Čís. 4393.

Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
Nárok zaměstnance na plat za celou dobu řádné výpovědi, ježto byl vypověděn v kratší lhůtě, podléhá průpadu dle §u 34 zák. o obch. pom.
Předčasné propuštění nevyžaduje vždy, by poměr byl rozvázán s okamžitou platností.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1924, Rv I 1297/24).
Žalobce byl zaměstnán jako obchodní pomocník u žalovaného. Dne 31. prosince 1921 dostal výpověď ku dni 31. ledna 1922. Žalobou, zadanou na soudě dne 1. prosince 1923, domáhal se žalobce na žalovaném platu za měsíce leden — březen 1922 po odečtení platu, jejž byl obdržel za měsíc leden. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že žalobcův služební poměr k žalovanému byl rozvázán výpovědí k 31. lednu 1922 a že žalobce podal žalobu až 1. prosince 1923, a z ustanovení §§ů 29 a 34 zák. o obch. pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. dolíčil, že žaloba měla býti podána v propadné lhůtě šesti měsíců po 31. lednu 1922, tedy nejdéle do 31. července 1922 a že tímto dnem uhasí nárok žalobcův, nebyv soudně vymáhán. Jeho právnímu názoru jest přisvědčiti. V § 34 zák. o obch. pom. jsou šestiměsíční propadnou lhůtou podmíněny, mimo jiné, také nároky obch. pomocníka vůči zaměstnavateli, v §u 29 zák. vytčené, na náhradu platu pro neodůvodněné předčasné propuštění ze služby, buď za dobu smlouvou přesně určenou, nebo, byla-li služební smlouva ujednána na neurčitou dobu, za dobu, která by musila uplynouti při řádné výpovědi. Zákon v § 29 mluvě o nedůvodném, předčasném propuštění zaměstnancovu, neodkazuje ani na ustanovení §u 27 zák., které zase jen příkladmo uvádí důležité důvody, opravňující zaměstnavatele k předčasnému propuštění zaměstnance. Není tedy pojem předčasného propuštění omezen ustanovením § 27 zák. a jest posouditi podle okolností každého případu zvláště, bylo-li propuštění zaměstnancovo předčasným a bez důležitého důvodu. Takovým jest po rozumu §u 29 zák. i propuštění obchodního pomocníka, když zaměstnavatel, neuplatniv ani zvláštního důležitého důvodu ku předčasnému propuštění použil k rozvázání služebního poměru výpovědi, příčící se výpovědní době buď smluvené, nebo zákonem určené, zejména když použil výpovědi kratší a propustil obchodního pomocníka dříve, než byl oprávněn, tedy předčasně, nešetře řádné výpovědi smlouvou nebo zákonem stanovené. Zákon měl také tyto případy předčasného rozvázání služebního poměru v §u 29 na mysli, když vyhradil obchodnímu pomocníku náhradní nárok na plat za celou dobu řádné výpovědi. O takový právní důvod opírá se právě žaloba, doličujíc, že obžalovaný nesprávnou výpovědí čtyřnedělní (správněji měsíční) zrušil předčasně služební poměr se žalobcem, porušiv zákonné ustanovení, že výpovědní lhůta nesmí býti kratší než 6 týdnů a že výpověď musí býti dána za podmínek §u 20 (1) zák. o obch. pom., dovolávajíc se ustanovení čl. III. vl. nař. ze dne 24. června 1920 čís. 395 sb. z a n., v době výpovědi účinného (vl. nař. ze dne 29. prosince 1921, čís. 498 sb. z. a n.), jímž byla suspendována platnost odst. 2. §u 20 zák. o obch. pom. Podle materiálií ku §u 34 zák. o obch. pom. měly býti kratší propadnou lhůtou podmíněny právě jen nároky, prýštící z předčasného, neodůvodněného rozvázání poměru služebního, z toho důvodu, že již podle své povahy vyžadují rychlého uplatnění a rozhodnutí o nich a že také hned po zrušení poměru dají se takové nároky účinněji vymáhati, poněvadž pro ně rozhodné skutkové okolnosti lze snadněji zjistiti využitím průvodních prostředků, dosud po ruce jsoucích. Takovou povahu má i nárok vymáhaný a nelze přisvědčiti dovolacím vývodům, pokud snaží se dolíčiti, že žalobní nárok této povahy nemá, ani poukaz na ustanovení § 23 odst. 2 zákona není případným, poněvadž zde jde o nárok proti úpadkové podstatě, kterému již předpisy úpadkového řádu zajišťují ochrany v přednostním pořadí (§ 33 zák. o obch. pom. a § 51 čís. 2 konk. ř.). Správným není ani názor, že předčasné propuštění vyžaduje vždy, by služební poměr byl rozvázán s okamžitou účinností, neboť zákon nebrání zaměstnavateli, by poshověl zaměstnanci v jeho vlastním zájmu, když poměry nevyžadují, aby byl okamžitě svého zaměstnání zbaven. Další vývody, že žalobce odvozuje svůj náhradní nárok z porušení smlouvy služební žalovaným, příčí se spisům, poněvadž ze žaloby je zjevno, a bylo již shora dolíčeno, že žalobní nárok je založen na skutkovém tvrzení že žalovaný nešetřil zákonných předpisů, zejména čl. III. vl. nař. ze dne 24. června 1920 čís. 395, jimž byla výpovědní lhůta určena na 6 týdnů a to ještě jen za podmínek §u 20 (1) zák. o obch. pom. Bylo tedy na žalobci, by svůj náhradní nárok uplatnil žalobou v propadné lhůtě 6 měsíců, běžící ode dne po zrušení služebního poměru žalovaným, který, jak nižšími soudy bylo zjištěno, jej zrušil dnem 31. ledna 1922. Nepodal-li však žalobce svou žalobu v propadné lhůtě t. j. do 31. července 1922, k níž z moci úřední jest soudum hleděti, zanikl jeho žalobní nárok a odvolací soud posoudil věc s právního hlediska bezvadně, když z tohoto důvodu žalobu zamítl.

Citace:

č. 4393. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 657-659.