Čís. 7242.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Neplatnost dohody o nájemném (§ 20 (l) a (3) zák.) týká se pouze této dohody o nájemném a i této jen pokud se příčí ustanoveními zákona, nikoliv však samé nájemní smlouvy.
(Rozh. ze dne 10. srpna 1927, Rv II 538/27.)
Pronajímatelka domáhala se na nájemkyni, by bylo uznáno právem, že nájemní smlouva jest nicotnou a že žalovaná jest povinna odevzdali žalobkyni najaté místnosti. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Žalobkyně uvádí v žalobě, proč není nájemní smlouva mezi stranami po právu, prý proto, že byla žalobkyně rozsudkem krajského soudu ze dne 14. března 1927 uznána vinnou přestupkem § 8 zákona o válečné lichvě ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., protože žádala přemrštěné nájemné. Tímto soudním výrokem jest nájemní smlouva prohlášena za nicotnou, zákonu se příčící, ku kteréžto nicotnosti smlouvy jest z úřední povinnosti přihlížeti, protože tu jde o zájem veřejný, který nemůže býti dán do disposice soukromníka (viz rozh. nejvyššího soudu čís. 2223 sb.). Nicotnost jest něčím jiným než neplatností smlouvy. Tato jest dána dle § 17 cit. zákona do soukromé disposice poškozeného.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Rozsudkem krajského soudu jako soudu odvolacího ze 14. března 1927, jímž byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem § 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., proto, že, využívajíc mimořádných válkou vyvolaných poměrů požadovala na žalované zřejmě přemrštěné nájemné, nebyla nájemní smlouva prohlášena za neplatnou ani nicotnou a žalovaná v trestním řízení jako poškozená ani takového návrhu podle § 17 citovaného zákona neučinila. Podle § 20 (1) a (3) zákona na ochranu nájemníků čís. 48 z r. 1925 (podobně jako tomu bylo již v zákoně čís. 85 z roku 1923 a čís. 85 z roku 1924) může dohoda o nájemném platně býti učiněna jen potud, pokud smluvené nájemné neodporuje ustanovením zákona nebo pokud nebude jinak upraveno — Čís. 7243 —
1241
podle § 22 rozhodnutím soudu. Co bylo proti tomu plněno, může býti požadováno zpět. Z toho nepochybně vychází, že neplatnost, kterouž tu zákon vyslovil, týká se toliko dohody o nájemném a jen pokud se příčí ustanovením zákona, nikoliv však samé nájemní smlouvy, podobně jako vyslovení neplatnosti úplaty podle druhého odstavce téhož § 20 nevztahuje se na samu smlouvu o postoupení nebo nájmu místností, která byla při tom sjednána. Bylo by také v příkrém rozporu se zákonem, jenž vůbec celou svoji tendencí a zvláště § 20 má nájemce chrániti, kdyby se z toho, že pronajímatel jednal proti tomuto zákazu, ba proti předpisům zákona o bytové lichvě, vyvozovalo, že i smlouva nájemní jest nicotná a že nájemník, poněvadž užívá bytu neb místností bez právního důvodu, je povinen je odevzdati a vykliditi. Tím by se pravý účel zákona podle konečného výsledku zvrhl v citelnou újmu nájemcovu, jehož chce zákon bráti v ochranu. Žalovaná dovolala se proti žalobkyni ochrany lichevního zákona, kteráž jí byla poskytnuta, a bylo by nyní přímo protismyslným, kdyby se jako důsledek toho mělo vysloviti, že též sám nájemní poměr mezi nimi jest nicotným, že žalovaná užívá bytu bez právního důvodu a že má místnost již užívanou žalobkyni odevzdati, pokud se týče že nemá nároku na odevzdání části bytu, který si později přinajala a jenž jí posud nebyl do užívání odevzdán.

Citace:

Čís. 7242. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1266-1267.