Č. 11293.

Pojištění pensijní: Podléhá cestující na provisi pojistné povinnosti?
(Nález ze dne 22. května 1934 č. 12724/32.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 7548/28, 9144/31, 9389/31, 10076/32.
Věc: František G. v P. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemská úřadovna II. Všeobecného pensijního ústavu v Praze prohlásila výměrem z 23. dubna 1927, že st-l ve svém zaměstnání jako cestující na provisi u firmy Mořic Sch. ve V. od 22. ledna 1927 podléhá pojištění podle zák. č. 1/1907 ř. z., cís. nař. č. 138/1914 ř. z. a zák. č. 89/1920 Sb. Námitkám, jež podala firma proti tomuto výměru, zem. úřad v Praze nevyhověl. Na další její odvolání min. soc. péče nař. rozhodnutím toto rozhodnutí zrušilo a vyslovilo, že »st-l ve sporné době pojistné povinnosti nepodléhal, ježto nebyl k firmě v poměru služebním (§ 1151 o. z. o.), takže chybí nezbytný předpoklad pro pojistnou povinnost, stanovený v § 1 zák. č. 89/1920 Sb., resp. č. 26/1929 Sb. Podle § 1151 o. z. o. jsou podstatnými znaky služebního poměru závazek konati práce (služby) na straně jedné, a závazek platiti úplatu na straně druhé. Z tohoto závazku vyplývá určitá podřízenost osoby první osobě druhé, t. j. osoba ona je povinna po určitou dobu konati určité práce osobě druhé, a této přísluší nárok na vykonávání oněch služeb. Podle smlouvy z 12. ledna 1926 byl Fr. G. zástupcem firmy na provisi. Při své činnosti byl samostatný a na firmě nezávislý, své obchodní cesty konal pravidelně podle vlastních časových disposic a rozhodnutí. Od firmy dostával pouze
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 54 občas příkaz k návštěvě určitého dlužníka nebo k návštěvě určitého předem určeného místa. O své činnosti nebyl povinen podávati firmě pravidelné zprávy; rovněž tak nebyl povinen sdělovati jí program a postup svých cest. Mimo firmu Mořic Sch. byl činným také pro jiné firmy. Za svou činnost byl honorován provisemi. Výdeje cestovní platil si sám, výdeje poštovní a p. byly mu firmou hrazeny. Z toho je patrno, že v daném případě nebyly splněny podstatné znaky služebního poměru ve smyslu § 1151 o. z. o. Okolnost, že Fr. O. měl vymezen pro svou činnost určitý rayon, a že byl povinen konati někdy též obchodní cesty podle příkazu firmy, svědčí sice již o určité jeho vázanosti k firmě, takové závazky však samy o sobě nezakládají ještě podřízenosti a vázanosti poměru služebního a nečiní zástupce firmy jejím nesamostatným zaměstnancem. Z okolnosti, že Fr. G. byl při své činnosti povinen říditi se instrukcemi firmy a všeobecnými podmínkami, za jakých směl obchody uzavírati, nelze vyvozovati podřízenost jeho ve smyslu ustanovení § 1151 o. z. o. Jeho poměr k firmě nelze proto kvalifikovati jako poměr služební.«
Stížnost, podanou na toto rozhodnutí, nemohl nss uznati důvodnou z těchto úvah:
V nynějším sporu jde o rozhodnutí otázky pensijní pojistné povinnosti st-le jako provisního obchodního zástupce súčastněné firmy v době od 22. ledna 1927. Žal. úřad posuzoval tuto otázku jak podle zák. č. 89/1920 Sb., tak i podle zák. č. 26/129 Sb. Základním předpokladem pensijní pojistné povinnosti podle § 1 odst. 1 obou těchto zákonů jest, aby osoba, o niž jde, byla v poměru služebním. Služebním poměrem ve smyslu těchto zákonů sluší pak rozuměti podle konstantní judikatury ony vztahy, které vyplývají pro kompasciscenty z uzavřené smlouvy služební ve smyslu § 1151 o. z. o., jenž stanoví, že služební smlouva vzniká, zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby. Podstatným pojmovým znakem takové smlouvy jest tedy na straně zaměstnance závazek konati zaměstnavteli služby. Z této jeho povinnosti pak vyplývá, že zaměstnanec v příčině konání služeb je vázán rozkazy zaměstnavatele, z čehož pak plyne poměr vázanosti a podřízenosti zaměstnance rozkazy zaměstnavatele (srov. Boh. A 10076/32 a dřívější nál. v něm citované). Z téhož právního hlediska vychází také žal. úřad.
