Čís. 4125.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Bylo-li manželství rozvedeno od stolu a lože již za platnosti zákona čís. sb. 320/1919, lze v mimosporném řízení povoliti rozluku pro nepřekonatelný odpor jen, svolí-li k tomu druhý manžel, třebas již byla od rozvodu uplynula tři léta.
(Rozh. ze dne 9. září 1924, R I 708/24.)
Oba nižší soudy zamítly žádost manžela, by pro nepřekonatelný odpor bylo rozloučeno jeho manželství, rozvedené dne 4. října 1919. Rekursní soud uvedl v důvodech: Dle jasného znění §u 16 rozl. zák. nepožaduje zákon jen v těch případech, kde jde o manželství rozvedené před platností tohoto zákona, ku povolení rozluky manželství pro nepřekonatelný odpor pouze k žádosti jednoho z manželů souhlasu druhého manžela, kdežto v případech, kde manželství teprve po účinnosti tohoto zákona rozvedeno bylo, rozluka bez souhlasu druhého manžela povolena býti nemůže. Tento správný výklad vyjádřen i v čl. 2 čís. 2 prováděcího nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n. V tomto případě nedala manželka souhlasu k navrhované rozluce manželství a to způsobem, jenž vylučuje pochybnost o tom, že nemá nepřekonatelného odporu proti manželi a že nemá ani jinak k tomu vážného důvodu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs spatřuje zřejmé porušení zákona v názoru rekursního soudu, že k rozluce manželství cestou nespornou dle §u 16 rozl. zák. jest ve případech, kdy manželství bylo rozvedeno teprve za platnosti zákona rozlukového, zapotřebí souhlasu druhého manžela i tehdy, když od provedení soudního rozvodu uplynula tři léta. Rekursu nelze přisvědčiti, naopak odpovídá napadené rozhodnutí plně zákonu, a poukazuje se na jeho správné odůvodnění s podotknutím, že uplynutí tří let od povoleného rozvodu má význam toliko pro otázku, zda tu jest vskutku nepřekonatelný odpor, a zákon stanoví domněnku nepřekonatelného odporu domněnkou, jež vylučuje další zkoumání po této stránce. Uplynutí tří let však nenahražuje souhlasu druhého manžela, jenž jest nevyhnutelným vždy, jak písm. c) §u 16 cit. zák. výslovně stanoví.

Citace:

č. 4125. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 205-205.