NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2268.

Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.). Při ponechání pozemku v pachtu (§ 29 zák.) může vlastník do pachtovného započísti, oč byly daně a jiné veřejné dávky z pozemku zvýšeny.
(Rozh. ze dne 13. února 1923, R I 134/23.)
Oba nižší soudy přiznaly pachtýři zpachtovaný pozemek do dalšího pachtu (§ 29 zák.), nevyhověly však návrhu vlastníka, by pachtovné bylo zvýšeno vzhledem k zvýšeným břemenům daňovým. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a přikázal prvému soudu, by znovu jednal a rozhodl o propachtovatelově návrhu na zvýšení pachtovného.
Důvody:
Dle §u 29 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. má pachtýř právo žádati, by mu vlastník ponechal pozemek na místě převodu do vlastnictví dále v pachtu za stejných podmínek, jako dosud, a to nejméně po dobu šesti let. Má-li vlastník ponechati pozemek dále v pachtu za stejných podmínek, povinen jest zajisté také, ponechati pachtýři pozemek za dosavadní pachtovné, t. j. za pachtovné, placené do 27. května 1919, a není oprávněn, žádati na pachtýři zvýšení pachtovného. Ustanovení §u 29 zákona nemůže tudíž zavdati příčiny k pochybnostem tehdy, když pachtýř do vydání zákona platil vlastníku určitý peníz jako pachtovné a vedle toho sám ze svého hradil daně a jinaké veřejné dávky, vypadající na pachtovaný pozemek; tu platí pachtýř i nadále smluvené pachtovné a nese dané a ostatní veřejné dávky, byť i zvýšené. Jinak má se věc, hradí-li vlastník ze svého dané a ostatní veřejné dávky. V tom případě záleží peníz, jejž pachtýř odvádí propachtovateli, vlastně ze dvou částí, totiž z kvóty daní a jinakých veřejných dávek, vypadající na pachtovaný pozemek, a ze zbytku, představujícího teprve čisté pachtovné. V takových případech nelze slovům »za stejných podmínek« rozuměti tak, že by vlastník i po dobu prodlouženého pachtu mohl od pachtýře požadovati celkem jen tolik, kolik pachtýř dosud odváděl, přes to, že daně a jinaké veřejné dávky značně stouply, neboť to by vedlo k nemožnému důsledku, že by vlastník po případě doplácel. Tu mohou tedy slova »za stejných podmínek« míti jen ten význam, že pachtýř jest povinen, po dobu prodlouženého pachtu odváděti vlastníkovi takový peníz, aby vlastníkovi po srážce kvóty, připadající na zvýšené daně a jinaké veřejné dávky z pozemku, zbývalo právě tolik čistého pachtovného, kolik dosud mu zbývalo. Tomu nevadí ustanovení §u 3 opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n., že ustanovení §u 2, tudíž i §u 2 (5) netýkají se půdy, zajištěné drobným pachtýřům podle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., ježto opatření mělo na mysli patrně půdu, která má drobným pachtýřům za určitou přejímací cenu do vlastnictví býti postoupena, a při které do té doby, dokud se tak nestalo, nemá míti místa zvýšení pachtovného nižádným způsobem, poněvadž pachtýř ode dne vydání zákona má již nárok vlastnický, a každý vyšší plat znamenal by vlastně nepřípustné zvýšení ceny přejímací. Opačný názor nižších soudů tedy neobstojí, i bylo proto podle §u 16 nesp. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. mimořádnému dovolacímu rekursu vyhověno.

Citace:

Čís. 2268. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 252-253.