Stížnost řečeného základního předpokladu pensijní pojistné povinnosti, t. j. služebního poměru sice nepopírá, ale dovolávajíc se ustanovení § 1 odst. 2 lit. b) zák. č. 89/1920 Sb., podle něhož jsou pojištěním povinni zaměstnanci, kteří jsou v poměru služebním a vykonávají vyšší služby ve smyslu zák. o obchodních pomocnících č. 20/1910 ř. z., dovozuje, že při posuzování otázky pensijní pojistné povinnosti st-le, o kterém se zřejmě domnívá, že podle způsobu svého zaměstnání jest obchodním pomocníkem ve smyslu tohoto zák., dlužno se říditi především ustanoveními tohoto specielního zák., v němž však znaky, kterých žal. úřad pro služební poměr vyžaduje, uvedeny nejsou.
K této námitce budiž uvedeno: Cit. zákon, jednající o služební smlouvě obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení, upravuje soukromoprávní služební poměr určitých kategorií osob, označených v §§ 1 až 3. Jeho ustanovení vztahují se tedy jen na ty osoby, jež jsou ve smluvním poměru služebním, t. j. vykonávají své služby na zá- kládě smlouvy služební. Definici této smlouvy zákon o obchodních pomocnících ovšem nevymezuje a ani nějakých zvláštních pojmových znaků jejích nestanoví. Zákon ten mluvě o služební smlouvě, vychází zřejmě — stejně jako jiné specielní zákony zaměstnanecké, na př. zákon o statkových úřednících č. 9/1914 ř. z., nebo zákony o sociálním pojištění soukromých zaměstnanců č. 89/1920 Sb., 221/1924 Sb., 26/1929 Sb. a j. — ze všeobecně platné a známé právní normy, která pojmy »služební poměr«, resp. »služební smlouva« definuje. A takovou všeobecně platnou právní normou, které nutno užiti také při výkladu těchto pojmů, vyskytujících se v zákoně o obchodních pomocnících, jest ustanovení § 1151 o. z. o., z něhož žal. úřad ve shodě s cit. judikaturou nss-u podstatné pojmové znaky služebního poměru jako základního předpokladu pensijní pojistné povinnosti správně vyvodil. Jest proto řečená námitka stížnosti bezdůvodná.
Jde tedy již jen o to, zda ve smluvním poměru st-le k zúčastněné firmě lze shledati uvedené podstatné pojmové znaky smlouvy služební. Jejich vzájemný poměr byl upraven smlouvou z 12. ledna 1926, jejíž obsah není sporný. Na základě ustanovení této smlouvy a protokolární výpovědi st-lovy z 1. února 1930 dospěl žal. úřad k úsudku, že st-l nebyl k firmě v poměru služebním ve smyslu § 1151 o. z. o. Tomuto úsudku vytýká stížnost nezákonnost. Poukazuje především k tomu, že prý žal. úřad odůvodňuje své zamítavé stanovisko hlavně tím, že st-l jest odměňován za svou činnost pouze provisí, kterážto okolnost nemá však toho významu, jaký jí žal. min. přikládá.
Námitka tato vkládá do odůvodnění nař. rozhodnutí něco, co v něm vysloveno není. Žal. úřad konstatuje v něm z uvedené smlouvy toliko, že st-l byl zástupcem firmy na provisi a provisemi za svou činnost honorován. Z tohoto zjištění, jež se srovnává s obsahem smlouvy, a jemuž stížnost neodporuje, nečerpá však žalovaný úřad, jak stížnost tvrdí, hlavní důvod, že již vzhledem k tomuto způsobu odměňování činnosti st-lovy firmou není tu služebního poměru. Hlavní váhu klade nař. rozhodnutí na samostatnost a nezávislost st-lovu na rozkazech firmy při vykonávání jeho činnosti. Pro takový výklad nař. rozhodnutí, jaký mu dává stížnost, není tedy v jeho doslovu ani smyslu žádné opory. Uvedená námitka stížnosti není proto důvodná.
Stížnost prohlašuje dále výslovně, že nepopírá správnosti zjištění žal. úřadu, že st-l konal své obchodní cesty podle svých vlastních časových disposic a rozhodnutí v přikázaném mu rayonu. Snaží se však dovoditi, že tato volnost a samostatnost nepříčí se pojmu služebního poměru, nýbrž vyplývá prý jen ze zvláštní povahy a způsobu práce obchodního cestujícího.
