Čís. 2936.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z.a n.).
»Hanobením« (§ 14 čís. 5 zákona) jest každé úmyslné snižování vážnosti; může se projevovati v jakékoliv formě, výslovně nebo zahaleně, tvrzením určitých skutečnosti nebo bez uváděni jich; spadá sem i nadávka.
Skutková podstata § 14 čís. 5 zákona předpokládá v subjektivním směru, že úmysl pachatelův směřoval k hanobeni a že si byl pachatel vědom, že hanobení jest způsobilé, by dalo podnět k porušení obecného míru v republice. Je-li zjištěno, že pachatel v rozhodné chvíli věděl, že výroky uzavírají v sobě hanobení, a že výroky ty přes to pronesl, je tím také zjištěno, že jednal v úmyslu směřujícím k hanobeni (českého národa).
Vada nedostatku důvodů podle § 281 čís. 5 tr. ř.
(Rozh. ze dne 20. října 1927, Zm I 261/27.)
Nejvyšší soud jako sond zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 3. března 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnosti, jež napadá rozsudek soudu prvé stolice pouze potud, pokud obžalovaný byl jim uznán vinným přečinem rušení obecného míru podle § 14, čís. 5 zákona na ochranu republiky, a uplatňuje v tomto směru číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5 a 9 a) tr. ř., nelze přiznati oprávnění. Stížnost namítá, že tu není objektivní skutkové podstaty onoho přečinu proto, že tu nešlo o »hanobení«. Výrazy »Hunde«, »Bagage«, »Gesindel« jsou prý prostými nadávkami. Nadávky nejsou prý však »hanobením«. »Hanobiti« znamená prý viniti jiného z opovržlivých vlastností nebo z opovržlivého smýšlení. Stížnost jest na omylu. S jejím výkladem pojmu »hanobení« nelze souhlasiti. Proti tomuto výkladu mluví již obecný význam slova, jenž je zřejmě širší. »Hanobením« jest, jak Nejvyšší soud jako soud zrušovací již v četných rozhodnutích vyslovil (rozh. čís. 1845, 1875, 1959, 2163 a j. sb. n. s.), každé úmyslné snižování vážnosti. »Hanobení« muže se tudíž projevovati v jakékoli formě, výslovně nebo zahaleně, tvrzením určitých skutečností nebo bez jich uvádění, tedy i nadávkami. Vždyť i nadávky mají svůj pojmový obsah a také jimi může se dáti výraz nevážnosti a opovržení (Rozh. čís. 2271 sb. n. s.). Shledal-li tudíž rozsudek ve zjištěných výrocích obžalovaného »Ihr čechischen Hunde, čechische Bagage, Gesindel« po stránce objektivní »“hanobení«, nelze mu důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci proto, že tu šlo o nadávky.
Dále namítá stížnost, že nalézací soud měl, zejména vzhledem k tomu, že obžalovaný byl podle rozsudkových zjištění podnapilým, zjistiti, že si byl toho vědom, že hanobí svými výroky český národ tak, že to může snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír v republice. Rozsudek pokládá prý toto vědomí za prokázáno vzhledem k povaze hanobení. Objektivní způsobilost hanobení (patrně ku přivodění právě uvedených následků) není prý však totožnou se zlým úmyslem, jehož je třeba ke skutkové podstatě přečinu podle § 14, čís. 5 zákona na ochranu republiky. Rozsudek postrádá prý tudíž ve skutečnosti potřebných zjištění po stránce subjektivní. Rozsudek uvádí v rozhodovacích důvodech v tomto směru, toto: »Že si obžalovaní byli vědomi, že tím (totiž oněmi výroky) hanobí český národ a že tím obecný mír (patrně v republice) může býti ohrožen, béře soud za prokázáno vzhledem k slovům, která byla (obžalovanými) pronesena.« Rozsudek, jenž nebéře za prokázáno, že obžalovaný byl tak opilým, že nevěděl, co činí, zjišťuje tudíž, jak ostatně stížnost sama připouští, ono vědomí, jež podle názoru stížnosti mělo býti v souzeném případě zjištěno. Má-li býti za tohoto stavu věci a vzhledem k poukazu stížnosti k podkladu rozsudkového výroku v tomto směru v uvedených vývodech stížnosti spatřována výtka nedostatku důvodů pro rozsudkový výrok o onom vědomí obžalovaného ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř., dlužno ji označiti jako neodůvodněnou. Vadou nedostatku důvodů po rozumu tohoto ustanovení zákona je rozsudek stižen jen tenkrát, není-li pro výrok o rozhodné skutečnosti uveden žádný důvod. Tento předpoklad je dán nejen tenkrát, neuvádí-li rozsudek pro takový výrok vůbec žádného důvodu, nýbrž i tenkrát, uvádí-li sice pro takový výrok důvody, avšak jen takové důvody, mezi nimiž a rozhodnou skutkovou okolností, jež má býti jimi odůvodněna, není vůbec logické spojitosti. V souzeném případě dovolává se rozsudek, jak bylo již podotčeno, na odůvodněnou výroku o onom vědomí slov, která byla (obžalovaným) pronesena«, t. j. zřejmě doslovu a významu výroků. Dlužno sice připustiti, že rozsudek neodůvodňuje výrok tak důkladně, jak by si toho bylo přáti, avšak vady nedostatků důvodů tu není, poněvadž nelze důvodně tvrditi, že mezi zjištěným vědomím a pronesenými slovy, t. j. doslovem a významem výroků obžalovaného, není vůbec logické spojitosti. Ve skutečnosti lze také usuzovati na vědomí pachatelovo o dosahu, účelu a možných následcích jeho výroku i z výroku samotného, zejména z jeho obsahu. Po stránce subjektivní je ve směrech stížností uvedených třeba zjištění, že úmysl pachatelův směřoval k hanobení českého národa a že si byl pachatel vědom, že hanobení jest způsobilé, by dalo podnět k porušení obecného míru v republice. Z rozhodovacích důvodů vysvítá, že rozsudek zjišťuje, že stěžovatel pronesl uvedené hanlivé výroky, ač věděl, že jimi hanobí český národ. Podle toho zjišťuje rozsudek, že úmysl stěžovatelův směřoval k hanobení českého národa, neboť, je-li zjištěno, že tento obžalovaný v rozhodné chvíli věděl, že výroky tu v úvahu přicházející uzavírají v sobě hanobení českého národa a že tyto výroky přes to pronesl, je tím také zjištěno, že jednal v úmyslu směřujícím k hanobení českého národa. Že však obžalovaný byl si toho vědom, že jeho jednáním, t. j. hanobením českého národa, může býti ohrožen obecný mír v republice, zjišťuje rozsudek výslovně, Má-li tedy posléze uvedená námitka stížnosti býti pojímána v tom smyslu, že rozsudek postrádá po stránce subjektivní ve směrech stížností uvedených potřebných zjištění, jest ji rovněž pokládati za neodůvodněnou.

Citace:

č. 2936. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 758-760.