Čís. 5144.

Likvidaci banky ( komisionáře) jest odůvodněn právní zájem na zjištěni (§ 228 c. ř. s.), v jaké méně jest banka povinna pohledávku zaplatiti.
Konto W.
Prohlásil-li komisionář komitentovi, že koupil cenné papíry sám, vstoupil do obchodu dle čl. 376, odstavec prvý obch. zák. a nezáleží na tom, že účtoval dohodné, provisi, daň, telefonické a telegrafické výlohy.
Lhostejno, že komisionář poznamenal v odpočtu »vídeňský účet« a že komitent ohradil se proti tomu, že mu byla cena koupených papírů účtována k tíži v Kč, cena prodaných pak k dobru v Krak.
(Rozh. ze dne 23. června 1925, Rv I 769/25.)
Žalobce byl v obchodním spojeni se žalovanou bankou, jež prodala k jeho příkazu dne 14. února 1919 na vídeňské burse cenné papíry a připsala mu výtěžek v Krak. Žalobu o zjištění, že žalobci přísluší proti žalované nárok na vyplacení výtěžku za prodané cenné papíry v Kč, odůvodňoval žalobce právním zájmem na bezodkladné zjištění vzhledem ku svému obchodování, ve věci samé pak tím, že žalovaná banka neprávem připsala mu výtěžek k dobru jen v Krak. a vzpírá se vyplatiti mu jej v měně československé, ač ve smyslu čl. 376 obch. zák. jí právem pokládá za kupitele prodaných cenných papírů, ježto mu při provedení příkazu jiného kupitele neoznačila a dle vlastních svých obchodních podmínek provedení podobných příkazů jako samokontrahentka si vyhradila. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolací soud sdílí především právní názor soudu druhé stolice, že tu jsou podmínky určovací žaloby podle §u 228 c. ř. s. Při srovnání doslovu žalobního návrhu s ostatním obsahem žaloby nemůže bytí pochybnosti, že žaloba směřuje k tomu, by byl zjištěn právní poměr, vzešlý mezi stranami prodejem a koupí sporných akcií v ten způsob, že žalobci přísluší z tohoto obchodu proti žalované nárok na koruny československé, nikoli na staré nekolkované rakousko-uherské koruny. Právní zájem žalobcův na bezodkladném zjištění tohoto právního poměru plyne již z povahy věci. Kryje se s hospodářským zájmem žalobce, by věděl, jak jest na tom co do onoho právního poměru a mohl se dle toho dále zaříditi. Namítá-li dovolatelka, že by při tomto právním názoru mohl každý, kdo má pohledávku, vázanou lhůtou nebo příročím, před jeho uplynutím uplatňovati tuto pohledávku žalobou určovací, čímž by se příročí stalo zbytečným, přehlíží, že se žalobce nedomáhá plnění nesporné pohledávky, nýbrž jen určení sporného právního poměru, jež s účelem příročí nemá nic společného. Zájem žalobcův na tom, aby onen poměr byl zjištěn co nejdříve, jest odůvodněn právě likvidací banky a příročím jí poskytnutým. Třebaže žalobce má ochranu v předpisech čl. 202 a 245 obch. zák., dle nichž sporná pohledávka musí býti složena na soudě, dříve než se skončí likvidace, přece, kdyby měl vyčkávati, až bude moci podati žalobu o plnění, bylo by jeho právní postavení proti ostatním věřitelům, jichž pohledávky nejsou sporné, potud nevýhodnějším, že by se případné uspokojení jeho nároků prodloužilo o celou dobu trvání sporu zahájeného teprve po zrušení příročí, čímž by se jeho možnost, nakládati se zažalovaným penízem značně oddálila. Žalovaná sama připouští, že se zrušení příročí může státi co nejdříve; má tedy žalobce zájem na tom, aby také co nejdříve byl najisto postaven onen právní poměr mezi ním a žalovanou, poněvadž tím bude zároveň rozhodnuto o valutové povaze jeho pohledávky, která by se při příznivém pro něho řešení stala nespornou a pohledávka sama po zrušení příročí likvidní. Ve věci samé jest rozhodnouti otázku, zda žalovaná při sporném obchodu byla pouhou komisionářkou, či zda vstoupila v obchod výslovně jako přímá kontrahentka ve smyslu prvního odstavce čl. 376 obch. zák., pokud se týče, zda je i žalobce oprávněn, za takovou ji pokládati (čl. 376, odstavec třetí obch. zák.). Ve svých obchodních podmínkách, jichž se žalovaná sama dovolává, vyhrazuje si banka, že může koupi i prodej cenných papírů, valut, devis atd. podle čl. 376 obch. zák. provésti po případě na vlastní účet. Dopisem ze dne 14. února 1919 oznámila žalovaná žalobci, vyřizujíc jeho příkaz, že koupila od něho dle