NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 10639.

Bylo-li nabyto nadzástavního práva na knihovní pohledávce před poznámkou žaloby, k níž bylo pak uznáno na nejsoucnost pohledávky a zástavního práva, nemohla, a to ani výmazem, zaniknouti tato pohledávka proti pohledávce zajištěné na ní nadzástavním právem.
Vymáhající věřitel nepožívá ochrany důvěry ve veřejné knihy co do exekučního nabytí nadzástavního práva na hypotekárních pohledávkách.
(Rozh. ze dne 21. března 1931, Rv II 400/30.)
Na nemovitostech žalované strany (manželů Jindřicha a Anny H-ových) vázla pohledávka Josefa V-a 240000 Kč. Podle dlužního úpisu ze dne 13. ledna 1927 bylo na této pohledávce vloženo zástavní právo pro pohledávku Pozemkového ústavu 240000 Kč. Usnesením ze dne 17. dubna 1928 byla pohledávka Josefa V-a pro vykonatelnou pohledávku Pozemkového ústavu 240000 Kč zabavena a přikázána tomuto ústavu k vybrání. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se Pozemkový ústav na žalovaných zaplacení dlužných úroků. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Podle rozsudku ze dne 20. března 1928 Ck II 128/27 byla kupní smlouva ze dne 27. září 1926, podle níž bylo vloženo zástavní právo pro pohledávku Josefa V-a 240000 Kč s přísl. na nemovitostech žalované strany, zrušena a Josef V. byl uznán povinným podepsati vkladu schopnou listinu, na jejímž základě by manželé Jindřich a Anna H-ovi mohli vložiti výmaz zástavního práva pro pohledávku 240000 Kč s přísl. proti tomu, že H-ovi vrátí V-ovi dva autobusy s přísl. Rozsudek ten nabyl právní moci teprve dnem 14. února 1929. Soudní dvůr má za dokázané tyto okolnosti: Na nemovitostech žalované strany vložena jest podle kupní smlouvy ze dne 27. září 1926 pohledávka Josefa V-a ve výši 240000 Kč. Podle dlužního úpisu ze dne 13. ledna 1927 vloženo jest na této pohledávce zástavní právo pro pohledávku žalujícího ústavu ve výši 240000 Kč s přísl. Usnesením tohoto soudu ze dne 17. dubna 1928 Ck II 88/28 byla tato pohledávka Josefa V-a v exekuční věci vedené proti němu pro pohledávku 240000 Kč pro žalující ústav zabavena a žalujícímu ústavu přikázána k vybrání. Podle kupní smlouvy ze dne 27. září 1926 zavázali se žalovaní, že nedoplatek trhové ceny 240000 Kč zaplatí do 27. září 1931 a že tento nedoplatek budou mezitím 7% půlročně pozadu úrokovati. Není proto správné tvrzení žalované strany, že pohledávka 240000 Kč byla i s úroky dne 27. září 1931 splatná. Dále má soud za prokázáno, že žalovaný dluží žalující straně 7%ní úroky ze 240000 Kč, nikoliv od 27. září 1926, nýbrž teprve od 27. března 1927 do 27. března 1928, t. j. úroky ve výši 16800 Kč. Je sice pravda, že kupní smlouva byla rozhodnutím krajského soudu ze dne 20. dubna 1928 Ck II 128/27 jako neplatná zrušena a Josef V. odsouzen zaplatili 100000 Kč a podepsati listinu, na jejímž základě by mohli manželé H-ovi vložiti výmaz zástavního práva pro pohledávku 240000 Kč na uvedených nemovitostech, to však, jak uvedeno, mělo se státi proti vzájemnému plnění druhé strany. Dále jest správné, že na základě usnesení ze dne 11. dubna 1927 Ck II 128/27 byla zapsána poznámka žaloby při řečených nemovitostech a při pohledávce Josefa V-a 240000 Kč, a to poznámka žaloby o neplatnost smlouvy a o výmaz zástavního práva. Rozsudek ten však nabyl právní moci teprve dne 14. února 1929. Jest dokázáno, že podle usnesení ze dne 17. ledna 1927 č. d. 16/27, tedy před poznámkou žaloby, bylo na základě dlužního úpisu ze dne 13. ledna 1927 