Čís. 1177.
Poměr čl. III. (čl. IV.) novely ze dne 1. dubna 1921, čís. 166 sb. z. a n., k § 14 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., o zajištění půdy drobným pachtýřům.
(Rozh. ze dne 13. září 1921, R II 354/21.)
Požadovací nárok drobných pachtýřů byl zamítnut soudy všech
tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Jde tu o poměr čl. III. (čl. IV.) novely ze dne 1. dubna 1921 čís. 166
sb. z. a n. k § 14 požadovacího zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., jejž možno vyčerpávajícím způsobem rozložití v tyto dvě
otázky: 1. zůstal § 14 požad. zák. v platnosti vedle čl. III. novely, a,
раk-li nikoli, 2. platí aspoň pro dodatečné přihlášky podle něho podané
už před vydáním novely? Obě otázky dlužno záporně zodpověděti. Ad 1.
Lhůta § 14 končila uplynutím dvou let od vyhlášení požadovacího zákona,
tedy, ježto vyhlášen byl 12. června 1919, uplynula dnem 12. června
1921, avšak také lhůta čl. III. čís. 1 novely k zameškaným přihláškám
stanovena jest k témuž konečnému dni 12. června 1921. Již z toho,
zvláště však z celého obsahu čl. III. a účele lhůty, aby zmeškané přihlášky mohly býti dostiženy a nárok zachráněn, vychází bezpečně, že
článkem III. nahražen byl pro budoucnost § 14 a že tedy
jest subrogován, tím spíše, když článek jest pro pachtýře mnohem výhodnějším než § 14, dopouštěje mu dodatečnou přihlášku, aniž by musil
prokázati, že původní lhůtu zmeškal pro skutečnosti na vůli jeho nezávislé a neodvratné. Ad 2. V daném případě podána byla dodatečná přihláška dle § 14 (žádost za restituci) dne 26. března 1921, kdy tu novely
s jejím čl. III. ještě nebylo, ježto vydána byla a v působnost vešla teprv
27. dubna 1921. Soudce měl o přihlášce jednati dle § 14 a, kdyby ji byl
povolil, byli by zůstali pachtýři v nároku, a v tom vrcholí stížnost. Soudce
slyšel o ní dne 5. dubna 1921 faráře, jenž prohlásil, že u farního úřadu přihlášky posud podány nebyly a do té že nemůže o tom jednati. Ale u farního úřadu podaci přihlášku nebylo dle § 14 třeba, byl to tedy důvod
mylný. Nicméně soudce — nesprávně — držel věc ve lhůtě a když potom
vydána byla novela, začal o ní jednati dle novely, vyzvav výměrem ze
dne 3. května 1921 pachtýře, aby přihlášku dle čl. III. odstavec pátý novely předložili dvojmo, což když se stalo, sdělil ji faráři, jenž pak podal
v čas námitku dle čl. IV., že nemá 8 ha zemědělské půdy, načež soudce
návrhy pachtýřů zamítl. Jest otázkou, zdali soudce, když už žádost za
restituci nevyřídil před vydáním novely, byl oprávněn jednati o ní po
vydání novely jako o dodatečné přihlášce dle čl. III. novely a provésti
takto, záměnu čl. III. s §еm 14. Po názoru nejvyššího soudu musil tak učiniti. Neboť dle vývodů ad 1. nastoupil dnem 27. dubna 1921. kdy novela
byla vydána a vstoupila v působnost, místo § 14 článek III. a nebylo více
možno souditi dle § 14, ježto pozbyl platnosti. Když tedy soudce vyřizoval
dodatečnou přihlášku až po tomto dni, neměl pro ni jiného platného práva
než čl. III. (IV.) novely. Že náhoda tomu chtěla, že přihláška nedošla konečného vyřízení za starého práva, nevadí, jako to nevadí pro případ
opačný, pokud totiž nové právo je příznivější pachtýřům, ježto dle novely nemusí dokazovati už neodvratnou překážku, jako by byli dřív musili. Jediná výjimka by byla, kdyby bylo lze mluviti o právu nabytém ve
smyslu § 5 obč. zák. Ale to nelze, nebyl jím nárok do té doby přiznán
vůbec, neřku-li právoplatně, naopak byl jim dřív pro nedostatek řádné
přihlášky dle § 12 požad. zák. právoplatně oduznán, ježto nepodali přihlášku též u faráře. Na kolik pak jde o přihlášku jako čin formálního práva,
tu § 5 obč. zák. i kdyby se jinak i na něj vztahoval, zde přece neplatí,
protože novela má tu v čl. IV.(4) specielní předpis, dle něhož omezením článku toho, tedy i výhradě 8 ha ve prospěch obročí jako vlastníka, nepodléhají toliko pachtýři, kteří v čas a náležitým způsobem před
působností novely nárok svůj přihlásili, »náležitým způsobem« však se
míní zcela zřejmě způsob § 12 požad. zák., tedy i přihláška vlastníku,
důkaz čl. III. (3) (4) novely, a tuto přihlášku oni nepodali. Konečně i domnělá křivda pachtýřů je jen zdánlivá. Křivdu trpěli beneficiáti, kteří dle
staršího práva musili pozemek odstoupiti, třeba neměli sami ani tolik, co
pachtýř, jenž směl a smí posud míti 8 ha (§ 3 požad. zák.). Tuto křivdu
novela nahlédla a nechce ji dále dopouštěti, předepsala tedy, že i beneficiátu musí se 8 ha vyhraditi [čl. IV. (1)], z čehož je výjimkou právo pachtýřovo už nabyté, přiznané a pak nárok přihlášený v čas a náležitým
způsobem již za platnosti staršího práva [čl. IV. (4)], což stěžovatelům chybí.