přiloženého odpočtu 100 akcií 28. února 1919 za 56 351 K, za něž ho na účte kusu zatěžuje. Toto prohlášení jest zcela přesné a jasné a nedopouští pochybností o tom, že žalovaná vstoupila ve smyslu prvního odstavce čl. 376 obch. zák. a svých obchodních podmínek sama do obchodu jako kupitelka. Každý jiný výklad, který by umožňoval mentální reservaci banky a spekulaci na účet komitenta, příčil by se zásadně obchodnické poctivosti a předpisům §u 914 obč. zák. a čl. 278, 279 obch. zák. Pakliže žalovaná, ač prohlásila, že akcie kupuje od žalobce, nemí- nila tak učiniti, jde to na její vrub (§915 obč. zák.). Proto jest i nerozhodné, zda žalovaná skutečně prodala akcie ve Vídni a komu, a zda o tom žalobce věděl, čili nic. Nebylo tudíž ani třeba, aby byl o této okolnosti slyšen svědek Jan V. neb prováděn důkaz obchodními knihami žalované (§ 275 c. ř. s.). Účtovavši dohodné, provisi, daň, telefonické a telegrafické výlohy, použila žalovaná jen práva, vyhrazeného v druhém odstavci čl. 376 obch. zák. komisionáři, jenž vstupuje do obchodu jako přímý smluvník. Také poznámka »vídeňský účet« na dopisu ze dne 14. února 1919 a odpočtu z téhož dne nemá rozhodujícího významu, neboť té doby nebyl si nikdo plně vědom dosahu těchto zvláštních účtů, opírajících se o nařízení vlády ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. Zbytečným byl proto i žalovanou nabídnutý důkaz znalci o tom, že při označení »vídeňský účet« účtuje se ve vídeňské měně, i když dle odpočtu koupila papíry banka. Vstoupila-li žalovaná do obchodu sama jako kupitelka dle prvního odstavce čl. 376 obch. zák., netřeba se vůbec obírati otázkou, zda ji mohl žalobce za kupitelku pokládati také z důvodu třetího odstavce téhož článku, poněvadž mu neoznámila kupitele akcií, a odpadá i úvaha, zda žalobce své právo ve směru posléz uvedeném uplatnil včas, či opožděně. Vzešel tedy žalobci proti žalované přímý nárok z prodeje i z kupu akcií bez ohledu na to, zda žalovaná přes své prohlášení, že kupuje akcie od žalobce, prodala je na vídeňské burse. Nemůže-li žalovaná vzhledem k nařízení vlády ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. převésti výtěžek za prodané akcie do tuzemska, postihuje tato příhoda ji, to tím spíše, když celá transakce byla provedena již za platnosti tohoto nařízení. Žalobce má proti žalované jako přímé smluvní straně nárok na kupní cenu, splatnou v tuzemsku, ježto splništěm jest dle obchodních podmínek žalované banky Praha, a to vzhledem k §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. v československých korunách v poměru tam naznačeném 1:1, a žalovaná nebyla oprávněna, aby kupní cenu účtovala na zvláštním kontě W, t. j. na účtu pohledávek starých rakousko-uherských korun do tuzemska nepřevoditelných. Zbývá se ještě zmíniti o významu žalobcova dopisu ze dne 2. srpna 1919, v němž dovolatelka spatřuje souhlas žalobcův s vyúčtováním kupní ceny za akcie v rakouských korunách na »vídeňském účte« a uznání, že banka nevstoupila do obchodu jako přímý smluvník. Nehledíc ani k tomu, že, jak již uvedeno, té doby nebyl ještě náležitě vyjasněn dosah a význam zvláštních účtů W., nedá se z obsahu zmíněného dopisu žalobcova dovoditi to, co dovolatelka v něm shledává. Žalobce, jak z posledního odstavce dopisu vysvítá, ohražuje se proti tomu, by mu byla cena koupených akcií účtována a k tíži připsána v Kč, avšak kupní cena za prodané akcie připsána k dobru již jen v korunách rakouských. Domáhá se tedy žalobce v dopise vlastně jen vyúčtování obou kupních cen v téže valutě. Toto stanovisko žalobcovo jest správné, neboť není, jak z dosavadních úvah plyne, rozumného důvodu, proč by měl žalobce při koupi akcií platiti koruny rakousko-uherské. Vypočítává-li tedy žalobce v dopise, že zbývá k jeho dobru 1 113 rak. kor. (nikoli korun rakousko-uherských, jak tvrdí dovolatelka), děje se to jen za předpokladu vyúčtování obou kupních cen v téže valutě a nemůže z toho žalovaná pro své stanovisko ničeho dovozovati, zejména také ne, že žalobce uznal, že nebyla jeho přímou smluvnicí.

Citace:

Čís. 5144. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 87-90.