vloženo nadzástavní právo pro 240000 Kč s 8—10%ními úroky a 8—10%ními úroky z prodlení pro Pozemkový ústav na pohledávce Josefa V-a 240000 Kč na nemovitosti váznoucí a na základě usnesení okresního soudu ze dne 19. února 1927 č. d. 252/27 stalo se totéž na ostatních nemovitostech. Usnesení čís. d. 16/27 bylo doručeno podle doručujících lístků Jindřichu H-ovi dne 19. února 1927 a Anně H-ové téhož dne. Usnesení čís. d. 858/27 doručeno bylo Jindřichu a Anně H-ovým dne 22. března 1927. Strana žalovaná namítá, že se dověděla o postupu pohledávky 240000 Kč na žalující ústav teprve z dopisu tohoto ústavu ze dne 18. srpna 1927. Dále namítá, že Josef V. postoupil žalující straně svou pohledávku a zřídil nadzástavní právo, by se zbavil svého majetku na úkor věřitelů, a že prý valuta podle dlužního úpisu ze dne 13. ledna 1927 nebyla vyplacena. Soud však má za prokázáno, že zápůjčka 240000 Kč na základě dlužního úpisu ze dne 13. ledna 1927 byla skutečně Pozemkovým ústavem Josefu V-ovi vyplacena. Zjištěno bylo, že usnesení čís. d. 16/27 podle doručujících lístků doručeno bylo Jindřichu a Anně H-ovým dne 19. února 1927 a usnesení okresního soudu čís. d. 858/27 bylo žalovaným doručeno dne 22. března 1927. Žalovaní sice namítali, že tato usnesení nepřevzali, soud však má za dokázáno, že usnesení ta, která převzal zřízenec K. pro žalované, byla K-em buď v týž den nebo v nejbližších dnech doručena. Soud má za dokázáno, že žalovaný Jindřich H. již před tím, než počal spor s Josefem V-em Ck II 128/27, byl v Pozemkovém ústavě a věděl, že na pohledávce Josefa V-a 240000 Kč vázne nadzástavní právo pro pohledávku žalující strany v téže výši. Ostatně žalovaný Jindřich H. ad informandum tázán doznal, že již několik dní před 5. dubnem 1927 zvěděl o tom, že pohledávka V-ova 240000 Kč byla postoupena Pozemkovému ústavu. Soud má také za to, že okolnost tuto žalovaný sdělil také své manželce Anně H-ové. Strana žalovaná uvedla posléze, že postoupil V. zmíněnou pohledávku žalující straně v podvodném úmyslu, by se zbavil veškerého majetku. Okolnost tuto žalovaná strana však nijak neprokázala a nemohl ji míti soud za dokázanou, neboť neoznámila žalovaná strana svědky, které o té okolnosti vésti chtěla, a ani jiné doklady o tom nepředložila. Následkem uvedených okolností má soud za prokázáno, že žalující straně skutečně pohledávka na úrocích přísluší. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolatelé, provádějíce odvolací důvod nesprávného právního posouzení, vytýkají prvnímu soudu, že přehlíží, že nejde tu o hypotekární žalobu, že také přehlíží, že žalobce opírá svůj nárok o usnesení ze dne 17. dubna 1928 a že se nezabývá okolností, že pohledávka právě zmíněná byla V-em žalobci postoupena, a dovozují, že ať žalobce uplatňuje svou pohledávku, na základě postupu nebo na základě soudního přikázání, že vždy uplatňuje původní pohledávku Josefa V-a z kupní smlouvy ze dne 27. září 1926 a že proto žalovaní mohou uplatňovati proti žalobci veškeré námitky, které má proti původnímu věřiteli. K posouzení odůvodněnosti těchto vývodů odvolatelových třeba si ujasniti, že žalobce opřel žalobní nárok jednak o dlužní úpis ze dne 13. ledna 1927, podle kterého zřídil mu jeho dlužník Josef V. právo nadzástavní na pohledávce za žalovanými zajištěné na nemovitostech žalovaných a o usnesení ze dne 17. dubna 1928, podle kterého byla mu exekucí pohledávka V-ova zabavena a přikázána, že navrhl odsouzení žalovaných k solidárnímu zaplacení