NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2618.

Skutek byl spáchán veřejně, byl-li spáchán před více, t. j. nejméně dvěma lidmi.
Pokud jest podle §u 122 a) tr. zák. veřejnosti vůbec zapotřebí, jest dána již tím, že čin mohl býti jinými postřehnut (všeobecnou přístupností místa, kde se čin stal); stačí, že čin byl spáchán na silnici.
Trestnost rouhání se Bohu nelze omeziti na případy, v nichž byly svědky skutku osoby takového náboženského smýšlení, že i ty mohou býti činem pohoršeny; stačí abstraktní možnost onoho nebezpečí.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1927, Zm II 397/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 26. srpna 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem rušení náboženství podle §u 122 a) tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Pokud jde o důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a), nenapadá stížnost závěr, že zjištěný projev jest rouháním se Bohu, ani závěr, že obžalovaný jednal ve zlém úmyslu podle §u 1 tr. zák., nýbrž namítá toliko, že nelze přes to vše v projevu spatřovati zločin podle §u 122 a) tr. zák., protože projev byl učiněn v polích, v době večerní, když lidé v polích nepracovali, nikdo nebyl na blízku, jen z daleka šel četník a proto nemohlo z projevu povstali pohoršení. Námitka neobstojí. Pokud jest podle §u 122 a) tr. zák. veřejnosti vůbec zapotřebí, dána jest již tím, že čin mohl býti jinými postřehnut, tedy všeobecnou přístupností místa, kde se čin stal, a nezáleží na tom, zda tu byla veřejnost kvalifikovaná, totiž konkrétní nebezpečí, že skutek mohl býti pozorován větším počtem lidí individuelně neurčitých. Veřejným, všeobecně přístupným místem jest i okresní silnice, na které obžalovaný podle rozsudkového zjištění projev učinil. Nehledě k tomu, byl projev slyšen svědky H-ou a L-em, tedy dvěma osobami, a okolnost, že skutek byl spáchán před více, t. j. nejméně dvěma lidmi, staví trestní zákonník zásadně a důsledně na roveň veřejnému jeho spáchání. Jako druh zločinů, dotýkajících se společně bezpečnosti ,ve veřejných opatřeních (§ 56 tr. zák.), jest rušení náboženství v podstatě rušením náboženského míru ve státě. Účelem §u 122 tr. zák. jest arciť zabezpečení obecného míru ve věcech náboženských oproti projevům a skutkům, jímž jsou nemile dotčeny a mohou býti pohoršeny náboženské city při nejmenším příslušníků určité církve nebo náboženské společnosti zákonem uznané. Zakazuje-li však zákon v §u 122 a) rouhání se Bohu, předpokládá povšechně, že jím může býti ohrožen onen právní statek. Stačí abstraktně nebezpečí, dané povahou skutku, aniž záleží na tom, zda tu bylo i konkrétní nebezpečí pohoršení právě oněch osob, jež rouhání se Bohu postřehly nebo postřehnouti mohly. Ani účel, ani doslov a smysl ustanovení §u 122 a) tr. zák. neposkytují opory pro názor, že jest účinnost jeho omeziti na případy, v nichž byly svědky skutku osoby takového smýšlení náboženského, že i v nich může vzejíti ze skutku pohoršení. Než, nehledíc k tomu, že stížnost tímto svým názorem vnáší do skutkové podstaty zločinu rouhání se Bohu znak jí cizí, není rozsudkem zjištěno, že svědci, kteří projev obžalovaného slyšeli, jsou smýšlení nábožensky indiferentního. Ani ve spisech není poukazů na takové smýšlení svědků. Svědek L. se v té příčině vůbec nevyslovil a svědek H. udal jen, že projevem nebyl pohoršen, poněvadž si řekl, že si obžalovaný není vědom toho, co zpívá. Stížnost jest bezdůvodnou a byla proto zavržena.

Citace:

Čís. 2618. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 37-38.