Č. 1061.

Mimořádná opatření: * Nařízení min. fin. z 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n., pokud stanoví v § 3 maximální výši trestu peněžní pokuty částkou 5000 Kč, jest nezákonné, neboť vybočuje z mezí zákona z 24. července 1917 č. 307 ř. z.
(Nález ze dne 14. prosince 1921 č. 16811.)
Věc: Josef K., Antonín S. a Richard J. v N. M. (adv. Dr. L. Langstein z Liberce) proti zemské správě politické v Praze o trestní nález pro obchod s cizozemskou valutou.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud obsahuje výrok o trestu peněžité pokuty, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelé byli nálezem okresní správy politické v Liberci ze dne — odsouzeni pro přestupek § 2 nař. min. fin. ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z. po rozumu § 3 nař. min. fin. ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n. jeden každý do vězení na 14 dní a k pokutě 1000 K, při nedobytnosti do vězení na další dobu, při čemž se počítá 10 K za jeden den, poněvadž bylo zjištěno, že dne — v F. společně nabízeli hostinskému J. K. ke koupi 35050 marek říšskoněmecké měny. Zároveň bylo prohlášeno zabavených 35050 marek propadlými ve prospěch státu.
Naříkaným rozhodnutím nebylo odvolání stěžovatelů vyhověno z důvodů první stolice.
Na současnou žádost byl však uložený trest vězení z milosti prominut úplně a pokuty peněžité sníženy každá na 500 K, po případě na 22 dnů vězení.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti uvážil toto:
Naříkané rozhodnutí jakož i trestní nález okresní správy politické v Liberci, jenž jest jeho základem, opírají se výslovně o nař. fin. min. ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n., jež jest dle § 1 založeno na zákoně ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z., kterýžto zákon v § 2 zmocňuje vládu, aby v nařízeních, která budou dle tohoto zákona vydána, stanovila tresty na určité přestupky. Toto ustanovení § 2 zmocňovacího zákona není podle toho samostatnou trestní normou přímo použivatelnou, nýbrž obsahuje pouze zmocnění vládě udělené, aby v rámci jeho volně stanovila tresty na přestupky nařízení dle § 1 vydaných.
Po této stránce jest však disposiční volnost vlády cit. § 2 obmezena co do výše trestů tím, že pokuty peněžité mohou býti stanoveny až do 20000 K a tresty vězení až do šesti měsíců, jinak cit. ustanovení zákona uděluje vládě právo stanoviti, aby jednotlivé druhy trestů tam vypočtené byly uloženy i vedle sebe, z čehož plyne, že citovaný zákon nebrání vládě v nařízeních dle § 1 vydaných stanoviti na přestupky tresty vedle sebe kumulativně a to též s účinností obligatorní, jak se to skutečně stalo v nařízení ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n.
Opačný názor stížností hájený, opírající se pouze o slovo »mohou« v § 2 zákona, pouští se zřetele, že § 2 není — jak již výše řečeno — samostatnou trestní normou, nýbrž je toliko zmocněním uděleným vládě, jíž dává slovem »mohou« na vůli, na přestupky nařízení dle § 1 vydaných stanoviti tresty v § 2 uvedené buď jednotlivě nebo vedle sebe.
S tohoto stanoviska neshledal nejvyšší správní soud, že by ustanovení § 3 cit. nař. z 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n., podle něhož propadnutí předmětů, k nimž se trestný čin vztahuje, jest vždy také vysloviti, vybočovalo z rámce zmocnění, jež §em 2 zákona z 24. července 1917 č. 307 ř. z. bylo vládě uděleno.
Naproti tomu uznal nejvyšší správní soud nařízení min. fin. z 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n. potud nezákonným, pokud v cit. § 3 stanovilo maximální výši peněžité pokuty 50000 Kč; ke stanovení této výše pokuty nedostávalo se vládě zákonné opory, neboť cit. zákon z 24. července 1917 č. 307 ř. z. zmocnil v § 2 vládu, stanoviti na přestupky peněžité pokuty toliko do 20.000 K. Z toho vyplývá, že žalovaný úřad stejně jako první stolice založil výrok o trestu na trestní normě zákonu odporující, a bylo proto naříkané rozhodnutí v této části zrušiti jako nezákonné; jinak bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1061. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1050-1051.