zažalovaných úroků, aniž to žádal na žalovaných jako na majitelích určitých nemovitostí, z nichž hodlá dojíti uspokojení svého nároku, jest tedy zřejmo, že tu nejde o hypotekární žalobu a že žalovaní jsou žalování jako osobní dlužníci. Jest tak nesporno, že žalovaní jakožto majitelé nemovitostí, na nichž vázne zmíněná pohledávka V-ova, nebyli před soudním zabavením a přikázáním pohledávky v žádném právním poměru k žalobci. Pokud žalobce opírá žalobní nárok o dlužní úpis ze dne 13. ledna 1927, nelze mu vyhověti, poněvadž vklad práva podzástavního na základě dlužního úpisu ze dne 13. ledna 1927, který nahrazuje uvědomění dlužníků, žalovaných, o provedeném podzástavním právu, měl v zápětí, že od toho dne, od 13. ledna 1927, mohli žalovaní platiti svému původnímu věřiteli, V-ovi, nebo podzástavnímu věřiteli, žalobci, vždy jen za souhlasu druhého věřitele (§ 455 obč. zák.). I kdyby tedy nebylo došlo k pravoplatnému rozsudku ze dne 20. března 1928, jímž byla kupní smlouva ze dne 27. září 1926 a v jejím důsledku vklad práva zástavního pro Josefa V-a uznány za neplatné, nebyli by žalovaní ani mohli jednostranně uspokojiti podzástavního věřitele, žalobce. Tím méně jsou povinni platiti úroky žalobci jakožto podzástavnímu věřiteli nyní, když byla právoplatně uznána nejsoucnost pohledávky a zástavního práva Josefa V-a, a tím padla i jsoucnost podzástavního práva žalobcova. O soudní usnesení ze dne 17. dubna 1928 žalobce žalobní nárok důvodně opříti rovněž nemůže, neboť žaloba o neplatnost smlouvy a o výmaz zástavního práva Josefa V-a byla v pozemkové knize poznamenána dne 11. dubna 1927, takže v době, kdy bylo povoleno zabavení a přikázání pohledávky V-ovy pro žalobce, mohl se tento o spornosti pohledávky z pozemkové knihy přesvědčiti a není tedy chráněn důvěrou v pozemkovou knihu (§ 443 obč. zák.). Ostatně dopis žalobcův ze dne 18. srpna 1927, kterým tento oznamuje žalovaným, že mu V. postoupil svou pohledávku za žalovanými a žádá na nich zaplacení dlužných úroků, staví další postup žalobce do divného světla, an zažádal o zabavení a přikázání pohledávky V-ovy, což mu bylo povoleno usnesením ze dne 17. dubna 1928, ačkoliv podle obsahu zmíněného dopisu byl již vlastníkem pohledávky, takže její zabavení a přikázání bylo vyloučeno.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání je odůvodněné, neboť sporná věc nebyla posouzena v napadeném rozsudku po právní stránce správně. Přisvědčiti jest odvolá- címu soudu jen potud, že žalobce opřel žalobní nárok jednak o dlužní úpis ze dne 13. ledna 1927, podle něhož zřídil mu jeho dlužník Josef V. nadzástavní právo na pohledávku, která mu příslušela proti žalovanému a byla zajištěna na nemovitostech žalovaného, jednak o usnesení soudu prvé stolice ze dne 17. dubna 1928, podle něhož byla mu řečená knihovní pohledávka Josefa V-a jako taková zabavena — a to podle spisů Ck II 88/22/3 podle form. 288 —, tudíž knihovním poznamenáním vykonatelnosti, an žalobce měl již na knihovní pohledávce nabyté smluvní právo nadzástavní a současně mu byla přikázána k vybrání. Jest přisvědčiti odvolacímu soudu i v tom, že nejde o hypotekární žalobu, že žalovaní jsou žalováni jako osobní dlužníci, že však jsou majiteli zavazených nemovitostí, na kterých vázne pohledávka Josefa V-a. Jinak odvolacímu soudu nelze přisvědčiti. Odvolací soud předpokládá, že rozsudkem soudu prvé stolice ze dne 20. března 1928 Ck II 128/27 uznána byla právoplatně nejsoucnost pohledávky a zástavního práva Josefa