyl vzat zřetel na to, že žalobce byl v den úrazu desítiletým dítětem, tedy nikoliv dorostlou osobou, která nemohla ještě rozvážně jednati a posouditi důsledky svých počinů a svých opomenutí, což také o něm ani nemohlo býti předpokládáno. Dovolatel poukazuje к tomu, že tedy byl podle §u 21 obč. zák. pod zvláštní ochranou zákona a že nebyl schopen s hlediska §u 1297 obč. zák. užívání obyčejného rozumu, že naopak tento měl býti předpokládán u žalované, u které právě zanedbání oné bedlivosti, kterou ji při užívání obyčejného rozumu ukládá předpis §u 1297 obč. zák., projevuje se jako zavinění, ji zavazující ku náhradě škody. Dovolatel míní, že se žalovaná provinila ve dvojím směru zřejmou nedbalostí a opomenutím užití takové pozornosti, kterou by byl odvrácen úraz, a tvrdí s poukazem ku zjištění, že zavinění žalované jest spatřovati především v tom, že se nepostarala o dohled nad dětmi, na jejím dvoře bez dozoru pobíhajícími, ačkoli musila věděti, že se tyto, k jejímu chlapci Janovi hrát si přicházející děti snaží dostati do stodoly ku řezačce, jelikož žalovaná dovolatele dokonce sama viděla na řezačce řezati, dále, že se žalovaná nepostarala o dohled nad dětmi, ačkoli velmi často byla vzdálena z domova, ačkoli byla upozorněna svědkem Václavem S-em, že by se mohlo něco přihoditi, budou-li děti skotačiti v blízkosti řezačky, a ačkoli věděla, že její osmiletý synek Jan vodí si na dvůr stejně staré soudruhy. Za druhé, míní dovolatel, jest zavinění žalované spatřovati v tom, že se nepostarala, by byl dětem znemožněn přístup do stodoly a ku řezačce. Po této stránce vytýká odvolacímu soudu, že neprávem považoval uzavření vratně u stodoly postačitelným a tím také že uznal, že je řezačka dostatečně uchráněna, a míní, že vzhledem ku S-ově výstraze nelze považovati zjištěný způsob uzavírání stodoly za postačitelný, když dětem bylo lze dřevěnou uzávěru na vrátni snadno odstraniti, vyraziti a tak se dostati ku nebezpečné pro ně řezačce, která ve stodole stála rovněž bez jakéhokoliv ochranného opatření. Byť i tento způsob uzavírání stodoly byl podle znalcova posudku v místě obvyklým, že nezbavovalo to žalovanou povinnosti, by uvážila vzhledem k dětem, je-li to pro ně postačitelné uzavření. Z toho dovolatel dovozuje, že nelze považovati stodolu za spolehlivě uzavřenou, což musila žalovaná se zřením na předpis §u 1297 obč. zák sama postříci, zvláště když byla na nebezpečnost situace upozorněna svědkem S-em. Podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod není těmito vývody opodstatněn. Byť i dovolatel jako desítileté dítě byl podle §u 21 obč. zák. pod zvláštní ochranou zákona, nelze tomuto předpisu rozuměti tak, že by se ochrany této mohl dožadovati na každém, i na cizích lidech. Podle předpisů §§ 139 a 141 obč. zák. přísluší zákonitá povinnost dozorčí nad dětmi jejich rodičům. Jde o událost z venkovského života, a, bylo-li zjištěno, že způsob, jak byla stodola žalované uzavřena, jest v místě obvyklým, musili by jej uznati i dovolatelovi rodiče, jichž zákonitou povinností bylo, by desítileté dítě, když mu při hře s ostatními dětmi na dvoře žalované hrozilo nějaké nebezpečenství, tak opatřili, by nechodilo si hrát se svými druhy. Odvolací soud správně vystihl, že nelze ukládati žalované za povinnost, aby dohlížela také nad cizími dětmi, když ani nebylo zjištěno, že dovolatele převzala do nějaké zvláštní ochrany. Dovolací soud také neuznává, že žalovaná s hlediska předpisu §u 1297 obč. zák. měla učiniti ve příčině uschování řezačky ještě nějaká zvláštní opatření kromě toho, že ji měla uschovánu ve stodole, místně obvyklým způsobem uzavřené. Ani podle §u 1297 obč. zák. nemůže býti někomu ukládáno za povinnost, by učinil více, by dbal větší opatrnosti a větší bedlivosti, a ozbrojil se větší předvídavostí, nežli jakých na něm vyžadují pravidla a zvyklosti obyčejného života. Nemůže býti považováno za venkovanovo zavinění, když nečiní ku ochraně svých dětí, na venkově rostoucích, pronikavějších opatření, než jak je přináší obyčejný život venkovský, a že stodol a jiných místností s hospodářským nářadím neuzamyká na zámky. Poměry venkovského života nedovolují takových věcí, venkovský život jest i vůči dětem tvrdým, upozornění S-ovo bylo spíše venkovskou zdvořilostí, nežli varováním, jehož by mohla žalovaná podle pravidel venkovského života dbáti. Vnikl-li dovolatel přes to, že vráteň byla místně obvyklým způsobem uzavřena, do stodoly, a dostal-li se až k řezačce, jde o vlastní zavinění žalobcovo samojediné.

Citace:

č. 7608. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 698-699.