NPD documents search: České právo, 6 (1924) - Výklad "zlomyslného opuštění"

Spor o dědictví Hlasivcovo.

(Vrchní zemský soud v Praze.)

Sensační proces porotní s arch. Hlasivcem má své civilně právní dozvuky. Jak známo, vydědil Ant. Hlasivec testamentem, napsaným krátce před svou smrtí, svého jediného syna Zdeňka a veškeré své jmění odkázal dětem svého syna, svým vnoučatům. Před touto poslední vůlí předcházela však jiná, ve které odkazoval Hlasivec polovici svého jmění synovi a polovici jeho dětem. Po smrti Hlasivcově přihlásili se však k dědictví jednak děti Hlasivcovy, opírajíce se o znění testamentu, jednak arch. Hlasivec sám, tvrdící, že testament jest neplatný a že on, jako jediný syn, jest nepominutelným dědicem.
Pozůstalostní soud v Nuslích, projednávaje tuto věc, určil arch. Hlasivcovi úlohu žalobce a to z té příčiny, poněvadž jest dědicem mimotestamentárním. Hlasivec také ve lhůtě soudem mu dané nastoupil žalobou na neplatnost posledního pořízení. Žalobu tuto, již podával jeho advokát dr. Mellan a v níž nabídl důkaz celou řadou nových a závažných svědků, zem. civilní soud jako soud 1. instance bez projednávání zamítl, odůvodniv své rozhodnutí v podstatě takto:
Soud shledal nabídnuté důkazy pro posouzení věci nerozhodnými, nepřipustil jich a žalobu zamítl. Předmětem žaloby určovací dle § 228. c. ř. s. může býti jen positivní neb negativní určení právního poměru nebo práva neb určení pravosti neb nepravosti listin. V daném případě žalobní prosba domáhá se určení, že poslední pořízení Ant. Hlasivce z 18. srpna 1924 jest neplatné a bezúčinné a že naopak platným jest poslední pořízení Ant. Hlasivce ze dne 21. října 1919. Jedná se proto v daném případě žalobci o určení platnosti prvního testamentu a neplatnosti druhého. Z toho ale plyne, že v daném případě není předmětem určení ani právní poměr, ani právo, nýbrž určení skutečnosti, ze které má se souditi na neplatnost druhé a platnost první poslední vůle. Takové skutečnosti nemohou však býti předmětem určovací žaloby, třeba by z nich bylo lze právo dědické vyvoditi. Aby před žalobou na plnění byl zvláštní žalobou určovací zajišťován tento důkaz pro žalobu o plnění, k tomu neslouží žaloba určovací.
Proti tomuto rozsudku provedl advokát Hlasivcův odvolání, ve kterém v podstatě namítal rozsudku 1. instance toto:
Rozsudek zem. civ. soudu trpí nesprávným posouzením a kusostí řízení. Pokud se prvé vady týče, vytýkal dr. Mellan soudu 1. instance, že dal se mylně vésti představou, že jde o určovací žalobu. V pravdě běží tu o tak zvanou žalobu právotvornou. Zákon rozlišuje žalobu na plnění a žalobu určovací a jest tedy nutno přizpůsobiti se co do formy zákonu, co do obsahu přípustnosti. Podmínky tyto však posuzovati dlužno dle pravidel práva hmotného. Že právo hmotné žalobu o platnost resp. neplatnost posledního pořízení výslovně připouští, podává se z ustanovení §§572, 578, 713 a násl.
V § 1487 stanoví se dokonce tříletá lhůta promlčecí pro zvrácení posledního pořízení. Bуl by zákon tedy sám sebou v rozporu, kdyby, stanoviv na uplatnění práva lhůtu, právo sám popřel. Popřev platnost posledního pořízení, byl žalobce arch. Hlasivec odkázán, aby proti dědicům nastoupil žalobou na neplatnost testamentu. Theorie i praxe toto právo výslovně přiznává, odpíraje je toliko legatářům, nikoliv však dědicům.
Názor soudu 1. stolice, že předmětem žaloby určovací nemohou býti t. zv skutečnosti právotvorné, jest ovšem správný, pokud běží o žalobu zjišťovací v užším smyslu, nikoliv však pokud jde o žalobu podanou. Jest tedy posouzení věci, tak jak soudem 1. stolice bylo provedeno, právně mylným.
Pokud jde o namítanou kusost řízení, jest evidentní z té skutečnosti, že soud nezabývav se tvrzením sporných stran neprohrál materii vůbec, čímž řízení stalo se nenapravitelně kusým.
Vrchní zemský soud za předsednictví dra Kaspera odvolání JUDra Mellana vyhověl, rozsudek 1. soudu zrušil a témuž soudu uložil, aby ve sporu dále jednal, nové rozhodnutí vydal a při tom k útratám řízení odvolacího vzal zřetel. Toto zajímavé rozhodnutí odůvodnil pak soud v podstatě takto:
Žaloba po rozumu § 46. nesporného patentu není, jak soud 1. stolice mylně se domníval a jak odvolatel správnými důvody vyvrací, žalobou určovací, neboť se žalobce nedomáhá žádného určení, že tu jest neb není nějaký právní poměr neb právo, nýbrž žaluje přímo na plnění, t. j., že poslední pořízení, na jehož základě se žalovaní k pozůstalosti přihlásili, jest neplatné a bezúčinné a že platné jest dřívější poslední pořízení.
Soud 1. instance byl patrně ke svému názoru sveden slovy v žalobě uvedenými, v nichž žádá se, aby se zjistilo, že testament jest neplatný. Toto slovo má tu však význam uznání a slovo „zjišťuje se“ používá sám Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. června 1921, č. Rv II 85/21, Věst. č. 113, jehož se dr. Melllan právem dovolává a v němž také jest uvedeno, že dle § 125 nesp. pat. lze toliko dědice, jejichž dědické přihlášky si odporují, poukázat i ke zjištění jejich dědických práv na pořad práva. Nebylo proto důvodů, aby žaloba soudem byla pokládána za určovací a pak jako o takové bylo o ní rozhodnuto. Taktéž druhý důvod odvoláním uplatňovaný, totiž kusost řízení, jest odůvodněna a správná, neboť soud, zamítnuv žalobu bez projednání, zavinil naprostou kusost celého řízení.
Na základě tohoto rozhodnutí jest nucen soud 1. stolice žalobu projednati a o ní rozhodnouti.
Bude tedy spor o dědictví Hlasivcovo předmětem zajímavého soudního projednávání, při čemž, jak ze žaloby se podává, vyjde najevo celá řada nových okolností, ve sporu trestním dosud neuplatňovaných.
Arch. Zdeňka Hlasivce, jak známo, zastupuje dr. Mellan, dědice dr. Kynych.

Citace:

Spor o dědictví Hlasivcovo. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 5, s. 54-55.