V-a, a z toho usuzuje, že tím zanikla i jsoucnost nadzástavního práva žalobcova. Tento právní názor nelze schváliti. Žalobce nabyl nadzástavního práva pro svou podle dlužního úpisu ze dne 13. ledna 1927 skutečně vyplacenou zápůjčku 240000 Kč před poznámkou žaloby č. j. Ck II 128/27, dne 14. dubna 1927 v pozemkové knize vykonanou, a bylo usnesení o zřízení nadzástavního práva žalovaným doručeno dne 19. února 1927. Podle právního pravidla § 51 knih. zák. nemohla zaniknouti pohledávka Josefa V-a proti nadzástavním právem zajištěné pohledávce žalobcově ani jejím výmazem. Jest tedy úsudek odvolacího soudu o zániku jsoucnosti nadzástavního práva žalobcova pochybený. Ale jest i předčasný. Odvolací soud osvojil si sice všechna zjištění soudu prvé stolice, ale nedbá jich, neboť v rozporu s nimi a i v rozporu se spisy nedbá toho, že rozsudečný výrok soudu prvé stolice ze dne 20. března 1928, Ck II 128/27 byl učiněn proti tomu, že žalovaní vrátí Josefu V-ovi dva autobusy, a že nikde ve sporu nebylo tvrzeno, že by tak žalovaní opravdu učinili, jakož i nedbá toho, že řečený rozsudek nabyl právní moci teprve dne 14. února 1929. Žalobce neopíral žalobní nárok o oba svrchu uvedené důvody, o každý zvláště a jednotlivě, nýbrž opíral jej o oba řečené důvody společně a v jejich souvislosti. Odvolací soud míní, že se dovolatel nemůže opírati o soudní usnesení ze dne 17. dubna 1928, č. j. Ck II 88/28, poněvadž není chráněn důvěrou v pozemkovou knihu. Ani k tomuto právnímu názoru nemůže se dovolací soud přidati, ježto jde o vymáhajícího věřitele a o nabytí nadzástavního práva v exekuci. Otázkou důvěry ve veřejné knihy při exekučním nabytí nadzástavního práva na hypotekární pohledávce zabýval se nejvyšší dvůr soudní ve Vídni v plenissimárním rozhodnutí ze dne 13. ledna 1909, Rv I 2049/8, kniha jud. čís. 188, uveřejněném v úřední sbírce pod čís. 1149, ve sbírce Gl. U. N. F. čís. 4499 a dovodil z důvodů v tomto rozhodnutí zevrubně uvedených, že vymáhající věřitel nepožívá ochrany důvěry ve veřejné knihy ve příčině exekučního nabytí nadzástavního práva na hypotekárních pohledávkách. Rozhodnutím sb. n. s. čís. 7530 si nejvyšší soud osvojil důvody tohoto rozhodnutí. Důvody řečeného plenissimárního rozhodnutí uvádějí zejména velmi případně pro souzenou věc, že exekuční řád připouští exekuci jen na jmění dlužníkovo (§§ 37, 170 čís. 5, 253 třetí odstavec, 263, čl. XXVIII. uvozovacího zákona k exekučnímu řádu), a že, není-li hypotekární pohledávka, na kterou jest vedena exekuce, již po právu, nebylo by exekucí zasaženo jmění dlužníkovo, nýbrž jmění vlastníka hypotéky, který není dlužníku zavázán. V souzeném případě žalobce usnesením ze dne 17. dubna 1928, Ck II 88/28 exekucí zabavením (to jest knihovním poznamenáním vykonatelnosti — § 320 prvý odstavec druhá věta ex. řádu) a přikázáním k vybrání ve skutečnosti jediné možným způsobem realisoval smluvně nabyté a po právu i proti žalovaným účinné nadzástavní právo na knihovní pohledávce Josefa V-a, které v poměru k vlastníkům hypotéky, k žalovaným, ani po právoplatném rozsudku soudu prvé stolice ze dne 20. března 1928, Ck II 128/27 proti němu se zřetelem k ustanovení § 51 knih. zák. nezaniklo, a proto jest jeho žalobní nárok z ostatních soudem prvé stolice uvedených a dovolacím soudem potud schvalovaných důvodů po právu. Bylo tedy změnou napadeného obnoviti správný rozsudek soudu prvé stolice.

Citace:

Nález č. 2111. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 810-811.