Stížnosti nelze však přisvědčiti. Podstata činnosti st-lovy spočívala nesporně v tom, že st-l byl oprávněn přijímati pro firmu kupní nabídky a za tím účelem vyhledával zákazníky a objednávky na zboží, jež firmě zprostředkoval. Jestliže při této své akvisiční a zprostředkovací činnosti nebyl ani časově, ani v mezích svého rayonu, v němž ji vykonával, místně ani co do osob, jež navštěvoval, vázán rozkazy firmy, nýbrž mohl pracovati podle svých vlastních disposic, kdy a jak mu bylo libo, neměl sta-
54* novenou žádnou pracovní dobu, žádnou povinnost konati obchůzky v určitých obdobích, navštěvovati určitá místa a osoby, podávati o tom firmě pravidelné zprávy, dostavovati se pravidelně k přejímání obchodních příkazů firmy, prodlévati v určitých časových obdobích v místnostech, nepodléhal žádné kontrole se strany firmy, a byl činným také pro jiné firmy, pak jest tím úsudek žal. úřadu, že byl st-l při své činnosti neomezený, samostatný, rozkazy firmy nevázaný, a jim nepodřízený úplně odůvodněn (sr. Boh. A 7548/28). Tvrdí-li stížnost, že st-l uvedl ve správním řízení, že z příkazu firmy nesměl navštěvovati všechny firmy ve svém rayonu, odporuje tvrzení toto spisům, neboť st-l v řízení správním nic takového neuvedl. V protokole ze 17. listopadu 1927 pravil jen, že nesmí firmy, které vedou totéž zboží jako firma M. Sch., zastupovati, v ostatním že měl volnost, a že zastupoval i jiné firmy. Poukazuje-li st-l k tomu, že podle zjištění žal. úřadu byl povinen na příkaz firmy navštěvovati dlužníky a je upomínati, nutno k tomu podotknouti, že žal. úřad zjišťuje výslovně, že takový příkaz st-l dostával jen občas, tedy jen výjimečně. St-l však ani netvrdí, že by podle smlouvy s firmou sjednané byl zavázán, aby takovým příkazům jejím vyhověl. Vyhovoval-li jim přece, neplyne ještě z toho nutně, že by tak činil na základě poměru služebního podle § 1151 o. z. o., mohloť se tak díti na základě poměru jiného, na př. mandátního ve smyslu §§ 1002 a násl. o. z. o. Skutečnost, že mu firmou byla nahražována část útrat, jako porta, nevtiskuje poměru st-lovu k firmě právního charakteru poměru služebního.
St-l namítá konečně, že při uzavírání obchodů musel se podrobiti cenám a podmínkám, jež mu firma stanovila, čímž bylo prý mu znemožněno docíliti nějakého podnikatelského zisku a že neměl ani žádné podnikatelské ztráty a žádného delkredere. Tím snaží se odůvodniti svůj služební poměr k firmě. Leč ani tato námitka není důvodná. Že st-li byly pro přijímání zakázek na zboží stanoveny firmou určité ceny a podmínky, jest přirozené a vyplývá to již z povahy věci samé a ze smluvního poměru, do něhož st-l uzavřením zastupitelské smlouvy s ní vstoupil. Taková smluvní omezení nezakládají však o sobě ještě podřízenosti a vázanosti, jež charakterisují pojmově poměr služební, neboť vázanost smluvní není ještě vázaností služební. Nečiní proto st-le jako obchodního zástupce nesamostatným zaměstnancem firmy, je-li v podstatě své zprostředkovací a akvisitérské činnosti a ve svých disposicích při tom nezávislým, a není-li tu zvláštních smluvních ustanovení, jež by to vylučovala (Boh. A 9144 a 9389/31 a j.). Že by tu byla takováto zvláštní smluvní ustanovení, jež by smluvnímu poměru st-lovu vtiskovala ráz podřízenosti služební, stížnost však ani sama netvrdí.
Pokud stížnost namítá, že st-li bylo znemožněno docíliti podnikatelského zisku, a že st-l nemá žádného delkredere, ani risika ztráty, jest tato námitka bezdůvodná, poněvadž nedostatek risika a ostatní uvedené momenty nedokazují, že by st-l proto již musil býti ve služebním poměru k zúčastněné firmě, pro který jsou rozhodné toliko pojmové znaky shora již vytčené.
Poněvadž podle těchto úvah žal. úřad měl pro svůj úsudek, že st-l nebyl k firmě v poměru služebním, ve výsledcích vykonaného šetření náležitý podklad, nelze v nař. rozhodnutí shledati vytýkanou nezákonnost.

Citace:

Č. 11293.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1065-1068.